Datum vydání: 15. květen 2026
Vydali: I, Voidhanger Records
Žánr: avantgarde psychedelic black metal
Délka: 42:30

Junon si nepleťte s post-hardcore kapelou stejného jména z Francie, jde o pokojíčkový blackmetalový projekt, který kvalitou výrazně překonává drtivou většinu mužských souputníků. Junon desku nenahrála sama, přizvala ke spolupráci zkušené hudebníky. Jejich identitu sice neznáme, ale víme, že jde o členy Hidden in the Fog, Temple Koludra a dalších projektů německé undergroundové scény. Mně je z nich známá pouze Imha Tarikat, byť podobnost s jejich tvorbou je snad jen v intenzitě projevu.

Junon umně kombinuje disonantní black metal s avantgardním vokálním pojetím. Hlas je dominantním nástrojem a hlavním nositelem emocí. Bolestné výkřiky a ztvárnění zoufalství mohou připomenout Diamandu Galás, zatímco zaříkávání a celková okultní orientace evokují Faridu Lemouchi z The Devil's Blood. Rozhodně ale nejde o přebírání nebo citace vlivů – Junon je, ať už jako zpěvačka nebo kapela, svébytná a shora zmíněné umělkyně toliko připomíná.

A originalita projektu je to, co musím vypíchnout a pochválit na prvním místě. Junon si opravdu s jinou kapelou nespletete. Mix avantgardního metalu vyrůstajícího z pozdní druhé vlny, špetky psychedelického rocku, syrovosti a cíleného rozbíjení zavedených forem působí mimořádně svěže. Významnou roli hraje i práce s mikrotonalitou a netradičními intervaly (obzvlášť upozorňuju na geniální komáří pískání v úvodní skladbě, už od tohoto momentu mě Junon chytli a nepustili). Pokřivenost a podivnost bych mohl skloňovat v mnoha větách, ale podstatné je, že nejde o samoúčelnou exhibici.

Black metal, jak jej pojímá Junon, nechce ani vykrádat, ani uctívat odkaz druhé vlny, ale umělecky jej dále zpracovávat. Je tím autentický. Tremolové riffy, rytmus cvalu a další tradiční postupy zde samozřejmě najdeme, ovšem často zasazené do nečekaných souvislostí. Junon se nesnaží být rychlejší, extrémnější, techničtější ani „ortodoxnější“ než ostatní. Naopak. Zajímavé je také to, že psychedelická atmosféra nevychází z ambientních meziher nebo abstraktních ploch, ale přímo z riffů samotných. Hudba zde funguje jako psychologický a okultní rituál, aniž by přitom rezignovala na kompoziční soudržnost.

Velmi dobře je zvolen předěl desky v její polovině, který by podle mě výborně fungoval na vinylovém vydání (to ovšem zatím neexistuje a kdoví, zda vůbec vznikne – sáhl bych po něm okamžitě).

První polovinu tvoří tři skladby, které velmi originálním způsobem propojují black metal druhé vlny s expresionistickou deklamací a mikrotonálními postupy, jak už jsem psal shora. Modernistické pojetí Emperor? Snad by se to dalo „+/-“ říct. Nad vším se navíc vznáší hypnotický, místy až tranzový charakter. Poslech není vždy pohodlný, „skřípe to,“ ale přehnaně náročný nebo elitářský jako některé kompozice dodekafonistů není.

Druhou polovinu alba představuje jediná, více než dvacetiminutová skladba Dolorosa. Tady bych bez větších rozpaků použil pojem dekonstrukce black metalu. V první části skladba především boří, rozkládá a rozkývává zajeté vzorce, čímž posluchače znejišťuje. Ve druhé pak rozbité fragmenty postupně skládá do působivého epického finále. Pro lepší zážitek si dovolím doporučit poslouchat Dolorosu odděleně a nesnažit se ji vstřebat bezprostředně po doznění první poloviny alba. Sama o sobě je totiž posluchačsky náročná a v kontextu celé desky působí možná až příliš samolibě a zbytečně roztahaně. Jako samostatný útvar však funguje skvěle.

Junon nahráli v rámci žánru velmi originální desku a spojení expresionistické dekonstrukce s black metalem jim funguje na výbornou. The Golden Citadel of the Astral Sphere patří, včetně obalu, k tomu nejzajímavějšímu, co lze dnes v avantgardněji orientovaném metalu ulovit. Junon je nejspíš dobrá čarodějnice.