Junon nás tu svým debutem The Golden Citadel of the Astral Sphere více než zaujala. Míchá na něm avantgardně pojatý black metal pozdní druhé vlny se syrovou psychedelií a podrobuje ho expresionistické dekonstrukci, kde pokřiveně rozbíjí zavedené formy, aniž by samoúčelně exhibovala. Hudba zde funguje i jako psychologické divadlo a okultní rituál, přitom se nezbavuje soudržnosti. Následné otázky už byly nutostí..

Vezměme to pěkně od počátku, mohli byste popsat, co vedlo ke vzniku JUNON a jaká byla vaše cesta k extrémnímu metalu obecně, a zejména k jeho avantgardní formě?

Začali jsme v desátých letech, ale tehdy to ještě nebyla ta správná konstelace hudebníků. Domácí nahrávání se tedy stalo přirozenou cestou k utváření materiálu, jehož výsledkem se nakonec stalo debutové albem JUNON, The Golden Citadel of the Astral Sphere.

Od samého začátku bylo naším záměrem vytvořit zvuk, který by působil temně, posluchače pohltil a emočně v něm rezonoval. Při hledání tohoto zvuku se propojovaly různé hudební světy – zejména black metal a psychedelický rock – a dále jsme zkoumali prostor, kde se prolínají. Toto prolínání je stále pozoruhodně plodné, protože umožňuje oběma žánrům posouvat se mimo jejich stávající hranice.

Sledování této cesty mimo bezpečné rámce přirozeně vedlo k neustálému experimentování. Různé zesilovače, kytary, ladění a efekty se postupně staly nedílnou součástí procesu, až náš pedálový panel začal připomínat vesmírné varhany. Takže hudební jazyk se formoval dlouho předtím, než se za albem objevila stabilní kapela.

JUNON totiž nefunguje tak úplně tradičně. Většina tvůrčí práce probíhá nezávisle, nápady se vyměňují, zdokonalují a znovu probírají mimo konvenční prostředí zkušebny. Nejde ani tak o společné skládání, jako o neustálé bobtnání materiálu. Zkoušky nikdy nebyly ústředním bodem procesu. Současná sestava se osobně setkala jen párkrát.

Koncem roku 2022 se konečně sestavilo „tvůrčí souhvězdí,“ které za albem stojí, a to díky šťastné náhodě (a taky značnému úsilí.) Tehdy jsme taky zvolili název JUNON. Jakmile se tato konstelace ke konci roku 2022 sešla, materiál vstoupil do své závěrečné fáze reinterpretace, rozšiřování a nahrávání. Některé skladby už byly instrumentálně téměř hotové, zatímco jiné zatím existovaly hlavně jako kytarové nápady. Přidávaly se nové instrumentální vrstvy, aranžmá se dále vyvíjela a vznikaly vokální linky, tak album postupně nabylo své konečné hudební podoby. Do konce roku 2023 bylo dokončeno nahrávání, mix a mastering a album tak dosáhlo své finální podoby.

Váš přístup k black metalu čerpá z druhé vlny: je atmosférický a disonantní, ale zároveň vyzařuje psychedelické vibrace. O co se ve své hudbě nejvíc snažíte? Co je klíčovým prvkem vašeho tvůrčího procesu? Je to primárně forma osobního vyjádření, nebo spíše umělecká?

Naším cílem není ani tak sdělit poselství, jako vytvořit prostor, kde se lidé mohou setkat sami se sebou. Naše hudba se snaží otevřít dveře k zážitkům, které je těžké vyjádřit slovy.

JUNON je často popisován jako avantgardní a to je termín, který sami bez problémů používáme, protože pomáhá zasadit hudbu do širší krajiny black metalu. Nebyl to ale výchozí bod. Nekonvenční zvuk nikdy nebyl samoúčelný. Důraz byl vždy kladen na zkoumání nápadů, aniž bychom věnovali pozornost stylistickým hranicím. Při pohledu zpět se zdá, že hudba si svůj vlastní směr našla téměř sama.

Vzhledem k tomu tvůrčí proces nemůže začínat rigidními koncepty. Skladba není napsána proto, aby ilustrovala nějakou myšlenku. Místo toho postupně odhaluje svou vlastní identitu a naším úkolem je rozpoznat, co si žádá. Experimentování a spontánnost nejsou samy o sobě cílem – jsou přirozeným důsledkem toho, že necháme dílo se rozvíjet.

V tomto smyslu není rozdíl mezi osobním a uměleckým vyjádřením významný. Hudba vychází z osobní zkušenosti, ale nejde o jednotlivce. Jakmile je skladba hotová, už nepatří jen nám.

Dá se tedy říct, že hudbu vnímáte jako entitu, která se odhaluje skrze lidské jedince (ať už ty, kteří ji hrají, nebo ty, kteří se s ní jako posluchači setkávají)?

