Datum vydání: 13. únor 2026
Label: Everlasting Spew Records
Žánr: death metal, death doom
Délka: 35:53

Brazilští Fossilization by nemuseli být pro čtenáře Marastu úplně neznámým jménem. O téhle kapele, kterou založili dva členové sludge deathových Jupiterian, jsme minimálně v albech měsíce a novinkách už několikrát psali. Osobně mohu říct, že mě Fossilization solidně odpálili hned svým prvním EP He Whose Name Was Long Forgotten, na kterém ukázali, že moc dobře ví, jak se hraje správně nasraný death doom.

Následující split s Ritual Necromancy, který vyšel o rok později, pokračoval ve velmi podobném duchu. Když však v roce 2023 vydali Brazilci své první dlouhohrající album Leprous Daylight, minimálně pár fanoušků původní tváře kapely bylo zklamáno. A byť se určitě nejedná ani zdaleka o špatné dílo, standardnější dm vyznění, narůst sypaček a naopak úbytek zhoubného doomu zkrátka mohou za to, že řadový debut neničí posluchače tak jako dřívější kratší nahrávky.

Uběhly tři roky, kapela prošla menší personální změnou a je tady její druhá deska Advent of Wounds. Hned po obdržení proma si jej, ještě před oficiálním dnem vydání, které padlo hezky na pátek třináctého, několikrát pouštím a už první poslechy rychle naznačují, že by se mohlo jednat o vydatný materiál. Ne že by snad Fossilization opět zpomalili a vrátili se ke svým doomovějším začátkům. To ani ne, hned úvodní flák Cremation of a Seraph sype solidně. Nabízí ovšem také velmi dobré riffy, funkční zvuk a celkově ve mně pokaždé zapálí nadšení k poslechu tohoto pětatřicetiminutového alba.

Nechci být za každou cenu (v diskuzi nedávno zmíněný) grumpy old man yelling at cloud, ale nějak mi v posledních letech připadá, že co se čistokrevného, nebo také oldschool death metalu týče, už celkem dlouho nevyšla nějaká opravdu výjimečná deska. Neznamená to samozřejmě, že by žánr jako takový neměl co nabídnout nebo mě nebavil, to naopak, třeba mnou loni navštívený Kill-Town Death Fest nebo i pražský Tones of Decay jsou toho důkazem.

Když však opomeneme bestiálnější fúzi death a war metalu, se kterou předloni excelovali Mitochondrion, případně poměrně unikátní a avantgardnější přístup k death metalu, který předvedli Qrixkuor nebo i další tech/jazz/post/dissonant jména, kdy naposledy jste slyšeli vyloženě deathmetalovou desku, která by vás posadila na prdel a pravidelně jste se k ní vraceli? Pokud máte nějaké tipy, rád si je poslechnu, ale osobně si až na pár zdařilých výjimek, jako je třeba poslední deska Cruciamentum nebo pecky od Hyperdontie, na moc opravdu zapamatováníhodných alb z posledních třeba pěti let nevzpomenu.

A byť určitě nemohu říct, že by zrovna Fossilization letos přišli s něčím objevným, stále se jedná o oldschool death worship čerpající primárně z prvních desek Incantation, něco mi říká, že by se Advent of Wounds mohla zařadit mezi nahrávky, která z přehršle podobných alb vyčnívá.

Co je vlastně na novince Brazilců tak speciálního? Prvně bych asi řekl, že je zde dle žánrových pravidel vše naprosto v pořádku. Může se to zdát málo, ale co jiného dělá např. z Graves of the Archangels od Dead Congregation jednu z nejlepších deathmetalových desek tohoto tisíciletí?

Tento über kvlt Advent of Wounds asi těžko překoná, ale když jej proháním ušima, celkem těžko mě napadne něco, co bych albu vytkl. Valivé tremolové riffy, které se místy téměř dotýkají blackmetalových včelínů, drtí fest a Fossilization jich za těch 35 minut zvládli i s výpomocí doomovějších pasážích nasekat dost. Bicí jsou také krásně úderné a jak v sypačkách, tak v pomalejších pasážích diktují fest. Vokál je rovněž správně nechutně hluboký a vlastně celá deska má parádní tlak i drive s dobře srozumitelným zvukem avšak při zachování dostatečné špíny a aspoň částečným přesahem do extrému.

Svým doomovějším začátkům se sice Fossilization i s novinkou spíše vzdalují, ale vzhledem k tomu, jak vyrovnaný a funkční death metal Advent of Wounds nabízí, na rozdíl od Leprous Daylight mi to vlastně téměř nevadí. Oproti předchůdci se totiž téměř ve všech ohledech jedná o krok vpřed a Brazilcům se podle mě podařilo stvořit jednu z nejvydařenějších žánrových desek za posledních pár let. Jestli se má v roce 2026 nějak hrát oldschool death metal, tak by měl znít například takto.

Ke zmíněným vydařeným death-doom počinům je záhodno doplnit silné desky od kapel jako Spectral Voice, Slimelord nebo Worm, i přesto však platí, že druhý počin Fossilization patří k tomu kvalitnějšímu, co v jinak poměrně tuctových deathmetalových rovinách za poslední roky vyšlo.

Advent of Wounds těží z vydařeného balancu – rozvážně vyvažuje pomalá kladiva sypacími pasážemi. A přestože Fossilization šlapou výrazněji na plyn poprvé, počin netrpí na výrazná kvalitativní kolísání. Atmosféra je konstantně a konzistentně dusivá a záhrobní, celkovým vyzněním a abstraktnější povahou textů se dotýká lovecraftovských rovin v kontextu prastarého, neznámého, a tudíž i děsivého.

Rovnováha hraje roli také v rámci žánrového pojetí. Přestože je deska v jádru oldschoolová (jak bylo precizně popsáno výše), nebojí se sahat po prvcích z moderny, nejpatrněji ve sférách riffů, ze kterých občas vyšlehávají vlivy z rovin Gorguts a Portal. Vzpomenout si lze i na Altarage; Fossilization jsou však ve svém pojetí organičtější, díky „lidštějšímu“ aspektu je celek podstatně funkčnější. Nevadí ani nižší míra originality, vše kompenzuje tlak, atmosféra a autorská semknutost, která, i díky akurátní stopáži, takřka nepovoluje.