Středeční trojblok v podání otevírajících Between Buried And Me, šílenství a chaos rozpoutajících The Dillinger Escape Plan a robotikou veškeré zbylé síly vycucajících Meshuggah sliboval mnohé. Nejenže to byl nezaplatitelný dárek všem hudební matematikou oplývajícím, ale také jakási pseudoMarast akcička, na které vlastně chyběli jen ti, které mimo Matičku měst odvolaly neodkladné pracovní záležitosti.

Role předskokanů již od začátku byla jasná. Debutově si to u nás odkroutili mnohými opěvovaní Between Buried And Me. Já stojím tak někde na pomezí, protože oproti Colors mám o něco raději předchůdce. Ten byl o něco výraznější, více nekompromisní a ne tolik „artově“ a globalisticky pojatý. Muzika mě ale baví, má spád a obsahuje plno nápadů a instrumentálních výkonů. A takto to vlastně bylo i živě.
Od začátku celé muzice tak trochu vévodil velmi šikovný a fantasticky hrající bubeník (mladej Šón? ;), který hodně nápaditou hrou dle mě předčil celou kapelu. Ale samozřejmě jsem bubeník, a tak to vnímám trochu jinak, a proto musím říci, že oba kytaristé, tak jak na desce, hýřili mnoha sóly (hlavně ten vlevo) a melodickými vyhrávkami a plnili funkci těch, kteří celou kapelu vedou a na kterých kapela vlastně stojí. Rytmicky ale basák, jenž si také vystřihl jedno sólíčko, bicí fajně kontroloval a sem tam přidal nějakou tu finesku či vyjížďku do standardně jinak nepoužívaných pražců. Zpěvák polohující hlas do několika alternací obsluhuje také klávesy, které až na nějaké ty plochy a klidnější pasáže nevnímám v hudbě BBAM jako nějak důležité, protože jejich přítomnost až na uvedené pasáže či úvod některých skladeb není dominující. BBAM neznalým bych hudbu asi přiblížil jako melodický, progresivní a místy i nasypaný metalcore s občasnou hřejivější (heavy) vyhrávkou. Jinak ale vystoupení velmi pěkné, jisté, bez nijakých vad na kráse až na jednu menší zvukovou, která znamenala, že kytary oproti zbytku byly až příliš dole.
The Dillinger Escape Plan? Nechám mluvit více kolegu, jen dodám, že kotel vypadal jako MJC-pit, Roxy místo Rock Café pro tDEP-atlety nabídla více prostoru pro jejich eskapády a také to, že oproti minulému výstupu tDEP nabídli ještě Mullet Burden. Dále již Vaněna…