Víceméně ano. Asi bychom se ale vyhýbali tomu, abychom o ní přemýšleli jako o nezávislé entitě. Spíš se zdá, že každá skladba má svou vlastní vnitřní logiku a tvůrčí proces spočívá v jejím objevování, ne ve vnucování vlastní předpojaté představy. Hudebník nemá všechno pevně pod kontrolou, ale spíš se sám stává součástí procesu, v němž hudba vzniká a působí. Posluchač se do něj pak zapojuje tím, že si do hudby promítá vlastní zkušenosti.

Na albu mě fascinovalo, jak jsou skladby proměnlivé. Zejména v Inanitas Cedit Profundo a závěrečné Dolorosa se zdá, že se hudba rozpouští a znovu se buduje, jak se rozvíjí. Byl tento kompoziční přístup záměrný, nebo se postupně vynořoval v průběhu tvůrčího procesu?

Jsme obzvláště rádi, že jste si toho všimli, protože Inanitas Cedit Profundo a Dolorosa byly koncipovány jako úzce propojené skladby. Přechod mezi nimi nemá působit jako přechod z jedné skladby do druhé, ale spíše jako překročení prahu. V tomto smyslu Inanitas funguje téměř jako rituál nebo změna stavu, aby pak Dolorosa otevřela jiný hudební prostor.

Nicméně záměrem nebylo dekonstruovat struktury písní jen kvůli experimentování. Nezačínáme s představou o tom, jak by měla skladba vypadat. Snažíme se spíš pochopit, co samotná skladba potřebuje. Jakmile se začne objevovat její vlastní vnitřní logika, více nás zajímá reagovat na ni než zachovat formu. Pokud výsledek stále připomíná tradiční píseň, je to naprosto v pořádku. Pokud ne, je to stejně tak v pořádku.

Proto také nahrávání zůstává součástí kompozičního procesu. Ani v této fázi stále skladba není dokončena. Někdy už má riff ty správné tóny, ale ještě ne atmosféru. Jiné nastavení zesilovače, nečekaný zvuk kytary, improvizovaná pasáž nebo nový hudební nápad mohou náhle otevřít nové možnosti. Nahrávání není jen o dokumentaci hudby – často se stává závěrečnou fází jejího skládání.

V případě Dolorosy to znamenalo nechat skladbu stále více a více vzdalovat se od konvenčních struktur, dokud se nakonec nerozpustily. To nebylo předem dáno, vyžadoval si to emocionální a atmosférický pohyb skladby. Složitost ani dekonstrukci nevnímáme jako umělecké cíle. Jsou důsledkem toho, že se snažíme zůstat věrní tomu, jak se hudba rozvíjí.

Ať už skladba nakonec nabere jakoukoli formu, musí mít vnitřní logiku, soudržnost, aby se její vývoj zdál nevyhnutelný, jako by se nikdy nemohla stát ničím jiným.

Ačkoli vaše debutové album vyšlo teprve nedávno, předpokládám, že jste se již kreativně posunul vpřed. Na čem aktuálně pracujete a kam si představujete, že JUNON bude směřovat dál?

Ano, dá se říct, že už pracujeme na hudbě, která nás už docela dlouho láká. Většina základních konceptů pro možnou další nahrávku existovala ještě předtím, než byl dokončen debut. Vlastně nikdy nebyla žádná dělicí čára mezi „starým“ a „novým“ materiálem.

Vzhledem k tomu, jak JUNON funguje, je téměř nemožné říct dopředu, jak a kde nové skladby skončí. Některé se teď zdají být blíž psychedelickému rocku, jiné se posouvají víc do abstrakce a disonance. Zkušenosti nás ale naučily, že vše se ještě může dramaticky změnit: s novou aranží, instrumentací nebo vokálními nápady. Proto buďme raději s naznačováním budoucích směrů opatrní.

Konstantní je způsob tvorby. Nejsme pod tlakem na opakování debutu, nebo naopak na distancování se od něj. Každá skladba postupně nabývá vlastního charakteru a naší rolí je tento proces rozpoznat a podpořit, ne ho spoutávat.

Některé z nejpřínosnějších momentů prvního alba se objevily jen díky tomu, že jsme byli stále ochotní zpochybňovat, přepisovat, přeskupovat a opouštět nápady, které se nám už nezdály správné. Znovu a znovu jsme zjišťovali, že hudba je nejzajímavější, když se ji přestaneme snažit režírovat a zůstaneme otevření otevírajícím se možnostem.

Vzhledem k tomu, jak JUNON funguje – členové se zřídka setkávají osobně a hudba se vyvíjí primárně ve studiu – přemýšleli jste někdy o tom, zda by se to dalo převést do živého prostředí?

Přemýšleli jsme o tom, ale JUNON byl koncipován jako studiový projekt a tam stále patří. Proces nahrávání není jen způsobem, jak hudbu zachytit – je nedílnou součástí toho, jak hudba vzniká. Pokus o reprodukci složitého tvůrčího procesu při živém hraní by vedl někam zásadně jinam, proto v dohledné době bude JUNON fungovat jako studiový projekt, jsme s ním tak maximálně spokojení.

