>> ENGLISH VERSION BELOW
Junon nás tu svým debutem The Golden Citadel of the Astral Sphere více než zaujala. Míchá na něm avantgardně pojatý black metal pozdní druhé vlny se syrovou psychedelií a podrobuje ho expresionistické dekonstrukci, kde pokřiveně rozbíjí zavedené formy, aniž by samoúčelně exhibovala. Hudba zde funguje i jako psychologické divadlo a okultní rituál, přitom se nezbavuje soudržnosti. Následné otázky už byly nutostí..
Vezměme to pěkně
od počátku, mohli byste popsat, co vedlo ke vzniku JUNON a jaká byla vaše cesta
k extrémnímu metalu obecně, a zejména k jeho avantgardní formě?
Začali jsme v
desátých letech, ale tehdy to ještě nebyla ta správná konstelace hudebníků.
Domácí nahrávání se tedy stalo přirozenou cestou k utváření materiálu, jehož
výsledkem se nakonec stalo debutové albem JUNON, The
Golden Citadel of the Astral Sphere.
Od samého
začátku bylo naším záměrem vytvořit zvuk, který by působil temně, posluchače
pohltil a emočně v něm rezonoval. Při hledání tohoto zvuku se propojovaly
různé hudební světy – zejména black metal a psychedelický rock – a dále jsme
zkoumali prostor, kde se prolínají. Toto prolínání je stále pozoruhodně plodné,
protože umožňuje oběma žánrům posouvat se mimo jejich stávající hranice.
Sledování
této cesty mimo bezpečné rámce přirozeně vedlo k neustálému experimentování.
Různé zesilovače, kytary, ladění a efekty se postupně staly nedílnou součástí
procesu, až náš pedálový panel začal připomínat vesmírné varhany. Takže hudební
jazyk se formoval dlouho předtím, než se za albem objevila stabilní kapela.
JUNON totiž
nefunguje tak úplně tradičně. Většina tvůrčí práce probíhá nezávisle, nápady se
vyměňují, zdokonalují a znovu probírají mimo konvenční prostředí zkušebny.
Nejde ani tak o společné skládání, jako o neustálé bobtnání materiálu. Zkoušky
nikdy nebyly ústředním bodem procesu. Současná sestava se osobně setkala jen
párkrát.
Koncem roku
2022 se konečně sestavilo „tvůrčí souhvězdí,“ které za albem stojí, a to díky
šťastné náhodě (a taky značnému úsilí.) Tehdy jsme taky zvolili název JUNON. Jakmile
se tato konstelace ke konci roku 2022 sešla, materiál vstoupil do své závěrečné
fáze reinterpretace, rozšiřování a nahrávání. Některé skladby už byly
instrumentálně téměř hotové, zatímco jiné zatím existovaly hlavně jako kytarové
nápady. Přidávaly se nové instrumentální vrstvy, aranžmá se dále vyvíjela a
vznikaly vokální linky, tak album postupně nabylo své konečné hudební podoby. Do
konce roku 2023 bylo dokončeno nahrávání, mix a mastering a album tak dosáhlo
své finální podoby.
Váš přístup
k black metalu čerpá z druhé vlny: je atmosférický a disonantní, ale zároveň
vyzařuje psychedelické vibrace. O co se ve své hudbě nejvíc snažíte? Co je
klíčovým prvkem vašeho tvůrčího procesu? Je to primárně forma osobního
vyjádření, nebo spíše umělecká?
Naším cílem
není ani tak sdělit poselství, jako vytvořit prostor, kde se lidé mohou setkat
sami se sebou. Naše hudba se snaží otevřít dveře k zážitkům, které je těžké
vyjádřit slovy.
JUNON je
často popisován jako avantgardní a to je termín, který sami bez problémů
používáme, protože pomáhá zasadit hudbu do širší krajiny black metalu. Nebyl to
ale výchozí bod. Nekonvenční zvuk nikdy nebyl samoúčelný. Důraz byl vždy kladen
na zkoumání nápadů, aniž bychom věnovali pozornost stylistickým hranicím. Při
pohledu zpět se zdá, že hudba si svůj vlastní směr našla téměř sama.
Vzhledem
k tomu tvůrčí proces nemůže začínat rigidními koncepty. Skladba není
napsána proto, aby ilustrovala nějakou myšlenku. Místo toho postupně odhaluje
svou vlastní identitu a naším úkolem je rozpoznat, co si žádá. Experimentování
a spontánnost nejsou samy o sobě cílem – jsou přirozeným důsledkem toho, že
necháme dílo se rozvíjet.
V tomto
smyslu není rozdíl mezi osobním a uměleckým vyjádřením významný. Hudba vychází
z osobní zkušenosti, ale nejde o jednotlivce. Jakmile je skladba hotová, už
nepatří jen nám.
Dá se tedy
říct, že hudbu vnímáte jako entitu, která se odhaluje skrze lidské jedince (ať
už ty, kteří ji hrají, nebo ty, kteří se s ní jako posluchači setkávají)?