Nedávný koncert The Dillinger Escape Plan v Rokken Cafe patřil k dosavadním lahůdkám koncertní sezóny. Ani čtyři periody neodpluly, než jsme si mohli zážitek znovu vychutnat. Tentokrát měli TDEP daleko více prostoru, takže se mohli rozletět a rozběsnit do větší šíře a před větším publikem (792 platících diváků je opravdu krásné číslo). Takže svršky dolů, raz dva… a do toho!
Posedlost. Posedlost je slovo, které se mi jako první dere na mysl, když vzpomínám na středeční vystoupení TDEP. Ale není to jen posedlost, je to posedlost parodováním posedlosti. Je to zároveň šílenství i šílený posměch tomuhle šílenství…
Jako návštěva psychiatrického oddělení, kde si talentovaní pacienti dělají diskotéku a pranic nemyslí na následky. Taková atmosféra se hned po úvodním intru When Acting as a Particle a navazující Nong Eye Gong rozhostila v Roxy. Horko? Nevadí. Akutní nedostatek kyslíku? Nezajímá. Hned druhý Milk Lizard a publikum je ve varu. Tahle nová tvář kapely, kterou představila na Ire Works se mi nesmírně líbí, a podle ohlasu se, zdá že i mnozí staromilci vzali energický rokec v neurotickém podání na milost. Ne, nebudu komentovat každý jednotlivý trek, zazněly všechny oblíbené hity: Black Bubblegum (zdalipak už jste viděli nový klip? Z.D.E!), 43% Burnt, Fix Your Face, Setting Fire to Sleeping Giants, Party Smasher, Lurch.
Sebedestruktivní vlny živých torpéd létajících pod pódiem představovaly často jen matný obraz toho, jak řádili nahoře na podiu sami TDEP. Nejen lifter Greg s mikrofonem, který se ukázal jako parádní frontman, ale zejména Ben řádil jako černá ruka, jeho výškařské schopnosti by mu mohl závidět i Svatík Tonů. Nervní a roztěkaná pódiová show byla lemována akrobatickými prvky s kytarou, skoky a stagedivingem, divoký neurotický moshpit statečně nesl pekelné vedro.
Abych ale vnesl i několik kritických slov do téhle jinak emotivně laděné oslavy chaotické hudby. Zvuk nebyl tentokrát panu Dillingerovi příliš nakloněn. Možná to bylo částečně tím, že byl připraven spíše pro Meshuggah, ale na počátku setu nebyly jednotlivé nástroje příliš čitelné. Vše se v průběhu setu zlepšovalo, ale oproti vystoupení v Rokkenu byl zvuk přeci trochu slabší.
A ještě jedna drobnost, kterou bych nerad vynechal. Zažil jsem v publiku, v prvních řadách, zase jednou atmosféru, kterou pamatuji z konce devadesátých let na hardcorové scéně u kapel jako Catharsis. Na první pohled šílenství, ale pod drobnohledem ohleduplnost, pomoc při hledání brýlí, žádné lokty, pěsti, macho pózy… Je to možná drobnost, ale potěší.
Nebudu se cpát někam, kde nemám co dělat, tedy mezi Orthodox Meshuggah Worshippers (dále jen OMW). Z poslední desky Obzen nejsem nadšený, ačkoli ji vnímám jako krále obrody thrash metalu. Celkově mi Meshuggah imponují především svými instrumentálními schopnostmi, ale jejich skladby často nechápu. Byl jsem moc zvědavý, jak svůj neuvěřitelně intenzivní médl předvedou živě. Od OMW jsem vždy slyšel jen ty nejlepší ohlasy…
A ve chvíli prvních tónů bylo jasno proč. I oproti pořádně našlapaným Dillinger Escape Plan se najednou zatlačilo patičkou na plyn ještě o poznání víc. První tóny duněním povzbuzují peristaltiku, a tenhle tlak ani na moment nepoleví až do konce setu. Tomu já říkám mohutný zvuk. Ohlas u publika je ohromný a jednoznačně překonává ohlas DEP, ačkoli se OMW omezují na statické hrození a aplaus.
A právě zde bych asi měl předat slovo někomu jinému, protože já nebyl jeden z aplaudujících. Nevím proč, ale monstrózně vybuzený zvuk, palba kulometů a divoké záseky mi asi po pěti písních matní a já jdu hledat po celém sále místo, kde mi zvuk sedne lépe. Nenacházím. Hodina přísného monotónního nátěru je na mě zkrátka moc.