Reakce na album byly ohromně pozitivní – myslím, že jsem nenarazil na jediný negativní ohlas. Sám jsem byl při nedávné recenzi plný chvály. Máte pocit, že nyní sklízíte plody všech těch let práce, nebo když se ohlédnete zpět, existují věci, k nimž byste dnes přistupovali jinak?

Reakce upřímně řečeno předčily naše očekávání. Ne ani tak kvůli samotnému hodnocení, ale tím, že tolik lidí se s albem spojilo tak, jak jsme doufali. Obzvlášť nás potěšilo, že recenzenti albem „žijí“, kolik času mu věnují, nesoudí po jednom poslechu. V to jsme doufali.

Mnoho recenzí srovnávalo JUNON s umělci, kteří na nás měli velký vliv, a to je jistě čest. Ne snad že bychom o taková srovnání usilovali. Ještě smysluplnější bylo slyšet od posluchačů, že v hudbě objevili něco osobního – někdy i věci, které jsme do ní vědomě nezamýšleli dát. Tyto okamžiky nám připomínají, že jakmile hudba vstoupí do světa, začne promlouvat způsoby sahajícími mimo její tvůrce.

Samozřejmě, když se ohlížíme zpět, vždy existují detaily, ke kterým bychom dnes mohli přistupovat jinak, což platí pro jakoukoli tvůrčí práci. Ale právě proto bychom album nezměnili. Odráží, kde se JUNON v dané fázi své cesty umělecky nacházeli.

Ze všeho nejvíc jsme prostě vděční, že se lidé ochotně ponořili do hudby. JUNON nevznikli s očekáváním, že osloví široké publikum. Největší odměnou je vědomí, že si posluchači album osvojili a objevili významy a zážitky, které daleko přesahují cokoli, co jsme si mohli předepsat. V tom okamžiku hudba skutečně začala svůj vlastní život.

Kteří umělci vás inspirují? Ne nutně jen hudebníci, protože JUNON mi připadá jako projekt, který přesahuje čistě hudební formy.

Duchovní zážitek je pro JUNON jedním z nejhlubších zdrojů inspirace, ale není jediný. Různí členové přinášejí různá umělecká zázemí, zájmy a pohledy na svět a postupně se tyto perspektivy přirozeně stávají součástí projektu. Spojuje je méně konkrétní styl či žánr než fascinace díly, která vytvářejí prožitek, místo aby přímočaře sdělovala myšlenku.

Tak nás přitahují umělci, kteří svou hudbou dokážou vytvořit něco víc než jen jednotlivé písně – skutečný zážitek. Ať už je to prostřednictvím black metalu, psychedelického rocku, klasické kompozice nebo něčeho úplně jiného, ​​to je nakonec druhořadé. Co nás inspiruje, jsou díla schopná vyvolat extázi, transcendenci a posluchače měnit. Umělci jako Vicotnik s Dødheimsgard a Ved Buens Ende nebo György Ligeti do této krajiny určitě patří, ale chápejte je spíš jako referenční body. Nejvíc nás inspirují umělci, kteří našli svůj vlastní autentický umělecký jazyk.

Totéž platí i mimo hudbu. Mytologie, literatura, vizuální umění, filozofie a duchovní tradice nabývají smyslu, když vybízí ke kontemplaci, ne když poskytují jednoduché odpovědi. Obecně nás méně zajímají díla, která svět vysvětlují, než ta, která prohlubují jeho tajemství.

JUNON se nakonec neinspiruje tolik médiem, jako spíše zkušeností. Ty vzácné okamžiky, kdy umělecké dílo odhaluje něco, co nelze zcela vysvětlit, s vámi obvykle zůstávají – a dříve či později si nevyhnutelně najdou cestu do vaší vlastní tvorby.

Rád bych se v návaznosti na předchozí otázku zeptal na inspiraci pro váš expresivní vokální styl, který místy nabývá bolestivých až čarodějnických kvalit, evokující ducha Diamandy Galás. Ke konci alba slyšíme dokonce i „čistý“ zpěv. Cítíte se blízko i k nemetalové hudbě?

Hlas nepovažujeme za něco od hudby odděleného. Je to další nástroj v rámci skladby a jeho úlohou není jen nést text, ale dotvářet emocionální a atmosférický svět skladby. Záměrem není předvádět emoce, ale plně je prožívat. Odtud pramení intenzita.

Neexistuje tedy žádný pevný koncept pro vokální projev. Každá skladba vyžaduje něco jiného. Někdy to je drsná, téměř fyzická forma vyjádření; jindy šeptané pasáže, mluvené slovo nebo čistý zpěv. Žádná z těchto voleb není učiněna jen pro kontrast – vycházejí z toho, co sama hudba vyžaduje.