Víceméně ano. Asi bychom se ale vyhýbali tomu, abychom o ní přemýšleli jako o nezávislé entitě. Spíš se zdá, že každá skladba má svou vlastní vnitřní logiku a tvůrčí proces spočívá v jejím objevování, ne ve vnucování vlastní předpojaté představy. Hudebník nemá všechno pevně pod kontrolou, ale spíš se sám stává součástí procesu, v němž hudba vzniká a působí. Posluchač se do něj pak zapojuje tím, že si do hudby promítá vlastní zkušenosti.
Na albu mě
fascinovalo, jak jsou skladby proměnlivé. Zejména v Inanitas Cedit Profundo a
závěrečné Dolorosa se zdá, že se hudba rozpouští a znovu se buduje, jak se
rozvíjí. Byl tento kompoziční přístup záměrný, nebo se postupně vynořoval v
průběhu tvůrčího procesu?
Jsme
obzvláště rádi, že jste si toho všimli, protože Inanitas Cedit Profundo a
Dolorosa byly koncipovány jako úzce propojené skladby. Přechod mezi nimi nemá
působit jako přechod z jedné skladby do druhé, ale spíše jako překročení prahu.
V tomto smyslu Inanitas funguje téměř jako rituál nebo změna stavu, aby pak Dolorosa
otevřela jiný hudební prostor.
Nicméně
záměrem nebylo dekonstruovat struktury písní jen kvůli experimentování.
Nezačínáme s představou o tom, jak by měla skladba vypadat. Snažíme se spíš pochopit,
co samotná skladba potřebuje. Jakmile se začne objevovat její vlastní vnitřní
logika, více nás zajímá reagovat na ni než zachovat formu. Pokud výsledek stále
připomíná tradiční píseň, je to naprosto v pořádku. Pokud ne, je to stejně tak
v pořádku.
Proto také
nahrávání zůstává součástí kompozičního procesu. Ani v této fázi stále skladba
není dokončena. Někdy už má riff ty správné tóny, ale ještě ne atmosféru. Jiné
nastavení zesilovače, nečekaný zvuk kytary, improvizovaná pasáž nebo nový
hudební nápad mohou náhle otevřít nové možnosti. Nahrávání není jen o
dokumentaci hudby – často se stává závěrečnou fází jejího skládání.
V případě
Dolorosy to znamenalo nechat skladbu stále více a více vzdalovat se od
konvenčních struktur, dokud se nakonec nerozpustily. To nebylo předem dáno, vyžadoval
si to emocionální a atmosférický pohyb skladby. Složitost ani dekonstrukci
nevnímáme jako umělecké cíle. Jsou důsledkem toho, že se snažíme zůstat věrní tomu,
jak se hudba rozvíjí.
Ať už skladba nakonec nabere jakoukoli formu, musí mít vnitřní logiku, soudržnost, aby se její vývoj zdál nevyhnutelný, jako by se nikdy nemohla stát ničím jiným.

Ačkoli vaše
debutové album vyšlo teprve nedávno, předpokládám, že jste se již kreativně
posunul vpřed. Na čem aktuálně pracujete a kam si představujete, že JUNON bude
směřovat dál?
Ano, dá se
říct, že už pracujeme na hudbě, která nás už docela dlouho láká. Většina
základních konceptů pro možnou další nahrávku existovala ještě předtím, než byl
dokončen debut. Vlastně nikdy nebyla žádná dělicí čára mezi „starým“ a „novým“
materiálem.
Vzhledem k
tomu, jak JUNON funguje, je téměř nemožné říct dopředu, jak a kde nové skladby
skončí. Některé se teď zdají být blíž psychedelickému rocku, jiné se posouvají víc
do abstrakce a disonance. Zkušenosti nás ale naučily, že vše se ještě může dramaticky
změnit: s novou aranží, instrumentací nebo vokálními nápady. Proto buďme raději
s naznačováním budoucích směrů opatrní.
Konstantní je
způsob tvorby. Nejsme pod tlakem na opakování debutu, nebo naopak na
distancování se od něj. Každá skladba postupně nabývá vlastního charakteru a
naší rolí je tento proces rozpoznat a podpořit, ne ho spoutávat.
Některé z
nejpřínosnějších momentů prvního alba se objevily jen díky tomu, že jsme byli stále
ochotní zpochybňovat, přepisovat, přeskupovat a opouštět nápady, které se nám
už nezdály správné. Znovu a znovu jsme zjišťovali, že hudba je nejzajímavější,
když se ji přestaneme snažit režírovat a zůstaneme otevření otevírajícím se možnostem.
Vzhledem k
tomu, jak JUNON funguje – členové se zřídka setkávají osobně a hudba se vyvíjí
primárně ve studiu – přemýšleli jste někdy o tom, zda by se to dalo převést do
živého prostředí?
Přemýšleli jsme o tom, ale JUNON byl koncipován jako studiový projekt a tam stále patří. Proces nahrávání není jen způsobem, jak hudbu zachytit – je nedílnou součástí toho, jak hudba vzniká. Pokus o reprodukci složitého tvůrčího procesu při živém hraní by vedl někam zásadně jinam, proto v dohledné době bude JUNON fungovat jako studiový projekt, jsme s ním tak maximálně spokojení.
