Datum vydání: 24. únor 2026
Vydali: Aeternitas Tenebrarum Musicae Fundamentum
Žánr: dissonant atmospheric black metal
Délka: 29:54

Prison of Mirrors se mi svým debutem (s geniálním akronymem Dresasa, kam se hrabe nový Dsoeip) opravdu výrazně zalíbili. O to větší pozornost proto věnuji i přímému následníkovi – zda jde o EP, LP nebo mini-LP, není podstatné. Podstatné je, že Prison of Mirrors neuhnuli ani o pověstnou píď a na prvotinu navázali stylově i kvalitativně takřka 1:1.

Tracklist nové nahrávky tvoří dvě skladby: Chants Beneath the Shunned Shrines (17:37, expozice) a The Devouring Fire of Demonic Doctrine (12:17, de/gradace). Ani jedna z nich nestaví na výrazných dramaturgických zlomech; podobně jako debut se hudba plíživě rozvíjí a svou stopáž naplňuje šeptavě nenávistným black metalem. Žánrově se pohybuje mezi disonantním a atmospheric black metalem s příměsí black/doom estetiky. V recenzích bývá zasazována někam mezi Blut Aus Nord, Deathspell Omega, Svartidauði, Akhlys nebo Gevurah – takové vymezení sice pomůže naznačit kontext, ale ve skutečnosti Prison of Mirrors žádnou z těchto kapel přímo nepřipomínají. Blíže mají spíše k Rebirth of Nefast v kontemplativním pojetí nebo k Altars of Perversion v nekompromisní sevřenosti a bezútěšné atmosféře.

Onu bezbřehost, nebo těžkou uchopitelnost materiálu prosím nechápejte jako post-metalovou rozvolněnost, spíš jako ztíženou orientaci v pořád primárně blackmetalovém materiálu. Kompozice nejsou vystavěné na riffech, které by posluchače vedly za ruku; základ tvoří disonance, hutná textura, pozvolné proměny a silná atmosféra. Zapamatovatelné motivy se sice tu a tam objeví, ale málokdy se ve stejné podobě zopakují – výsledkem je jednolitá, zvukově „islandská“ masa (s charakteristickým rukopisem studia Emissary pod vedením Wanna).

Dovolím si tvrdit, že obě skladby na Dsoeip působí dotaženěji a kompozičně zajímavěji než materiál na Dresasa. Posluchač se noří do dlouhého, meandrujícího proudu bez pevných orientačních bodů, vnímá vrstvení, pomalou gradaci a udržování napětí. Náznak (de)komprese se objevuje jen velmi střídmě ve druhé části. Proč tedy novinku hodnotím o něco hůře než debut, který byl výrazově velmi podobný?

Za šest let od vydání prvotiny jsme přece jen citlivější k otázce poměru lidské a „nelidské“ kreativity. Lord Svart (kytara, zpěv), Nocturnal Silence (baskytara), Bestia (bicí) a Anubis (sólová kytara) znovu vytvořili soudržné album, které dlouhou stopáž ustojí díky hutné atmosféře. Nakolik ale dokáže udržet transový účinek po celou dobu poslechu, musí posoudit každý sám. Motivická deprivace („Riffy kde?“) zůstává i tentokrát hlavním poznávacím znakem jejich tvorby.