Srovnání s Diamandou Galás je velkou pochvalou. Při nahrávání alba jsme se jí vědomě neinspirovali, ale chápeme, proč tam posluchači mohou určitou podobnost slyšet. Podobně totiž vnímáme i hlas – spíš jako nástroj, kterým lze vyjádřit emoce, než jako něco, co má odpovídat běžným představám o kráse.

Klasická hudba také zanechala trvalou stopu, zejména ve způsobu, jakým přemýšlíme o frázování, dynamice, napětí a dramatickém projevu. Obecněji řečeno, jsme otevřeni inspiraci odkudkoli, bez ohledu na žánr. V současné době však black metal zůstává uměleckým jazykem, ve kterém se vlivy nejpřirozeněji spojují. Nabízí svobodu projevu, kterou stále objevujeme, a právě tam se JUNON cítí nejvíce doma.

Black metal je vám tedy stále nejblíž. Kde tedy osobně cítíte, že leží jeho hranice? V jakém bodě by skladba ve vašich očích přestala být black metalem?

Když popisujeme black metal jako náš umělecký jazyk, nemyslíme tím pevnou sadu stylistických konvencí. Pro nás je to způsob, jak přistupovat k hudbě – méně jde o hudební charakteristiky než o emocionální intenzitu, upřímnost a ochotu zkoumat nepříjemná nebo neznámá místa. Proto může skladba obsahovat prvky psychedelického rocku, klasické hudby nebo něčeho úplně jiného, ​​aniž by přestala působit jako black metal.

Zároveň nás nijak zvlášť nezajímá identifikace jeho přesných hranic. Pokud by skladba nakonec vedla někam mimo black metal, jednoduše bychom se tam za ní pustili. Žánr je něco, co rozpoznáme až později, ne něco, k čemu se chceme blížit. Black metal je náš jazyk, ale nikdy naše vězení.

Vaše texty kombinují latinu, němčinu a angličtinu a zdá se, že čerpají z mytologie, ale zároveň se brání jakékoli jednotné interpretaci. Působí poeticky a kontemplativně a místy dokonce evokují strukturu klasického dramatu. Mohli byste říct něco o tom, jak vznikly a jak vnímáte jejich roli na albu?

Texty vznikají v podstatě stejným způsobem jako hudba. Zřídka začínají jasně formulovanou myšlenkou nebo konceptem. Místo toho vyrůstají z vnitřního impulsu, kde intuice často předchází vědomé interpretaci. Díky tomu je v nich chaos i jas. Různé jazyky vytvářejí různé emocionální světy, každý s vlastní atmosférou a rezonancí.

Mytologické obrazy – včetně těch čerpaných z řecké tradice – si jistě nacházejí cestu do textů, ale nejsou zamýšleny jako odkazy k dekódování nebo převyprávění známých příběhů. Jsou součástí symbolického jazyka, který vybízí k různým čtením, místo aby ukazoval na určitou definitivní interpretaci. Dáváme přednost symbolům, které zůstávají dostatečně otevřené, aby pro různé posluchače nesly různé významy.

Pokud jde o klasické drama, nebylo to při psaní alba vědomým výchozím bodem. Chápeme ale, proč tato asociace vzniká. Stejně jako samotná hudba, i texty se řídí spíše emocionální a symbolickou logikou než lineárním vyprávěním. Skladby procházejí napětím, transformací a uvolněním a přirozeně vytvářejí pocit rituálního a dramatického postupu, aniž by vědomě čerpaly z jakékoli konkrétní dramatické tradice.

Rád bych se dotkl vašeho osobního vztahu k black metalu. Co vás k tomuto žánru přitáhlo a jak slaďujete jeho umělecký potenciál s nihilistickým a místy politicky problematickým odkazem, který některé části scény nesou? Také jsem si všiml, že JUNON se výslovně identifikuje jako antifašistická kapela. Je to politický postoj, umělecký postoj, nebo něco, co je od obou neoddělitelné?

Pro většinu z nás představovali vstupní bránu do světa black metalu Emperor. Už první setkání s jejich hudbou bylo jiné než cokoli předtím. Ještě jsme vlastně ani pořádně nevěděli, co je to za hudbu – měli jsme jen pocit, že jsme našli to, co jsme už dlouho hledali. Pak přišly klasické nahrávky devadesátých let a každá z nich nám ukázala další možnost, čím vším může black metal být.

Vzhledem k tomu, že naším výchozím bodem byla norská druhá vlna, je to přirozeně i kontext, ve kterém o této otázce přemýšlíme. Je pravda, že části norské scény na začátku 90. let koketovaly s fašistickými a národně socialistickými myšlenkami. Ve většině případů to nemělo moc společného s uceleným politickým světonázorem, jako spíše s mladickou touhou provokovat nebo odmítat jakoukoli akceptovanou normu – což to neomlouvá. Je to součást historie black metalu a nemá smysl předstírat opak.