Reakce na
album byly ohromně pozitivní – myslím, že jsem nenarazil na jediný negativní ohlas.
Sám jsem byl při nedávné recenzi plný chvály. Máte pocit, že nyní sklízíte
plody všech těch let práce, nebo když se ohlédnete zpět, existují věci, k nimž
byste dnes přistupovali jinak?
Reakce
upřímně řečeno předčily naše očekávání. Ne ani tak kvůli samotnému hodnocení,
ale tím, že tolik lidí se s albem spojilo tak, jak jsme doufali. Obzvlášť nás
potěšilo, že recenzenti albem „žijí“, kolik času mu věnují, nesoudí po jednom
poslechu. V to jsme doufali.
Mnoho recenzí
srovnávalo JUNON s umělci, kteří na nás měli velký vliv, a to je jistě čest. Ne
snad že bychom o taková srovnání usilovali. Ještě smysluplnější bylo slyšet od
posluchačů, že v hudbě objevili něco osobního – někdy i věci, které jsme do ní
vědomě nezamýšleli dát. Tyto okamžiky nám připomínají, že jakmile hudba vstoupí do světa, začne promlouvat způsoby sahajícími
mimo její tvůrce.
Samozřejmě,
když se ohlížíme zpět, vždy existují detaily, ke kterým bychom dnes mohli
přistupovat jinak, což platí pro jakoukoli tvůrčí práci. Ale právě proto bychom
album nezměnili. Odráží, kde se JUNON v dané fázi své cesty umělecky nacházeli.
Ze všeho
nejvíc jsme prostě vděční, že se lidé ochotně ponořili do hudby. JUNON nevznikli
s očekáváním, že osloví široké publikum. Největší odměnou je vědomí, že si
posluchači album osvojili a objevili významy a zážitky, které daleko přesahují
cokoli, co jsme si mohli předepsat. V tom okamžiku hudba skutečně začala svůj vlastní
život.
Kteří
umělci vás inspirují? Ne nutně jen hudebníci, protože JUNON mi připadá jako
projekt, který přesahuje čistě hudební formy.
Duchovní
zážitek je pro JUNON jedním z nejhlubších zdrojů inspirace, ale není jediný.
Různí členové přinášejí různá umělecká zázemí, zájmy a pohledy na svět a postupně
se tyto perspektivy přirozeně stávají součástí projektu. Spojuje je méně
konkrétní styl či žánr než fascinace díly, která vytvářejí prožitek, místo aby přímočaře
sdělovala myšlenku.
Tak nás přitahují
umělci, kteří svou hudbou dokážou vytvořit něco víc než jen jednotlivé písně –
skutečný zážitek. Ať už je to prostřednictvím black metalu, psychedelického
rocku, klasické kompozice nebo něčeho úplně jiného, to je nakonec druhořadé.
Co nás inspiruje, jsou díla schopná vyvolat extázi, transcendenci a posluchače
měnit. Umělci jako Vicotnik s Dødheimsgard
a Ved
Buens Ende nebo György
Ligeti do této krajiny určitě patří, ale chápejte je spíš jako referenční
body. Nejvíc nás inspirují umělci, kteří našli svůj vlastní autentický umělecký
jazyk.
Totéž platí i
mimo hudbu. Mytologie, literatura, vizuální umění, filozofie a duchovní tradice
nabývají smyslu, když vybízí ke kontemplaci, ne když poskytují jednoduché
odpovědi. Obecně nás méně zajímají díla, která svět vysvětlují, než ta, která
prohlubují jeho tajemství.
JUNON se nakonec neinspiruje tolik médiem, jako spíše zkušeností. Ty vzácné okamžiky, kdy umělecké dílo odhaluje něco, co nelze zcela vysvětlit, s vámi obvykle zůstávají – a dříve či později si nevyhnutelně najdou cestu do vaší vlastní tvorby.
Rád bych se
v návaznosti na předchozí otázku zeptal na inspiraci pro váš expresivní vokální
styl, který místy nabývá bolestivých až čarodějnických kvalit, evokující ducha Diamandy
Galás. Ke konci alba slyšíme dokonce i „čistý“
zpěv. Cítíte se blízko i k nemetalové hudbě?
Hlas nepovažujeme
za něco od hudby odděleného. Je to další nástroj v rámci skladby a jeho úlohou
není jen nést text, ale dotvářet emocionální a atmosférický svět skladby.
Záměrem není předvádět emoce, ale plně je prožívat. Odtud pramení intenzita.
Neexistuje tedy
žádný pevný koncept pro vokální projev. Každá skladba vyžaduje něco jiného.
Někdy to je drsná, téměř fyzická forma vyjádření; jindy šeptané pasáže, mluvené
slovo nebo čistý zpěv. Žádná z těchto voleb není učiněna jen pro kontrast –
vycházejí z toho, co sama hudba vyžaduje.
Srovnání s
Diamandou Galás je velkou pochvalou. Při nahrávání alba jsme se jí vědomě
neinspirovali, ale chápeme, proč tam posluchači mohou určitou podobnost slyšet.