A Bizzaro přebírá slovo a pokusí se to nějak doplnit. tDEP i Meshu jsme poměrně nedávno u nás viděli, prvně jmenované rozhodně, a tak člověk, když již obě kapely v minulosti viděl, může už trošičku porovnávat. Ať někde v cizině, především Vídeň vládne (tDEP x Meshu), nebo někde u nás.
Meshuggah mají novou desku, a tak jejich set po letech omílání sliboval maličkou obrodu. Jenže obroda se až na tři novinky v podobě zkrácené Bleed [néééé :-(], při níž se kroky sprintera nořím skrz těch pár posledních řad přede mnou úplně na hranu pitu, Electric Red (to už i já jsem vcucnut vně) a Pravus.
Ale aby to dle prvních slov nevypadalo právě na to, že OMW jsou vskutku ortodoxní a bez schopnosti své modly zdravě posuzovat, musím bez okolků říci, že Meshu na mne tentokrát opravdu nepůsobili plně ve formě. Z těch pěti show, které jsem prozatím absolvoval, měli tentokrát sice nejlepší set jakého jsem se dočkal (Perpetual Black Second, The Mouth Licking What You’ve Bled, Stengah, Bleed, Suffer in Truth, Electric Red, něco z Chaosphere, Pravus, Rational Gaze, Future Breed Machine), ale bohužel i tak musím říci jaksi unavená show. Meshu sice samozřejmě vládli a válcovali, jinak tahle kapela ni nehraje, kteří je viděli vůbec poprvé pak také bezhlavě plenili merch-stánek :-), a hráli jako jeden bezchybný stroj, ale nemůžu si pomoci, byly málo vytažené kopáky (v Bleed to pak bylo vůbec nejmarkantnější - zvuk osmistrunek také evokuje, že kytary nehrají a jedná se o basshow) a jindy na detail bezchybný klikyHaake občas zrychloval, a tak si kladu otázku, neměli Meshu večer před Prahou nějakou jóó párty? Před minulým koncertem jsme měli s MJC čest jim dělat průvodce, tak vím, o jaké bardy se jedná, ale stejně nevím a k odpovědi mi to asi nepomůže…
Vůbec nejhustší koncík, kterého se letos pravděpodobně dočkáme, tedy zůstal díky výkonu Švédů maličko za očekáváním (ano, v tomto případě jsem asi hodně hodně kritický), ale i tak šlo o show, na které nebýt, rval bych si vlasy! BBAM zvládli roli předskokana na výbornou a byli dvěma hlavním stár konkurenčně schopni, tDEP přes počáteční zvukové nesourodnosti absolutně zadominovali a Meshu prostě jen splnili svůj jakýsi statut velkoplošných bombardérů, jimž akorát během náletu chyběl nějaký ten oktan v palivu.

BTBAM, TDEP a Meshu. Co bys, vole, ještě chtěl, abys vyrazil na koncert? Prostě sestava snů, u toho nešlo nebýt. A jelikož jsem si z návštěvy Prahy odnesl spoustu zajímavých poznatků, rozhodl jsem se dnešní report pojmout trochu netradičně.

Jééé, to bylo slávy, to bylo keců. Ale jak už to tak bývá, zůstal jsem na cestu do Prahy sám. Nejsem Rochield, abych bral auto, takže jsem využil osvědčených dopravních služeb Shindy agency, který má v logu lákavý podtitul "Cestujeme za poznáním". Myslím, že ani sám dopravce netušil, kolik toho ten pozná.
Odjezd dopoledne, po cestě spousta vyřizování, klasický toť plán workoholické nátury. Upgradovaný vůz s klimatizací byl příjemným zjištěním, v určitých okamžicích to byl světlý středobod pekelné cesty pod rozpáleným sluncem. Jedna zastávka pro textil na merch - bez problémů, druhá zastávka pro další textil - bez problémů, třetí zastávka tiskárna, kde se má všechno vyložit - vejvar až na půdu.
Místo spolehlivého řešení styl GPS jsem byl uveden do reality dvěma cáry papíru s vytištěnou mapou z internetu a slovy: "Na, mladej, budeš navigovat". Už se mi to párkrát v životě stalo, že jsem se dostal na navigační sesli, ale Praha samotná svádí k okružní jízdě a prohlídce památek. Miniaturní mapka nabízela mnoho možností, jak špatně odbočit, vybrali jsme tu nejlepší a už to jelo. Mám hubu, a tak se zeptám. Jenže člověk pro krásné počasí a dobrou náladu zapomněl, že jsme ve Švéďákově a tady se pomoci jen tak nedočkáš. Spousta respondovaných ani nevěděla, kde se kýžená lokalita nachází, ostatní s výrazem ve tváři stylu: "Neotravuj, kreténe, viď, hele" jen protivně odsekla. Skoro jsem zapomněl, jak je v Praze blaze.
Nakonec jsme cestu nakombinovali, vyložili krámy v tiskárně a rychle na místo činu. Po cestě jsem si vyslechl ještě spoustu sprostých slov a nové jsem se naučil, lidi zde jezdí jak hovada, ohleduplnost na silnici tu netřeba hledat, takže i protřelému závodníkovi, jakým Shindy bezesporu je, sem tam hrkly slzy do očí, kam že ten dnešní motorizovaný svět spěje.