Zároveň to ale nevystihuje celý jeho příběh. Mnoho z důležitých kapel druhé vlny – jako Enslaved, Ancient, Immortal, Borknagar, Ved Buens Ende nebo Ulver – s těmito myšlenkami nemělo nic společného a umělci jako Ihsahn otevřeně odmítali, že black metal a fašismus k sobě přirozeně patří. Black metal ostatně nikdy nebyl jednotným hnutím. Vždy obsahoval rozpory, soupeřící filozofie a radikálně odlišné umělecké vize. Zúžit historii tohoto žánru na jediný politický příběh by znamenalo nespravedlivě přehlížet jeho složitost.

Pro JUNON byl black metal vždy fascinující ze zcela jiných důvodů. Jen málo hudebních jazyků dokáže vyjádřit emocionální hloubku, duchovní prožitek a nekompromisní upřímnost stejně intenzivně. V nejlepším případě se black metal neobrací ven a nehledá nepřátele – obrací se dovnitř. Cení si autenticity nad hudební dokonalostí a vyžaduje naprosté odhodlání jak od umělce, tak od posluchače. Jedinou další tradicí, která některým z nás nabídla podobnou intenzitu, je klasická hudba. Jsou to velmi odlišné umělecké světy, ale oba mohou dosáhnout míst, která je těžké vyjádřit slovy.

Jako každá živá umělecká forma, i black metal vždy obsahoval rozpory a pokusy o politické přivlastnění. Žádný z těchto proudů by však neměl být zaměňován za jeho uměleckou podstatu. Tradice, se kterou se JUNON ztotožňuje, je zakořeněna v umělecké svobodě, individualitě a ochotě zkoumat hudbu i sebe sama bez předem daných odpovědí. Fašismus se naopak snaží rozpustit jednotlivce v ideologii a požaduje loajalitu a podřízenost tam, kde umění volá po zvědavosti, pochybnostech a osobním zkoumání. Umění a fašismus jsou protichůdné. Proto náš antifašistický postoj není politickým prohlášením – vyplývá přímo z uměleckých hodnot, které jsou jádrem všeho, co tvoříme.

Ještě jedna poslední otázka: mohli byste doporučit nějakou hudbu, která vás v poslední době inspirovala? Možná pár skrytých pokladů, které si zaslouží pozornost?

Součástí kouzla skrytých pokladů je jejich hledání – ale rádi uděláme pár výjimek.

Jedno album, které můžeme z celého srdce doporučit, je Döth-Derniàlh od Esoctrilihum. Je to jedna z těch vzácných nahrávek, která působí naprosto nekompromisně a zároveň pokaždé, když se k ní vrátíte, odkrývá nové dimenze. Nikdy zcela neodhalí všechna svá tajemství.

Pro každého, kdo se zajímá o některé méně zjevné kořeny hudebního světa JUNON, bychom také doporučili prozkoumat raná díla At the Gates – zejména Gardens of Grief, The Red in the Sky Is Ours a With Fear I Kiss the Burning Darkness. Tyto nahrávky napsal převážně Alf Svensson a mají zvláštní, nadpozemskou atmosféru, která je stále v extrémním metalu unikátní.

Pokud vám to rezonuje, přirozeným dalším krokem je Oxiplegatz. Skladby Fairytales, Worlds and Worlds a Sidereal Journey napsal výhradně Alf Svensson a stejné myšlenky posouvají do ještě podivnějších podob. Zůstávají mezi nejnápaditějšími a nejpřehlíženějšími díly extrémní hudby. Každý, koho přitahuje hudba, která si cení atmosféry, objevování a představivosti nad konvencemi, by jim měl nějaký čas věnovat.

Moc vám děkujeme nejen za tato doporučení, ale také za vaše promyšlené a inspirativní odpovědi. Bylo mi potěšením s vámi vést rozhovor. Pokud byste chtěli na závěr cokoli dodat, prostor je váš.

Především ještě jednou děkuji za promyšlené otázky. Bylo nám potěšením se do hloubky zamyslet nad myšlenkami stojícími za JUNON.

Všem, kteří toto čtou: Album The Golden Citadel of the Astral Sphere vyjde na vinylu 4. září 2026 ve spolupráci s Fucking Kill Records. Pokud byste chtěli projekt podpořit nebo se dozvědět více, můžete navštívit:

• Fucking Kill Records (vinyl): fuckingkillrecords.bandcamp.com

• I, Voidhanger Records (CD a digitální verze): i-voidhangerrecords.bandcamp.com

• JUNON Bandcamp (vinyl, MC a digitální verze): junonofficial.bandcamp.com

Závěrem bychom také rádi vyjádřili upřímné poděkování Elke Siebert za pečlivou korekturu anglického překladu tohoto rozhovoru. Její promyšlené opravy a návrhy byly velmi oceněny.

____________________________________________________________________________________

>> ENGLISH VERSION

JUNON - Black metal is our language, but never our prison.