Podobně totiž vnímáme i hlas – spíš jako nástroj, kterým lze vyjádřit emoce,
než jako něco, co má odpovídat běžným představám o kráse.
Klasická
hudba také zanechala trvalou stopu, zejména ve způsobu, jakým přemýšlíme o
frázování, dynamice, napětí a dramatickém projevu. Obecněji řečeno, jsme
otevřeni inspiraci odkudkoli, bez ohledu na žánr. V současné době však black
metal zůstává uměleckým jazykem, ve kterém se vlivy nejpřirozeněji spojují.
Nabízí svobodu projevu, kterou stále objevujeme, a právě tam se JUNON cítí
nejvíce doma.
Black metal
je vám tedy stále nejblíž. Kde tedy osobně cítíte, že leží jeho hranice? V
jakém bodě by skladba ve vašich očích přestala být black metalem?
Když
popisujeme black metal jako náš umělecký jazyk, nemyslíme tím pevnou sadu
stylistických konvencí. Pro nás je to způsob, jak přistupovat k hudbě – méně
jde o hudební charakteristiky než o emocionální intenzitu, upřímnost a ochotu
zkoumat nepříjemná nebo neznámá místa. Proto může skladba obsahovat prvky
psychedelického rocku, klasické hudby nebo něčeho úplně jiného, aniž by přestala
působit jako black metal.
Zároveň nás nijak zvlášť nezajímá identifikace jeho přesných hranic. Pokud by skladba nakonec vedla někam mimo black metal, jednoduše bychom se tam za ní pustili. Žánr je něco, co rozpoznáme až později, ne něco, k čemu se chceme blížit. Black metal je náš jazyk, ale nikdy naše vězení.
Vaše texty
kombinují latinu, němčinu a angličtinu a zdá se, že čerpají z mytologie, ale
zároveň se brání jakékoli jednotné interpretaci. Působí poeticky a
kontemplativně a místy dokonce evokují strukturu klasického dramatu. Mohli
byste říct něco o tom, jak vznikly a jak vnímáte jejich roli na albu?
Texty
vznikají v podstatě stejným způsobem jako hudba. Zřídka začínají jasně
formulovanou myšlenkou nebo konceptem. Místo toho vyrůstají z vnitřního
impulsu, kde intuice často předchází vědomé interpretaci. Díky tomu je v nich
chaos i jas. Různé jazyky vytvářejí různé emocionální světy, každý s vlastní
atmosférou a rezonancí.
Mytologické
obrazy – včetně těch čerpaných z řecké tradice – si jistě nacházejí cestu do
textů, ale nejsou zamýšleny jako odkazy k dekódování nebo převyprávění známých
příběhů. Jsou součástí symbolického jazyka, který vybízí k různým čtením, místo
aby ukazoval na určitou definitivní interpretaci. Dáváme přednost symbolům,
které zůstávají dostatečně otevřené, aby pro různé posluchače nesly různé
významy.
Pokud jde o
klasické drama, nebylo to při psaní alba vědomým výchozím bodem. Chápeme ale,
proč tato asociace vzniká. Stejně jako samotná hudba, i texty se řídí spíše
emocionální a symbolickou logikou než lineárním vyprávěním. Skladby procházejí
napětím, transformací a uvolněním a přirozeně vytvářejí pocit rituálního a
dramatického postupu, aniž by vědomě čerpaly z jakékoli konkrétní dramatické
tradice.
Rád bych se
dotkl vašeho osobního vztahu k black metalu. Co vás k tomuto žánru přitáhlo a
jak slaďujete jeho umělecký potenciál s nihilistickým a místy politicky
problematickým odkazem, který některé části scény nesou? Také jsem si všiml, že
JUNON se výslovně identifikuje jako antifašistická kapela. Je to politický
postoj, umělecký postoj, nebo něco, co je od obou neoddělitelné?
Pro většinu z
nás představovali vstupní bránu do světa black metalu Emperor.
Už první setkání s jejich hudbou bylo jiné než cokoli předtím. Ještě jsme
vlastně ani pořádně nevěděli, co je to za hudbu – měli jsme jen pocit, že jsme
našli to, co jsme už dlouho hledali. Pak přišly klasické
nahrávky devadesátých let a každá
z nich nám ukázala další možnost, čím vším může black metal být.
Vzhledem k
tomu, že naším výchozím bodem byla norská druhá vlna, je to přirozeně i
kontext, ve kterém o této otázce přemýšlíme. Je pravda, že části norské scény
na začátku 90. let koketovaly s fašistickými a národně socialistickými
myšlenkami. Ve většině případů to nemělo moc společného s uceleným politickým
světonázorem, jako spíše s mladickou touhou provokovat nebo odmítat jakoukoli akceptovanou
normu – což to neomlouvá. Je to součást historie black metalu a nemá smysl
předstírat opak.
