Datum vydání: 6. únor 2026
Label: Cymatic Records / Sony Music
Žánr: progressive rock, alternative metal, progressive metal
Čas: 63:17

Počátek roku 2026 přináší další návrat. Po nové desce Textures, ze které jsou někteří z nás přinejmenším rozčarovaní, vydávají po 13 letech nové album také australští Karnivool.

Karnivool se sice nikdy oficiálně nerozpadli, během těch 13 let dokonce koncertovali, ale nová hudba nepřicházela. Co přicházelo, byly problémy v osobním životě členů kapely, které na nějakou dobu odsunuly hudbu na vedlejší kolej, a snaha skládat na sílu, která samozřejmě nefungovala. Teprve v roce 2024 si byli pánové jistí, že mají něco, co dokáží nahrát. A z téhle nejistoty, osobních trápení a tvůrčího strádání vznikla naprosto skvělá deska. Deska plná bolesti a smutku, ale taky katarze a krásy.

Intro Ghost je krásně bublavý vstup do celé desky, který už po minutě přeruší nadále téměř všudypřítomné, klasicky výrazné a tentokrát hodně nutné kytary. Hutnost a čistota zvuku a všech nástrojů je jedním z nejvýraznějších atributů desky, a to i přes její značnou vrstevnatost. Zpěv je pak krásným příkladem toho, kdy vokál vystupuje jako další instrument i přes to, že je výrazný barvou, rozsahem i emocí, má vlastně všechny předpoklady vyčnívat. Ian Kenny nepotřebuje nikde zbytečně tlačit na pilu, šroubovat se do nějakého externího výrazu, protože jak jeho vnitřní kvalita (pro nedostatek lepšího výrazu), tak souhra s kapelou má už všechno potřebné v sobě.

Drone je relativně přímočarý singl, Aozora už je vystavěna trochu složitěji se zajímavou střední pasáží se skvělými bicími. Aozora jsou na celé desce asi nejtypičtější Karnivool se vším všudy. Stejně jako na Sound Awake kapela prokládá singlovější, melodicky výraznější skladby, řekněme méně líbivými a složitěji strukturovanými kusy (Animation, meditativnější Conversations, Reanimation, Remote Self Control lehce zavánějící Asymmetry), které ale nikdy úplně nepustí posluchačovu pozornost.

Na In Verses nikde kapela nejde tak daleko jako na relativně disonantní, dysrytmické, nepísničkové Asymmetry. All It Takes je remastr singlu vydaného v roce 2021, který zde funguje o dost lépe než samostatně, ale pořád jde asi o nejslabší článek desky. No a pak tu máme Opal, která se člověku od prvních tónů, stejně jako kdysi New Day, zaryje do uší a do srdce a nepustí, dlouho nepustí. Salva celou desku uzavírá způsobem, který snoubí smutek z konce ve formě čestné salvy s nádhernou, v zásadě pozitivní závěrečnou melodií.

Karnivool nijak neexperimentovali a vrátili se takoví, jaké je známe. Zachovávají si atmosféričnost a jakousi podivnou neuchopitelnost. Deska je sice prostý soubor skladeb bez nějaké zásadní dramaturgie, přesto navozuje pocit absolutní hudební i prožitkové celistvosti. Jako by Karnivool vydali album ve tvaru koule vznášející se ve vlastní atmosféře, ve které si jako posluchač můžeš jen tak plout, vypnout vnější svět a prožívat cokoli, co s tebou tahle hudba dělá. Takových věcí, obzvlášť v dnešním, občas dost neveselém světě, moc není. A vyplatí se na ně počkat.