Junon has more than caught our attention with their debut album, The Golden Citadel of the Astral Sphere. On this record, they blend avant-garde late second-wave black metal with raw psychedelia, subjecting it to an expressionist deconstruction in which they distort and shatter established forms without resorting to gratuitous showmanship. The music here also functions as psychological theatre and an occult ritual, whilst retaining its cohesion. The questions that followed were inevitable…

First, could you tell us what led to the creation of JUNON, and what your journey toward extreme metal in general—and such an avant-garde form of it in particular—has been?

There was a period in the early 2010s when the right constellation of musicians simply wasn't there, so home recording became the natural way to shape the material that would eventually become JUNON's debut album, The Golden Citadel of the Astral Sphere.

From the very beginning, the intention was to create a sound that felt genuinely dark, immersive, and emotionally resonant. An important part of the search for that sound was bringing together different musical worlds—especially black metal and psychedelic rock—and exploring the space where they overlap. That intersection still feels remarkably fertile because it allows both genres to push one another beyond their familiar boundaries and uncover possibilities that neither could reach on its own.

Following that path naturally led to constant experimentation. Different amplifiers, guitars, tunings, and effects gradually became part of the process until the pedalboard eventually resembled something like a space organ. Long before there was a stable band behind it, a distinct musical language had already begun to emerge.

By the end of 2022, the creative constellation behind the album had finally come together through a combination of deliberate searching and fortunate coincidence. That was also the moment when the name JUNON was chosen. From then on, the existing material entered a genuinely collaborative phase. Some compositions already possessed a nearly complete instrumental identity, while others still existed primarily as guitar pieces. New instrumental layers were added, arrangements continued to evolve, and every vocal line was created during this period, allowing the album to gradually assume its final musical form.

JUNON is often described as avant-garde, and that's a term we're perfectly comfortable using ourselves because it helps place the music within the broader landscape of black metal. But it was never the point of departure. Sounding unconventional was never an end in itself. The focus has always been on exploring ideas without paying much attention to stylistic boundaries. Looking back, the music seems to have found its own direction almost by itself.

Your approach to black metal draws from the second wave: it is atmospheric and dissonant, yet it also radiates psychedelic vibes. What are you striving for most through your music? What is the key element of your creative process? Is it primarily a form of personal expression, or more of an artistic one?

The aim isn't to communicate a message but to create a space where people can encounter themselves. Rather than offering answers, the music tries to open a door to experiences that are difficult to put into words.

If that's the aim, the creative process can't begin with rigid concepts. A composition isn't written to illustrate an idea. Instead, it gradually reveals its own identity, and our task is simply to recognise what it asks for. Experimentation and spontaneity aren't goals in themselves—they're the natural consequence of allowing a piece to unfold on its own terms.

In that sense, the distinction between personal and artistic expression isn't especially meaningful. The music grows out of personal experience, but it isn't about the individual. Once a piece is finished, it no longer belongs to us alone. It belongs to anyone who recognises something of themselves within it.

I read that the album was written between 2013 and 2023, when it was finally recorded. That is quite a long period of time, I would say. This leads me to wonder how JUNON actually functions: is it a band that rehearses and creates together, or is it a creative persona at the center surrounded by musicians who realize imagined musical structures?

The only constant is a willingness to let each composition evolve according to its own internal logic. There is a shared artistic vision, but no rigid hierarchy or predetermined workflow. Rather than following a fixed process, the project revolves around a creative core where the fundamental musical structures take shape, while every member remains free to reinterpret and expand those ideas through their own artistic perspective.

The starting point can vary considerably. Some pieces begin as guitar-only compositions, while others already possess a more developed instrumental identity. Regardless of where they begin, they're never treated as finished. Earlier material becomes the starting point for further exploration. Arrangements are rethought, new instrumental voices are added, ideas are refined—or sometimes discarded altogether—and every contribution has the potential to reshape a composition until it settles into a form that finally feels complete.

Because of that, JUNON doesn't really function like a traditional rehearsal-room band. Most of the creative work happens independently, with ideas being exchanged, refined, and revisited outside a conventional rehearsal setting. It's less about composing together in the same room than about continually questioning and expanding material over time. Rehearsals have therefore never been central to the process. In fact, the current line-up has only met in person a handful of times.

The long period between the earliest compositions and the completed album wasn't the result of an unusually slow writing process. Much of the musical material had already existed for years in different stages of development. What actually took time was finding the right group of people who shared the same artistic vision and could bring those compositions to life together. Once that constellation came together towards the end of 2022, the material entered its final phase of reinterpretation, expansion, and recording. By the end of 2023, the album had reached its final musical form, with the recordings, mixing, and mastering all completed.

One aspect that fascinated me throughout the album is the sense that the compositions never feel fixed. Especially in Inanitas Cedit Profundo and the closing Dolorosa, the music seems to dissolve and rebuild itself as it unfolds. Was this compositional approach something you consciously pursued, or did it gradually emerge through the creative process?

The compositions were never conceived as fixed structures. Even after they seemed complete, they remained open to change whenever a new idea revealed a direction that felt more truthful. Recording itself became part of that process rather than simply documenting a finished work. Every new instrumental layer, arrangement, or vocal line had the potential to reshape what already existed.