Zároveň to ale nevystihuje celý jeho příběh. Mnoho z důležitých kapel druhé vlny – jako Enslaved, Ancient, Immortal, Borknagar, Ved Buens Ende nebo Ulver – s těmito myšlenkami nemělo nic společného a umělci jako Ihsahn otevřeně odmítali, že black metal a fašismus k sobě přirozeně patří. Black metal ostatně nikdy nebyl jednotným hnutím. Vždy obsahoval rozpory, soupeřící filozofie a radikálně odlišné umělecké vize. Zúžit historii tohoto žánru na jediný politický příběh by znamenalo nespravedlivě přehlížet jeho složitost.
Pro JUNON byl
black metal vždy fascinující ze zcela jiných důvodů. Jen málo hudebních jazyků
dokáže vyjádřit emocionální hloubku, duchovní prožitek a nekompromisní
upřímnost stejně intenzivně. V nejlepším případě se black metal neobrací ven a
nehledá nepřátele – obrací se dovnitř. Cení si autenticity nad hudební dokonalostí
a vyžaduje naprosté odhodlání jak od umělce, tak od posluchače. Jedinou další
tradicí, která některým z nás nabídla podobnou intenzitu, je klasická hudba.
Jsou to velmi odlišné umělecké světy, ale oba mohou dosáhnout míst, která je
těžké vyjádřit slovy.
Jako každá
živá umělecká forma, i black metal vždy obsahoval rozpory a pokusy o politické
přivlastnění. Žádný z těchto proudů by však neměl být zaměňován za jeho
uměleckou podstatu. Tradice, se kterou se JUNON ztotožňuje, je zakořeněna v
umělecké svobodě, individualitě a ochotě zkoumat hudbu i sebe sama bez předem
daných odpovědí. Fašismus se naopak snaží rozpustit jednotlivce v ideologii a
požaduje loajalitu a podřízenost tam, kde umění volá po zvědavosti,
pochybnostech a osobním zkoumání. Umění a fašismus jsou protichůdné. Proto náš
antifašistický postoj není politickým prohlášením – vyplývá přímo z uměleckých
hodnot, které jsou jádrem všeho, co tvoříme.
Ještě jedna
poslední otázka: mohli byste doporučit nějakou hudbu, která vás v poslední době
inspirovala? Možná pár skrytých pokladů, které si zaslouží pozornost?
Součástí
kouzla skrytých pokladů je jejich hledání – ale rádi uděláme pár výjimek.
Jedno album,
které můžeme z celého srdce doporučit, je Döth-Derniàlh od Esoctrilihum.
Je to jedna z těch vzácných nahrávek,
která působí naprosto nekompromisně a zároveň pokaždé, když se k ní vrátíte, odkrývá
nové dimenze. Nikdy zcela neodhalí všechna svá tajemství.
Pro každého,
kdo se zajímá o některé méně zjevné kořeny hudebního světa JUNON, bychom také
doporučili prozkoumat raná díla At
the Gates – zejména Gardens of Grief, The Red in the Sky Is Ours a With
Fear I Kiss the Burning Darkness. Tyto nahrávky napsal převážně Alf Svensson a
mají zvláštní, nadpozemskou atmosféru, která je stále v extrémním metalu
unikátní.
Pokud vám to rezonuje, přirozeným dalším krokem je Oxiplegatz. Skladby Fairytales, Worlds and Worlds a Sidereal Journey napsal výhradně Alf Svensson a stejné myšlenky posouvají do ještě podivnějších podob. Zůstávají mezi nejnápaditějšími a nejpřehlíženějšími díly extrémní hudby. Každý, koho přitahuje hudba, která si cení atmosféry, objevování a představivosti nad konvencemi, by jim měl nějaký čas věnovat.
Moc vám
děkujeme nejen za tato doporučení, ale také za vaše promyšlené a inspirativní
odpovědi. Bylo mi potěšením s vámi vést rozhovor. Pokud byste chtěli na závěr
cokoli dodat, prostor je váš.
Především
ještě jednou děkuji za promyšlené otázky. Bylo nám potěšením se do hloubky
zamyslet nad myšlenkami stojícími za JUNON.
Všem, kteří
toto čtou: Album The
Golden Citadel of the Astral Sphere vyjde na vinylu 4. září 2026 ve
spolupráci s Fucking Kill Records. Pokud byste chtěli projekt podpořit nebo se
dozvědět více, můžete navštívit:
• Fucking
Kill Records (vinyl): fuckingkillrecords.bandcamp.com
• I,
Voidhanger Records (CD a digitální verze): i-voidhangerrecords.bandcamp.com
• JUNON
Bandcamp (vinyl, MC a digitální verze): junonofficial.bandcamp.com
Závěrem bychom také rádi vyjádřili upřímné poděkování Elke Siebert za pečlivou korekturu anglického překladu tohoto rozhovoru. Její promyšlené opravy a návrhy byly velmi oceněny.
____________________________________________________________________________________
>> ENGLISH VERSION
JUNON - Black metal is our language, but never our prison.
