Datum vydání: 30. říjen 2026
Label: Iron Bonehead Productions
Žánr: death metal
Délka: 44:44

Australský death metal je mému srdci drahý, předrahý. Mám ho rád od A do Z (od Altars po Zilch, chtěl bych říct, ale Zilch už je hodně na sílu). Ze široké škály patří Temple Nightside ke jménům zavedeným a kvalitou i časem prověřeným. První album vydali již v roce 2013 a dnešní recenzní zamyšlení tu na Marastíčku nebude prvním. S kapelou jsme se tu loučili pochvalnou recenzí na Pillars of Damnation v roce 2020.

Za šest let se toho u Temple Nightside událo! Mitchell Keepin (alias IV) stihnul kromě tří desek své asi nejvíce ambiciózní kapely Austere i zbrusu nový sólo projekt Charnel Spirit (viz deska srpna), se kterým letos vydal první demo. Yonn McLaughlin (jako Basilysk za bicími) s Runespell vydal dvě alba. Především ale kapelní řady rozšířil nový člen: Kevin Kevinson a.k.a. Ignus Fatuus (Portal, Impetuous Ritual, Grave Upheaval).

Pro Temple Nightside to ale není žádná revoluce. Svým novým albem totiž navazují na své dílo předchozí. Pillars of Damnation přineslo výborný old school death metal, který místy zpomaluje k death-doomu. Novinka dělá totéž s tím, že se mírně odpoutává od bažinatých pomalých partů (bohužel). Činí tak s velice povedeným těžkým a temným, nikoli ale nadmíru nafouknutým zvukem, který po celou dobu masíruje uši posluchačů.

Riffy jsou trochu očekávatelné, co bychom taky chtěli v žánrových okovech. Bicí tlačí celou mašinu vpřed a nepouští se do žádných ekvilibristik. Přestože najdeme i vlivy black metalu, čímž myslím tremola, blast beaty a také občasné ječáky, potěší Cenotaph Severance především milovníky starých pořádků, nepřekvapivých postupů a zavedených žánrů.

Lepší, nebo alespoň stejně dobré album v (+-!) pomalém až „jeskynním“ death metalu za poslední léta sice najdeme, ale přehršel jich není. Znovu bych připomínal mnohokrát připomenuté Cruciamentum, Fossilization, výborné Cenotafio, ale třeba i naši Sněť.

Nejvíc mi sedí pomalá a plíživá podoba Temple Nightside, která nastoupí ve třetí The Slow Embalming of the Will a je umocněna šepotavě nenávistným vokálem, kéž by tento projev byl použit více (Démonci!). V podobně zhoubně pomalé poloze zastihneme Temple Nightside ještě v závěru, konkrétně v šesté Exhumed Death. No a nepřekvapivě právě tyto dva songy mám z alba nejraději.

Celá deska ale nabízí nejen death metal dle mustru, jsou tu i rituální polohy, osvěžující rychlejší agresivní party, ozvěny black metalu a potřebné bažinné koupele. Skvělý zvuk jeskynního old schoolu je dobře ošetřený, a to i pro mladší posluchačskou generaci. Celkem vzato není nad čím váhat, je třeba jehlu pustit do drážek a oddat se nekromantickému rituálu nad symbolickým hrobem.