Datum vydání: 28. srpen 2026
Žánr: progressive stoner metal, psychedelic rock
Label: Loma Vista Recordings
Délka: 1:05:23

Mastodon jsou originál. Na tom se shodli snad všichni, kteří je někdy slyšeli. Ať už o této kapele psali fandové death metalu, nebo obyčejného poctivého rock’n’rollu, v tomhle se ztotožnili. A ještě v jedné věci. A tou je, že škatulky u Mastodon neplatí a ztrácejí na významu. V tomhle jsou borci z Atlanty chameleoni – v počátcích sludgemetalový rachot, v období po The Hunter chytrý hard rock, na Crack the Skye zase vylézají na povrch psychedelicky progresivní tendence.

Už pár let jsem ale měl pocit, že kapela jede trochu ze setrvačnosti. Zasekla se na písničkovosti zmiňovaného The Hunter, v jehož mustru pokračovala i na Once More ‘Round the Sun a Emperor of Sand. Z bludného kruhu se kvartet snažil vystoupit s následujícím dvojalbem Hushed and Grim, které však trpělo na přílišnou délku, baladičnost a jednolitou elegičnost. Snaha se cení, ale zmizela ta hudební variabilita, pro kterou jsem Mastodon vždy tak obdivoval.

A pak přišel zlom. Vyhazov kytaráka Brenta Hindse a jeho nečekaný odchod na věčnost kvůli tragické nehodě na motorce. Aby toho nebylo málo, ze skupiny se následně stal vůbec poprvé regulérní kvintet, když Hindse nahradil sekerník Nick Johnston a přibyl klávesák João Nogueira. Oba muzikanti hudbu Mastodon oživili a markantně proměnili. Ale to není vše.

Když v Barbarians Blood zazní úvodní bubenický break a album se následně pomalým valivým riffem rozjede, posluchače hned praští přes uši, jak Mastodon přitvrdili. Je tu však jedno ale. Deska sice startuje metalově jako v duchu prvních desek, hned v následujících minutách ovšem skladbu opentlují vlivy, které kapela postupně nabírala v dalších etapách své tvorby. V refrénovém d-beatovém kvapíku si sice vzpomenete na Blood Mountain, ale z nostalgie vás hned vytrhne následné sedmdesátkové klávesové sólo.

Na to, že jde o devátý počin ansámblu, Marrow Deep dost překvapuje nečekanými odbočkami, změnami nálad, komplexní kompozicí, v čemž hodně připomíná dosud nejambicióznější album Crack the Skye. Zejména v druhé polovině desky najdeme časté odkazy na postupy Opeth. Skupina s bravurou dokáže střídat protichůdné nálady, aniž by se o sebe třískaly. Hned v druhé Poisonous Weapons po sobě následuje agresivní sloka i melancholické zvolnění, kde dostávají prostor kytarové brnkačky, decentní klávesové rejstříky a hlavně nádherná vokální melodie made by Brann Dailor. A po podobné hudebně-dramatické horské dráze jede i třetí Your Ghost Again. V letité marastí diskuzi pod starou tvorbou se zmiňovala srážka Pearl Jam a Isis a podobné protichůdné příměry – takový nevyzpytatelný modus operandi kapela drží stále.

Co kapelu posunulo kupředu, jsou určitě dva novicové. Nový kytarista Nick Johnston je oproti špinavější hře Hindse mnohem víc proggy a techničtější – troufám si tvrdit, že tak fantastické sólo jako v Out Like a Lamb Mastodon snad nikdy neměli. A pak tu je João Nogueira! Ve zmíněné skladbě hned po kytarovém sólu nastupuje s nervním zvukem hammondek. Jaké to zpestření! Což se dá říct i o výčtu hostů – cameo si na desce střihne basák Black Sabbath Geezer Butler, vokálně přispěl Randy Blythe (Lamb of God), Joe Duplantier (Gojira), Neil Fallon (Clutch), John Homme (Queens of the Stone Age) a další.

Jak se album dostává stopáží do své druhé půle, přibývá experimentů a kapela víc utíká ze své provařené „komfortní zóny“. Je tu podobně jako na Crack the Skye řada odkazů na psychedelické sedmdesátky (klávesový úvod Moth and Bone je jak vystřižený z dílny Soft Machine), víc klenutě zasněných pasáží i dramatických klimaxů. Jimi oplývá zejména úplný závěr Marrow Deep. Sedmiminutová The Vanishing začíná baladicky, postupně roste a nabírá na síle a končí postmetalovým lomozem. Ještě o jednu minutu delší The Three Fates album s četnými kudrlinami uzavírá vysloveně opethovsky.

Snad každá recenze se dotkla toho, zda na Marrow Deep Brent Hinds chybí. Samotní muzikanti se s jeho ztrátou vypořádali především v textech – album se lyricky točí kolem ztráty, smutku, vztahů, viny, odpuštění a pokračování dál. Vokálně? Dle mého tady Brent tahal za kratší provaz, Dailor je určitě pěvecky nejsilnějším článkem kapely a typově se dobře střídá s hrubším projevem basáka Troye Sanderse. A hudebně? Mně osobně Hinds na novince nechybí, Mastodon se s jeho odchodem vypořádali po svém. Nesnaží se ho nahradit nebo kopírovat, naopak to vyřešili tak, že prostě přehodili výhybku. Staří Mastodon v novém kabátu. Vítaný comeback, ve který jsem už nevěřil.