Junon has more than caught our attention
with their debut album, The
Golden Citadel of the Astral Sphere. On this record, they blend avant-garde
late second-wave black metal with raw psychedelia, subjecting it to an
expressionist deconstruction in which they distort and shatter established
forms without resorting to gratuitous showmanship. The music here also
functions as psychological theatre and an occult ritual, whilst retaining its
cohesion.
First,
could you tell us what led to the creation of JUNON, and what your journey
toward extreme metal in general—and such an avant-garde form of it in
particular—has been?
There was a
period in the early 2010s when the right constellation of musicians simply
wasn't there, so home recording became the natural way to shape the material
that would eventually become JUNON's debut album, The
Golden Citadel of the Astral Sphere.
From the very
beginning, the intention was to create a sound that felt genuinely dark,
immersive, and emotionally resonant. An important part of the search for that
sound was bringing together different musical worlds—especially black metal and
psychedelic rock—and exploring the space where they overlap. That intersection
still feels remarkably fertile because it allows both genres to push one
another beyond their familiar boundaries and uncover possibilities that neither
could reach on its own.
Following
that path naturally led to constant experimentation. Different amplifiers,
guitars, tunings, and effects gradually became part of the process until the
pedalboard eventually resembled something like a space organ. Long before there
was a stable band behind it, a distinct musical language had already begun to emerge.
By the end of
2022, the creative constellation behind the album had finally come together
through a combination of deliberate searching and fortunate coincidence. That
was also the moment when the name JUNON was chosen. From then on, the existing
material entered a genuinely collaborative phase. Some compositions already
possessed a nearly complete instrumental identity, while others still existed
primarily as guitar pieces. New instrumental layers were added, arrangements
continued to evolve, and every vocal line was created during this period,
allowing the album to gradually assume its final musical form.
JUNON is
often described as avant-garde, and that's a term we're perfectly comfortable
using ourselves because it helps place the music within the broader landscape
of black metal. But it was never the point of departure. Sounding
unconventional was never an end in itself. The focus has always been on
exploring ideas without paying much attention to stylistic boundaries. Looking
back, the music seems to have found its own direction almost by itself.
Your
approach to black metal draws from the second wave: it is atmospheric and
dissonant, yet it also radiates psychedelic vibes. What are you striving for
most through your music? What is the key element of your creative process? Is
it primarily a form of personal expression, or more of an artistic one?
The aim isn't
to communicate a message but to create a space where people can encounter
themselves. Rather than offering answers, the music tries to open a door to
experiences that are difficult to put into words.
If that's the
aim, the creative process can't begin with rigid concepts. A composition isn't
written to illustrate an idea. Instead, it gradually reveals its own identity,
and our task is simply to recognise what it asks for. Experimentation and
spontaneity aren't goals in themselves—they're the natural consequence of
allowing a piece to unfold on its own terms.
In that
sense, the distinction between personal and artistic expression isn't
especially meaningful. The music grows out of personal experience, but it isn't
about the individual. Once a piece is finished, it no longer belongs to us
alone. It belongs to anyone who recognises something of themselves within it.
I read
that the album was written between 2013 and 2023, when it was finally recorded.
That is quite a long period of time, I would say. This leads me to wonder how
JUNON actually functions: is it a band that rehearses and creates together, or
is it a creative persona at the center surrounded by musicians who realize
imagined musical structures?
The only
constant is a willingness to let each composition evolve according to its own
internal logic. There is a shared artistic vision, but no rigid hierarchy or
predetermined workflow. Rather than following a fixed process, the project
revolves around a creative core where the fundamental musical structures take
shape, while every member remains free to reinterpret and expand those ideas
through their own artistic perspective.
The starting
point can vary considerably. Some pieces begin as guitar-only compositions,
while others already possess a more developed instrumental identity. Regardless
of where they begin, they're never treated as finished. Earlier material
becomes the starting point for further exploration. Arrangements are rethought,
new instrumental voices are added, ideas are refined—or sometimes discarded
altogether—and every contribution has the potential to reshape a composition
until it settles into a form that finally feels complete.
Because of
that, JUNON doesn't really function like a traditional rehearsal-room band.
Most of the creative work happens independently, with ideas being exchanged,
refined, and revisited outside a conventional rehearsal setting. It's less
about composing together in the same room than about continually questioning
and expanding material over time. Rehearsals have therefore never been central
to the process. In fact, the current line-up has only met in person a handful
of times.
The long
period between the earliest compositions and the completed album wasn't the
result of an unusually slow writing process. Much of the musical material had
already existed for years in different stages of development. What actually took
time was finding the right group of people who shared the same artistic vision
and could bring those compositions to life together. Once that constellation
came together towards the end of 2022, the material entered its final phase of
reinterpretation, expansion, and recording. By the end of 2023, the album had
reached its final musical form, with the recordings, mixing, and mastering all
completed.
One aspect that fascinated me throughout the album is the sense that the compositions never feel fixed. Especially in Inanitas Cedit Profundo and the closing Dolorosa, the music seems to dissolve and rebuild itself as it unfolds. Was this compositional approach something you consciously pursued, or did it gradually emerge through the creative process?
