Datum vydání: 27. datum 2026
Label: Mystískaos 
Žánr: psychedelic black metal
Délka: 37:27

Určitě nejsem jediný, koho si letošní deska Auzawandils okamžitě získala skvělým obalem – pohleďte na něj a žasněte. Když jsem se posléze z adresného doporučení dozvěděl, že veškerou hudbu má na svědomí Alex Poole, nebylo nad čím dlouze přemýšlet: bez poslechu okamžitě na Bandcampu zakoupil. Na následujících řádcích zjistíte, zda těch dvaadvacet korun byla hodnotná investice.

Ještě než začnu mudrovat nad samotnou novinkou, sluší se předeslat, že pod jménem Auzawandils už Alex Poole jednu nahrávku vydal. Šlo o demo z roku 2025 a dočíst se o něm můžeme, že materiál byl složen mezi lety 2001 a 2003. Pokud je to pravda, musím hluboce smeknout, protože kdyby ho Alex skutečně vydal už v té době, hlásil bych hnědou pohotovost. Jde o death/doom se silnými riffy a dobrou atmosférou, místy připomínající styl, který později (ve vyšší kvalitě) proslavili Aosoth. Alexovi nicméně toto demo připisuji k dobru. Ne snad, že by šlo vyloženě o zapomenutý klenot, ale ukazuje jeden z možných výchozích bodů jeho hudebního uvažování. Chaos Moon přišli až poté, stejně jako Skáphe a vše další.

Kdo demo Auzawandils zaznamenal, mohl od prvního regulérního alba očekávat destruktivní náladu zhudebněnou za pomoci jednoduchých a úderných melodických riffů, k tomu palbu bicích a nějakou tu mírnou disonanci v mezích žánru, kterou jméno tvůrce (+-!) zaručuje. Plnotučný debut je ale nakonec jinde.

Dvacet let, které jej – alespoň podle uvedených informací – dělí od kompozic dema, je věru znát. Víc než další žánrovou black/death tlačenkou je Laste Eclipse Ouer Golgothas Pytt zachycením neklidného proudu vědomí black metalem posedlého, velmi talentovaného multiinstrumentalisty, který se pro inspiraci obrací k psychedelickým zdrojům. Alexe osobně neznám a není to z mé strany žádná diagnóza – takto na mě album jednoduše zapůsobilo při četných posleších. Jako by zde někdo naplno popustil vnitřní hudební monolog.

Skočí-li do tohoto ničím nepřerušovaného proudu hudebního vědomí nepřipravený posluchač rovnýma nohama, může se nejprve zaleknout všudypřítomné hradby bicích. Ty ženou neklidné a neustávající melodické víry stále vpřed a nedají při poslechu ani na chvíli nadechnout. Vyjma poslední regulérní skladby, která přece jen trochu zvolňuje, a závěrečné ambientní stopy se album neustále pohybuje ve víceméně stejné rychlosti a intenzitě. Nejde přitom ani tak o bezhlavý chaos (jednotlivé motivy jsou často poměrně jasné a čitelné), spíš o nepolevující pohyb.

Přitom má album relativně uhlazený zvuk a oproti například Skáphe, Martröð, Osgraef nebo Vörnir jde vlastně o nahrávku poměrně konvenční a na poslech příjemnou. To může znít vzhledem k předchozím odstavcům jako rozpor, ale právě v tom spočívá jedna z jejích zvláštností. Riffy se sice kroutí, překrývají a neustále střídají, pro pozorného posluchače však nejsou žádnou velkou výzvou. Nejde o hudbu, jejíž obtížnost by spočívala v neproniknutelné disonanci nebo v nutnosti dlouze rozplétat, co se v ní vlastně děje. V zásadě je možné jednotlivé melodické nápady sledovat poměrně snadno. Problém, pokud jej tak vůbec lze nazvat, spočívá někde jinde.

Zážitek z poslechu může být vyčerpávající spíš svou jednolitostí než delirickým vyzněním. Spíš než náročnost jednotlivých pasáží unavuje jejich neustálé variování, pocit, že album sice neustále mění konkrétní podobu, ale pohybuje se přitom pořád v podobném emocionálním i rytmickém prostoru. Po určité době tak přestává být podstatné, kolik dalších riffů Alex vytáhne z rukávu, protože princip už posluchač dobře zná.

Auzawandils je proto deska, která sice vydrží bavit poměrně dlouho (možná i déle, než by se po prvních několika posleších zdálo), ale zároveň má své hranice. Její svébytná melodika je dost výrazná, aby zaujala. Jakmile se ale v klíčových pasážích tohoto specifického způsobu skládání melodických motivů nasytíte, album už nemá kam dál růst.

Laste Eclipse Ouer Golgothas Pytt je osobitá, dobře zahraná a sympatická nahrávka, za níž je jasně slyšet autorská osobnost. Jen bych si přál, aby Alex Poole vedle svého evidentního talentu pro neklidné, neustále se proměňující melodické proudy našel příště i způsob, jak je občas zastavit. Možná právě v několika okamžicích zpomalení nebo radikálnější změny by mohla dramaturgie najít důvod k albu se i po delší době vracet.