Na místě už bylo pěkně rušno, chystala se pódiovka, merchandise, probíhala zvukovka. Hned od našeho příjezdu tam dělal rozruch tourmanager, který s postavou pokérovaného wrestlera chodil sem a tam, řval a buzeroval lidi kolem sebe, až jsem si skoro říkal, ten musí být z Prahy :D.
Jdeme se konenčně najíst, ale aby té improvizace nebylo málo, Fialka nás vede do indické restaurace, takže aspoň člověk vyzkouší něco málo z jiných kultur. Kolektivně volíme jídlo s názvem Thali, které se skládá z misky rýže, špenátu, kyselé a sladké omáčky, naložené pálivé zeleniny a dalších mističek. No, chutnalo to znamenitě a všechny přísady se skvěle doplňovaly.
Po obědě jsem nemilosrdně vyslán s dvěma bojovými úkoly: rozměnit dva litry na drobáky a nakopírovat plakáty. Asi si řeknete, že to není nic těžkého, ale to neznáte Prahu. Leon mě svědomitě poslal do, především v komunistických dobách vyhlášeného, obchodního domu Kotva. To jsem si teda blbec dal. Desítky ochodů a obchůdků s ochotným a ještě ochotnějším personálem. Na dotaz, kde zde najdu nějaké copy-centrum, mi přívětivý mladý fotograf odvětil: "Asi tady v Kotvě, ne?" Dle arogantního tónu mistra světa jsem usoudil, že umělec má zřejmě spoustu práce s focením pedofilního fekál porna, poděkoval jsem mu za nic a šel hledat dál.
Po strastiplném bloudění jsem nakonec našel kopírku, takže zbývalo jen rozměnit prachy. Do směnárny se mi nechtělo, jelikož by si za rozměnění jistě vzali něco navrch a těžko bych to pak Shindymu vysvětloval, bohatě stačilo, když se na mě díval dost nedůvěřivým pohledem po předložení dokladu za kopírování pár listů A3 s cifrou 160 Kč.
Ani jsem se nestihl vydejchat a už jsem byl poslán vylepovat plakáty. Zavčasu jsem si chtěl pořídit nějaké to triko od BTBAM, ne že bych už doma neměl 4, ale jak se říká, “když ji miluješ, není co řešit“. Překvapivě merch-guy nemá český prachy na vrácení, takže běžím po známých, kdo má na rozměnění. Že Žlába nemá ani kačku, to bych pochopil, že nemá Leon, to už se mně zdálo divné, ale že mě bude dusit i sám velkotovárník, tak to už mě brali všichni čerti. Ještě zkouším obsluhu na baru, ale tam už jsou na mě domluvení, téměř jako jeden muž odpovídají, že drobné nemají. Bláhově zkouším chlápka, co svačí na baru, ale to jsem si teda dovolil už dost. Kořeň se na mě obrátil stylem: "Co si o sobě myslíš? Teď jím, tak mně polib mou pražskou prdel". To už jsem myslel, že skočím do zdi. Utřel jsem si salám s rohlíkem z obličeje a šel se připravit na začátek koncertu.

Lidi se začali hrnout dovnitř slušným proudem. U srdce mě hřeje, že čím dál víc posluchačů dostává rozum a začínají podporovat muziku na úrovni a ne jen klasické kapely. Jak už jsem na začátku naznačil, sestava to byla jako hrom a vzhledem k tomu, že jsem Dilliny i Meshu už viděl, stal se pro mě tím největším tahákem večera supportující dorost v podobě BETWEEN THE BURIED AND ME, což je jedna z mých nejoblíbenějších kapel vůbec!
V Americe je kapel po kokot, takže je to spíše otázka štěstí nebo tlačenky, kdo bude vybrán pro výlet do Evropy, ale že BTBAM uvidím live, to jsem si snad ani nemyslel. Zavčasu jdu k pódiu urvat kus místa na focení. Otvírá se úvodním intrem z poslední desky Colors, což asi nečekal nikdo z přítomných - je vidět, že Betweeni nejsou jen kapela skvěle fungující ve studiu, ale s bravurou přenášejí svou muziku i na pódia. Dalším překvapením bylo zařazení převážně těch progresivnějších songů, a to výhradně z poslední desky, song jedenáct minut a už to mastili :D. Kdo tvorbu téhle smečky sleduje, toho už zjevně nepřekvapí obrovské nasazení a upřímnost, které z muzikantů přímo čiší, a i když se nejedná o takovou zvěřinu, jako jsou například TDEP, publikum si podmanili s naprostou suverénností.