The
compositions were never conceived as fixed structures. Even after they seemed
complete, they remained open to change whenever a new idea revealed a direction
that felt more truthful. Recording itself became part of that process rather
than simply documenting a finished work. Every new instrumental layer,
arrangement, or vocal line had the potential to reshape what already existed.
Throughout
all that experimentation, one thing always remained important: keeping the
recordings alive. Whenever possible, first takes were preserved because they
often captured something that disappeared the moment you tried to recreate it.
More often than not, those spontaneous moments turned out to be the most honest
ones.
Because of
that, the studio gradually became less a place of documentation and more an
extension of composition itself. Recording wasn't the final stage—it was simply
another creative tool through which the music continued to reveal itself.
In the end,
honesty mattered far more than complexity. Whenever a decision felt driven by
the desire to appear more ambitious rather than by what genuinely served the
composition, it usually proved to be the wrong one. The music only reached its
final form once there was nothing left that genuinely asked to be changed.
Although
your debut album was released only recently, I imagine you've already moved
forward creatively. What are you currently working on, and where do you see
JUNON heading next?
In a way,
we're already working on music that has been with us for quite some time. Most
of the basic compositions for what may eventually become the next release
actually existed before the debut album had even been completed. Different
pieces have always evolved alongside one another, so there has never really
been a clear dividing line between "old" and "new"
material.
Given the way
JUNON works, it's almost impossible to predict exactly where those compositions
will end up. Some currently seem to lean more openly towards psychedelic rock,
while others move further into abstraction and dissonance. But experience has
taught us that a piece can change dramatically over time. Something that
initially appears to move in one direction may ultimately arrive somewhere
completely different once new arrangements, instrumentation, or vocal ideas
become part of it. For that reason, we're always cautious about describing a
finished musical direction too early.
If there is
one constant, it's our way of working. We don't feel any pressure to repeat the
debut album or, conversely, to distance ourselves from it. Every composition
gradually takes on its own character, and our role is simply to recognise and
support that process rather than control it.
Given the
way JUNON operates—with members rarely meeting in person and the music evolving
primarily in the studio—have you ever considered how, or even whether, it could
be translated into a live setting?
We've
certainly thought about it, but JUNON was conceived as a studio project, and
that's still where it belongs. The recording process isn't simply a way of
capturing the music—it's an integral part of how the music comes into being.
Trying to reproduce that process on stage would inevitably turn it into
something fundamentally different. For the foreseeable future, we're entirely
content to let JUNON exist as a studio project.
The
response to the album has been overwhelmingly positive—I don't think I've come
across a single negative review. I was full of praise myself when
reviewing it recently. Do you feel you're now reaping the rewards of all
those years of work, or, looking back, are there things you would approach
differently today?
The response
has honestly exceeded our expectations. Not so much because of the ratings
themselves, but because so many people have engaged with the album in exactly
the way we had hoped they would. What has been especially rewarding is seeing
reviewers spend real time living with the music instead of judging it after a
single listen. That's exactly the kind of encounter we hoped the album might
invite.
Many reviews
have drawn comparisons to artists that have been deeply influential to JUNON,
and that's certainly an honour. At the same time, those comparisons were never
something we consciously aimed for. Even more meaningful, though, is hearing
from listeners who discovered something deeply personal in the music—sometimes
even things we never consciously intended to put there. Those moments remind us
that once music enters the world, it begins to speak in ways that reach beyond
its creators.
Of course,
looking back, there are always details we might approach differently today.
That's true of any creative work. But that's also precisely why we wouldn't
change the album. It reflects where JUNON was artistically at that stage of its
journey. We'd rather let it remain a faithful reflection of that moment than
reshape it with the benefit of hindsight.
More than
anything, we're simply grateful that people have been willing to immerse
themselves in the music. JUNON was never created with the expectation of
reaching a large audience. The greatest reward is knowing that listeners have
made the album their own, discovering meanings and experiences that go far
beyond anything we could have prescribed. At that point, the music has truly
begun its life.
Throughout
this interview you've repeatedly said that you don't consciously follow
stylistic boundaries and instead let each composition develop according to its
own inner logic. Yet in the end you still describe black metal as your artistic
language. Where, then, do you personally feel the boundary lies? At what point
would a piece cease to be black metal in your eyes?
When we
describe black metal as our artistic language, we don't mean a fixed set of
stylistic conventions. For us, it's a way of approaching music—defined less by
musical characteristics than by emotional intensity, honesty, and a willingness
to explore uncomfortable or unknown places. That's why a composition can
incorporate elements of psychedelic rock, classical music, or something else
entirely without ceasing to feel like black metal.
At the same
time, we're not especially interested in identifying the precise point where
that boundary might lie. If a composition eventually led somewhere beyond black
metal, we'd simply follow it. Genre is something we recognise afterwards, not
something we compose towards. Black metal is our language, but never our
prison.
The lyrics
combine Latin, German, and English, and seem to draw on mythology while
resisting any single interpretation. They feel deeply poetic and contemplative,
and at times even evoke the structure of classical drama. Could you say
something about how they came into being and how you see their role within the
album?