Throughout all that experimentation, one thing always remained important: keeping the recordings alive. Whenever possible, first takes were preserved because they often captured something that disappeared the moment you tried to recreate it. More often than not, those spontaneous moments turned out to be the most honest ones.

Because of that, the studio gradually became less a place of documentation and more an extension of composition itself. Recording wasn't the final stage—it was simply another creative tool through which the music continued to reveal itself.

In the end, honesty mattered far more than complexity. Whenever a decision felt driven by the desire to appear more ambitious rather than by what genuinely served the composition, it usually proved to be the wrong one. The music only reached its final form once there was nothing left that genuinely asked to be changed.

Although your debut album was released only recently, I imagine you've already moved forward creatively. What are you currently working on, and where do you see JUNON heading next?

In a way, we're already working on music that has been with us for quite some time. Most of the basic compositions for what may eventually become the next release actually existed before the debut album had even been completed. Different pieces have always evolved alongside one another, so there has never really been a clear dividing line between "old" and "new" material.

Given the way JUNON works, it's almost impossible to predict exactly where those compositions will end up. Some currently seem to lean more openly towards psychedelic rock, while others move further into abstraction and dissonance. But experience has taught us that a piece can change dramatically over time. Something that initially appears to move in one direction may ultimately arrive somewhere completely different once new arrangements, instrumentation, or vocal ideas become part of it. For that reason, we're always cautious about describing a finished musical direction too early.

If there is one constant, it's our way of working. We don't feel any pressure to repeat the debut album or, conversely, to distance ourselves from it. Every composition gradually takes on its own character, and our role is simply to recognise and support that process rather than control it.

Given the way JUNON operates—with members rarely meeting in person and the music evolving primarily in the studio—have you ever considered how, or even whether, it could be translated into a live setting?

We've certainly thought about it, but JUNON was conceived as a studio project, and that's still where it belongs. The recording process isn't simply a way of capturing the music—it's an integral part of how the music comes into being. Trying to reproduce that process on stage would inevitably turn it into something fundamentally different. For the foreseeable future, we're entirely content to let JUNON exist as a studio project.

The response to the album has been overwhelmingly positive—I don't think I've come across a single negative review. I was full of praise myself when reviewing it recently. Do you feel you're now reaping the rewards of all those years of work, or, looking back, are there things you would approach differently today?

The response has honestly exceeded our expectations. Not so much because of the ratings themselves, but because so many people have engaged with the album in exactly the way we had hoped they would. What has been especially rewarding is seeing reviewers spend real time living with the music instead of judging it after a single listen. That's exactly the kind of encounter we hoped the album might invite.

Many reviews have drawn comparisons to artists that have been deeply influential to JUNON, and that's certainly an honour. At the same time, those comparisons were never something we consciously aimed for. Even more meaningful, though, is hearing from listeners who discovered something deeply personal in the music—sometimes even things we never consciously intended to put there. Those moments remind us that once music enters the world, it begins to speak in ways that reach beyond its creators.

Of course, looking back, there are always details we might approach differently today. That's true of any creative work. But that's also precisely why we wouldn't change the album. It reflects where JUNON was artistically at that stage of its journey. We'd rather let it remain a faithful reflection of that moment than reshape it with the benefit of hindsight.

More than anything, we're simply grateful that people have been willing to immerse themselves in the music. JUNON was never created with the expectation of reaching a large audience. The greatest reward is knowing that listeners have made the album their own, discovering meanings and experiences that go far beyond anything we could have prescribed. At that point, the music has truly begun its life.

Throughout this interview you've repeatedly said that you don't consciously follow stylistic boundaries and instead let each composition develop according to its own inner logic. Yet in the end you still describe black metal as your artistic language. Where, then, do you personally feel the boundary lies? At what point would a piece cease to be black metal in your eyes?

When we describe black metal as our artistic language, we don't mean a fixed set of stylistic conventions. For us, it's a way of approaching music—defined less by musical characteristics than by emotional intensity, honesty, and a willingness to explore uncomfortable or unknown places. That's why a composition can incorporate elements of psychedelic rock, classical music, or something else entirely without ceasing to feel like black metal.

At the same time, we're not especially interested in identifying the precise point where that boundary might lie. If a composition eventually led somewhere beyond black metal, we'd simply follow it. Genre is something we recognise afterwards, not something we compose towards. Black metal is our language, but never our prison.

The lyrics combine Latin, German, and English, and seem to draw on mythology while resisting any single interpretation. They feel deeply poetic and contemplative, and at times even evoke the structure of classical drama. Could you say something about how they came into being and how you see their role within the album?

The lyrics emerge in much the same way as the music. They rarely begin with a clearly formulated idea or concept. Instead, they grow out of an inner impulse, where intuition often comes before conscious interpretation. Because of that, both chaos and clarity exist within them, and the different languages create distinct emotional worlds, each with its own atmosphere and resonance.

