Datum vydání: 1. duben 2026
Vydali: Demoniac Productions
Žánr: death metal
Délka: 42:54

Každý by měl znát své limity a já o sobě vím, že mám silnou tendenci k nadhodnocování desek, které se mi momentálně líbí. (Nejen) proto jsem novinku Cenotafio poslouchal celý měsíc – a jestli mě metriky neklamou, protočil jsem ji víc než dvacetkrát. Svědomitě můžu říct, že ačkoli žádné dvě vteřiny nepřipomínají ani pozdní Emperor ani Meshuggah, ačkoli chilští berserkři neprošlapávají nový chodníček v labyrintu death metalu, La Escisión Acausal: Por La Vía Inversa Hacia La Descarnación je silná deska.

Na ploše zhruba 43 minut rozdělených do šesti skladeb kapela buduje cosi jako monolit – ne desku ve smyslu kolekce tracků jako spíš dusivý celek, monstrózní vězení ducha. Jednotlivé skladby (Osario, Acausal Escisión nebo závěrečná Orbis Coagula) nepůsobí jako oddělené entity, spíš jako různé komory téhož podzemního komplexu, kde se zhoubné zvuky neustále přelévají, zahušťují, lámou divnými ozvěnami a zase rozpadají. Všudypřítomný je podklad v podobě sytého a temného zvuku kytar a mnohdy se přistihnu, že se vysloveně fyzicky těším, až mě tento zvuk obklopí a pohltí.

Civilně řečeno, nahrávka má svým deathmetalovým charakterem blízko k nedávno právem opěvovaným Fossilization, s příměsí jedovatých disonancí Immolation a snad i špetkou black/deathové nelidskosti Blut Aus Nord (zejména v duchu éry MoRT). Jenže Cenotafio jdou primárně dál: všechno je pomalejší, podladěnější a jaksi „rozkládající se zevnitř“ snad ve stylu starších Grave Miasma nebo Irkallian Oracle, ale bez východních vlivů. Tam, kde jiné kapely tlačí riffy na intenzitu nebo vyvolávají pouštní démony, Cenotafio dusí.

Základ pro celkový velmi dobrý dojem z desky pokládají – co jiného než – bicí Patricia Kusnira (na desce obstaral též vokál). Ve zvuku sice lehce utopené, ale sypající a především dynamické bicí, které ani v tišších pasážích nepřestávají pracovat: vespod kopou, nad hlavou šustí a cinkají, jako by neustále udržovaly celek desky v chodu. Blahodárné je i dostatečně jisté technické provedení relativně jednoduchých riffů Daniela Hermosilly (kytary, basa, vokály), které ale díky vrstvení a disonancím získávají váhu. A zvláštní zmínku si zaslouží hluboký murmur posílený vydatným echem (a věru nedokážu rozlišit, kdo z autorů co namručel). Vokály nepůsobí jako přehnaně dominantní prvek, což pochvalně kvituji, ale jako další vrstva sedimentu v tomhle zvukovém bahně.

Právě práce se zvukem je ostatně to, co desku odlišuje od řady žánrových kolegů. Produkce je lehce zaprášená, zastřená, místy až „vlhká“, což nahrávce dodává nejen charakter, ale i svébytný nádech. Není to moderní chirurgická přesnost – spíš pocit, že posloucháme něco vykopaného a už částečně zetlelého.

A samotné kompozice? Nejsou přístupné a rozhodně ne „chytlavé.“ Struktury se lámou, motivy se ztrácejí, aby se vrátily v deformované podobě, skladby často působí, jako by se samy požíraly. Poslech vyžaduje čas a trpělivost – ale odměnou je intenzivní, téměř fyzický zážitek. Něco jako když si kůže postupně zvyká na bolest: nejdřív odpor, pak morbidní fascinace.

Na albu je znát i určitá dramaturgická práce s tempem. Kapela často zpomaluje až na hranici doom metalu, aby pak nechala skladbu znovu rozpadnout do disonantního víru. Tenhle kontrast funguje výborně – jednak udržuje pozornost, jednak ještě víc zdůrazňuje tíhu jednotlivých momentů. A tenhle neustálý tlak (často jedou v podmazu koberce, pročež doporučuji poslech na alespoň trochu solidně basujících sluchátkách či aparatuře) umí posluchače nádherně zadupat do země.

La Escisión Acausal: Por La Vía Inversa Hacia La Descarnación určitě není deska, která by se snažila zalíbit. Ne snad, že by byla spletitá a nepřístupná, nebo zvukem nepříjemná. Má schopnost dostat se svou atmosférou a určitou „texturou“ (nevím, jak to lépe vyjádřit) pod výše zmíněnou penetrovanou kůži. Mohu konstatovat, že i po odeznění momentálního okouzlení zůstala z novinky Cenotafio zábavná, hnilobná a lehce znepokojivá deska, která citlivější děti (a mě) umí pořádně podusit.