The lyrics
emerge in much the same way as the music. They rarely begin with a clearly
formulated idea or concept. Instead, they grow out of an inner impulse, where
intuition often comes before conscious interpretation. Because of that, both
chaos and clarity exist within them, and the different languages create
distinct emotional worlds, each with its own atmosphere and resonance.
Mythological
images—including those drawn from the Greek tradition—certainly find their way
into the lyrics, but they're not meant as references to be decoded or
retellings of familiar narratives. They're part of a symbolic language that
invites different readings instead of pointing towards a single definitive
interpretation. We prefer symbols that remain open enough to carry different meanings
for different listeners.
As for
classical drama, it wasn't a conscious point of departure while writing the
album. But we understand why that association arises. Much like the music
itself, the lyrics tend to follow an emotional and symbolic logic rather than a
linear narrative. The compositions move through tension, transformation, and
release, naturally creating a sense of ritual and dramatic progression without
consciously drawing on any particular dramatic tradition.
Without
asking you to reveal more than you're comfortable with, I'd like to touch on
your personal relationship with black metal. What first drew you to the genre,
and how do you reconcile its artistic potential with the nihilistic, and at
times politically problematic, legacy that parts of the scene carry? I also
noticed that JUNON explicitly identifies as an anti-fascist band. Is that a
political position, an artistic one, or something inseparable from both?
Emperor was
the gateway into black metal for most of us. The first encounter immediately
felt different. There wasn't even a clear understanding of what this music was
yet—only the feeling that we had found something we had been looking for. From
there came the classics of the '90s, each revealing a different possibility of
what black metal could be.
Since our own
main point of reference has always been the Norwegian second wave, that's
naturally also the context in which we think about this question. It's true
that parts of the Norwegian scene in the early 1990s flirted with fascist and
National Socialist ideas. In most cases, that had less to do with a coherent
political worldview than with a juvenile desire to provoke or reject every
accepted norm—which doesn't excuse it or make it any less problematic. Nevertheless,
it became part of black metal's history, and there's no point pretending
otherwise.
At the same
time, that was never the whole story. Many of the defining bands of the second
wave—such as Enslaved, Ancient, Immortal, Borknagar, Ved Buens Ende, or
Ulver—had nothing to do with those ideas, and artists like Ihsahn openly
rejected the notion that black metal and fascism naturally belonged together.
Black metal was never a unified movement. It has always contained
contradictions, competing philosophies, and radically different artistic
visions. Reducing the genre to a single political narrative simply doesn't do
justice to its history.
For JUNON, black metal has always been compelling for entirely different reasons. Few musical languages can express emotional depth, spiritual experience, and uncompromising honesty with the same intensity. At its best, black metal doesn't turn its gaze outward in search of enemies—it turns inward. It values authenticity over perfection and demands complete dedication from both artist and listener alike.
The tradition
JUNON identifies with is rooted in artistic freedom, individuality, and the
willingness to explore both music and oneself without predetermined answers.
Fascism, by contrast, seeks to dissolve the individual into ideology, demanding
loyalty and submission where art calls for curiosity, doubt, and personal
exploration. Those impulses point in opposite directions. That's why our
anti-fascist position isn't a political statement attached to the music—it
follows directly from the artistic values at the heart of everything we create.
One final
question: could you recommend some music that has inspired you recently?
Perhaps a few hidden gems that deserve far more attention than they've
received?
Part of the
charm of hidden gems is finding them yourself—but we'll happily make a few
exceptions.
One album we
can wholeheartedly recommend is Döth-Derniàlh
by Esoctrilihum. It's one of those rare records that feels completely
uncompromising while revealing new dimensions every time you return to it. It
never quite gives away all of its secrets.
For anyone
interested in some of the less obvious roots of JUNON's musical world, we'd
also recommend exploring the early works of At the Gates—especially Gardens of Grief, The Red in the Sky Is Ours, and With Fear I Kiss the Burning Darkness.
Those recordings were written primarily by Alf Svensson and possess an uncanny,
otherworldly atmosphere that still feels unlike almost anything else in extreme
metal.
If that
resonates with you, the natural next step is Oxiplegatz. Fairytales, Worlds and Worlds, and Sidereal
Journey were all written entirely by Alf Svensson and take many of the
same ideas into even stranger territory. They remain among the most imaginative
and overlooked works in extreme music. Anyone drawn to music that values
atmosphere, exploration, and imagination over convention should spend some time
with them.
Thank you
very much not only for these recommendations, but also for your thoughtful and
inspiring answers. It was a real pleasure to interview you. If there's anything
you'd like to add in closing, the space is yours.
First of all,
thank you again, Petr, for the thoughtful questions. It was a real pleasure to
have the opportunity to reflect on the ideas behind JUNON in such depth.
To everyone
reading this: The
Golden Citadel of the Astral Sphere will be released on vinyl on September 4, 2026, in collaboration
with Fucking Kill Records. If you'd like to support the project or learn more,
you can visit:
Finally, we'd also like to express our sincere thanks to Elke Siebert for carefully proofreading the English translation of this interview. Her thoughtful corrections and suggestions were greatly appreciated.
Vložit komentář