Obavy o to, že ti, kdož viděli TDEP před několika málo měsíci v Rock Café, nebudou mít již důvod na aktuální koncert zajít, se rázem rozplynuly, protože návštěvnost někde kolem osmi set platících, je opravdu úctyhodná. Navíc spousta z nás se řídila heslem "Dilliny je nutno vidět pokaždé, když je příležitost", stejně tak již mnohokrát zmíněný argument o neopakovatelné sestavě předznamenával toto vysoké číslo.

Nevím, nakolik byl playlist shodný s playlistem z minulé pražské zastávky, musím ale říct, že tentokrát jsem si jejich vystoupení užil mnohem více. A to zřejmě díky o proti minule šetrně používanou mlhou, oči vypalujícími světelnými efekty a také mnohem důmyslněji řešenými prostorami klubu. Díky tomu, že to na pódiu nepůsobilo, jako když si Rákosníček v mlze dělá diskotéku, měli jsme možnost vidět, že TDEP jsou zkrachovalí tělocvikáři, protože to, co se dá vedle hry na nástroj ještě provozovat, to normální člověk nevymyslí a už vůbec neprovede. Všelijaké skákání po bednách a aparatuře, sekání kytarami kolem sebe či další neuroticky ladné pohyby jsou fans TDEP důvěrně známé. Je ale parádní vidět, jak dokáží vytěžit maximum z toho kterého pódiového reliéfu, který se zřejmě liší koncert od koncertu. O hráčských výkonech se baviti je jako chlast do hospody nositi. Snad jen konstatovat, že současná tvorba i koncertní výběr songů je rozumným kompromisem mezi math šílenostmi a hitovými ambicemi.
Pro tentokráte zůstávají TDEP jasnými vítězi, protože...

...MESHUGGAH mě bavili ještě méně než na své předchozí pražské zastávce. Respektive. O kvalitách této kapely netřeba pochybovat. Netřeba pochybovat ani o kvalitě jejich vystoupení. Ale vezmu-li v potaz náročnost skladeb, které v podstatě nevybočují výraznou měrou z celkového konceptu a nejedná se o vyslovené hity, vezmu-li v potaz až umělohmotně znějící zvuk (na vině je možná absence backline, kytary šly přímo do linky) a téměř stejné postupy (trošku vybočuje novinka Obzen, která je svěží a pestrá), vezmu-li v potaz až profesorsky přísný výzor, pramalá komunikace s publikem a neustupující statičnost, musím chtě nechtě dojít k závěru, že po TDEP působí trochu těžkopádným dojmem. Při hodinové stopáži je celkem problém se koncentrovat, takže ti matematicky gramotní si můžou alespoň počítat s kapelou (derivace, integrály), zbytek může setrvávat v úžasu. Při setu se MESHU spoléhali na osvědčené koncertní fláky, ale popravdě řečeno, zrovna jsem se neorientoval, z které desky se právě hraje (především díky zvuku, který všechny songy degradoval na monotónní masu).

Za hodinu bylo nasekáno a napočítáno, lidé se pomalu trousili domů plni dojmů, někteří bohatší o merch, jiní bohatší o modřiny a šrámy z moshingu. Nechtěně se zúčastňuji sklízení aparátu, kterýž, tradičně těžký jak cyp, jsme museli vynosit o 3 poschodí výše, což je samozřejmě vůbec nejnáročnější etapa koncertu. Nicméně za tu parádu, co člověk zažil o pár hodin zpět, to rozhodně stálo :)