Mythological images—including those drawn from the Greek tradition—certainly find their way into the lyrics, but they're not meant as references to be decoded or retellings of familiar narratives. They're part of a symbolic language that invites different readings instead of pointing towards a single definitive interpretation. We prefer symbols that remain open enough to carry different meanings for different listeners.

As for classical drama, it wasn't a conscious point of departure while writing the album. But we understand why that association arises. Much like the music itself, the lyrics tend to follow an emotional and symbolic logic rather than a linear narrative. The compositions move through tension, transformation, and release, naturally creating a sense of ritual and dramatic progression without consciously drawing on any particular dramatic tradition.

Without asking you to reveal more than you're comfortable with, I'd like to touch on your personal relationship with black metal. What first drew you to the genre, and how do you reconcile its artistic potential with the nihilistic, and at times politically problematic, legacy that parts of the scene carry? I also noticed that JUNON explicitly identifies as an anti-fascist band. Is that a political position, an artistic one, or something inseparable from both?

Emperor was the gateway into black metal for most of us. The first encounter immediately felt different. There wasn't even a clear understanding of what this music was yet—only the feeling that we had found something we had been looking for. From there came the classics of the '90s, each revealing a different possibility of what black metal could be.

Since our own main point of reference has always been the Norwegian second wave, that's naturally also the context in which we think about this question. It's true that parts of the Norwegian scene in the early 1990s flirted with fascist and National Socialist ideas. In most cases, that had less to do with a coherent political worldview than with a juvenile desire to provoke or reject every accepted norm—which doesn't excuse it or make it any less problematic. Nevertheless, it became part of black metal's history, and there's no point pretending otherwise.

At the same time, that was never the whole story. Many of the defining bands of the second wave—such as Enslaved, Ancient, Immortal, Borknagar, Ved Buens Ende, or Ulver—had nothing to do with those ideas, and artists like Ihsahn openly rejected the notion that black metal and fascism naturally belonged together. Black metal was never a unified movement. It has always contained contradictions, competing philosophies, and radically different artistic visions. Reducing the genre to a single political narrative simply doesn't do justice to its history.

For JUNON, black metal has always been compelling for entirely different reasons. Few musical languages can express emotional depth, spiritual experience, and uncompromising honesty with the same intensity. At its best, black metal doesn't turn its gaze outward in search of enemies—it turns inward. It values authenticity over perfection and demands complete dedication from both artist and listener alike.

The tradition JUNON identifies with is rooted in artistic freedom, individuality, and the willingness to explore both music and oneself without predetermined answers. Fascism, by contrast, seeks to dissolve the individual into ideology, demanding loyalty and submission where art calls for curiosity, doubt, and personal exploration. Those impulses point in opposite directions. That's why our anti-fascist position isn't a political statement attached to the music—it follows directly from the artistic values at the heart of everything we create.

One final question: could you recommend some music that has inspired you recently? Perhaps a few hidden gems that deserve far more attention than they've received?

Part of the charm of hidden gems is finding them yourself—but we'll happily make a few exceptions.

One album we can wholeheartedly recommend is Döth-Derniàlh by Esoctrilihum. It's one of those rare records that feels completely uncompromising while revealing new dimensions every time you return to it. It never quite gives away all of its secrets.

For anyone interested in some of the less obvious roots of JUNON's musical world, we'd also recommend exploring the early works of At the Gates—especially Gardens of Grief, The Red in the Sky Is Ours, and With Fear I Kiss the Burning Darkness. Those recordings were written primarily by Alf Svensson and possess an uncanny, otherworldly atmosphere that still feels unlike almost anything else in extreme metal.

If that resonates with you, the natural next step is Oxiplegatz. Fairytales, Worlds and Worlds, and Sidereal Journey were all written entirely by Alf Svensson and take many of the same ideas into even stranger territory. They remain among the most imaginative and overlooked works in extreme music. Anyone drawn to music that values atmosphere, exploration, and imagination over convention should spend some time with them.

Thank you very much not only for these recommendations, but also for your thoughtful and inspiring answers. It was a real pleasure to interview you. If there's anything you'd like to add in closing, the space is yours.

First of all, thank you again, Petr, for the thoughtful questions. It was a real pleasure to have the opportunity to reflect on the ideas behind JUNON in such depth.

To everyone reading this: The Golden Citadel of the Astral Sphere will be released on vinyl on September 4, 2026, in collaboration with Fucking Kill Records. If you'd like to support the project or learn more, you can visit:

• Fucking Kill Records (vinyl): fuckingkillrecords.bandcamp.com
  
  
• I, Voidhanger Records (CD & digital): i-voidhangerrecords.bandcamp.com
  
  
• JUNON Bandcamp (vinyl, MC & digital): junonofficial.bandcamp.com
  
  

Finally, we'd also like to express our sincere thanks to Elke Siebert for carefully proofreading the English translation of this interview. Her thoughtful corrections and suggestions were greatly appreciated.