Datum vydání: 13. červen 2025
Label: InsideOut Music
žánr: progressive metal

Tvůrčí schopnosti Between TheBuried And Me jsou impozantní. Tato parta nám již dvě dekády co tři roky servíruje neskutečně našlapaná, přes hodinu trvající arci díla, která naposlouchat a neusmažit si přitom mozkové závity, je fuška i pro otrlého metalistu. Výjimečná invence, jak ukazuje letošní novinka The Blue Nowhere (pořadové číslo jedenáct), však, zdá se, zdaleka nekončí. Album je totiž opět monstrózní ultra mega total killing mišmaš, jež co do složitosti a náročnosti songwritingu nemá na scéně obdoby.

Tentokrát se věci mají ale přeci jen trochu jinak. Songy jsou sice jako vždy dlouhé a komplikované, vyznívají ale hravěji a svou náladou jako více uvolněné. Stále hrají prim náročné progmetalové figury, každý kus ale v jistý moment nabídne nezvykle jednoduchý, chytlavý motiv z oblasti funky, swingu anebo čistě rockový, který instrumentálně náročný metal rozsvítí a dojem hodí více optimistickým směrem.

Album není takový hrot jako byly oba Parallaxy (I a II) a není ani čistě seriózní progrock jako bylo Coma Ecliptic. Novinka je pořád dostatečně metal, jako celek však nemá tolik urputnou metalovou vážnost. Naopak nějaké okamžiky jsou docela crazy. Cítím, že hoši zkusili skládat trochu jinak a dostat do hudby trochu jiný feeling. Přikývli jednodušší, šlapající rockové muzice, kterou ovšem prohánějí skrze svoje BTBAM tools, takže ve výsledku se nějaký easy poslech nekoná.

Na rozdíl od předchozích desek, které jakkoli byly složité a na nápady bohaté, tak měly vždy ucelenou náladu a feeling, je The Blue Nowhere různorodé ve všech aspektech. Atmosféra, nálada i energie jsou každou chvíli jiné. Hudba skáče z žánru do žánru a spojuje všemožné, aniž by ovšem působila nepatřičně kostrbatě anebo ztrácela příslovečnou kapelní instrumentální top kvalitu.

Vrcholem kolekce jsou dle mého songy, jež se tradičnímu soundu progresivních imperátorů nejvíce vymykají a obsahují v největší míře ony nové prvky. Jsou to určitě první Things We Tell Ourselves In The Dark a pak třetí Absent Thereafter, kterou považuji za nejvíce různorodou a zároveň nejvíce poslechovou.

Povedená je ale také závěrečná trojice. Konkrétně mě baví ujetý prostředek Slow Paranoia a překvapivě i následující pomalá titulní věc připomínající místy pozdní Redhoty. Závěrečná epická Beatifully Human, alias krásné melodicko-atmosférické zakončení, taky není zrovna pro kapelu typická, ale zní taktéž super.

V kontextu výše uvedeného však nečekejte zásadní stylovou proměnu. Nové aspekty, byť jsou fajn, ve finále nenarušují podstatu BTBAM. Jde o příjemné a hodně výrazné osvěžení, avšak dominance technického a instrumentálně namakaného metalu s ostrým řevem a progresivního smýšlení nadále zůstávají.

Hoši svůj futuristický metloš zkrátka obohatili o další ingredience z oblasti funku, jazzu, swingu, rock'n'rollu či alternativního rocku, což z mého pohledu vůbec není špatný nápad. Je mi jasné, že výsledek není pro každého, a tak tuším, že i někteří fanoušci Betweenů budou kroutit hlavou. Za mě je však album super a jsem rád, že se tahle jedinečná kapela stále vyvíjí.