Datum vydání: 20. březen 2025
Label: Amor Fati Productions
Žánr: black metal, death metal, blackened death metal

Je jen málo projektů, kterým se daří zhudebnit pocity, které se dostavují, když člověk, po nietzschovsku, čumí do propasti. A propast se začne vpíjet do něj. Hovoříme tady o jakémsi zhmotňování temnoty – bezbřehého černa a ničeho jiného. Snad nějakého nadprostoru, ve kterém se zpochybňuje materie, racionalita i samotná existence.

Už ze zběžného poslechu Osgraef vyplývá, že kapela o něco podobného usiluje. A jen na základě názvů skladeb lze dedukovat, že kapela prošla alespoň elementárním bádáním v obskurních okultních textech, pravděpodobně se aktivně oddává určité formě Luciferianismu. Samotná hudba přitom působí, že Osgraef nechtějí nabýt nejtemnějšího poznání klifotu pomocí meditací a mysticismu, ale – stejně jako Nietzsche –  kladivem.

Reveries of the Arcane Eye nabízí fúzi black metalu a death metalu, která propojuje agresivitu s převážně jednolitou kytarovou prací. Ta se zřídka vydává za první pražce hmatníku a jen málokdy jde ze strun číst něco, co by evokovalo melodii nebo riff. Nosným elementem se tak zde stávají ambientní linky, které sice utužují všeobecnou temnotu celku, ale dovolí si album prodchnout jakousi iluzorní lehkostí.

Svéráznost a kvalitu snad dokládá i podpis členů. Za Osgraef stojí Alex Poole. Metal Archives uvádí, že se na projektu rovněž podílí H.V. Lyngdal z Wormlust, zda svou „ambiencí“ přispěl už na debutu, však už jasné není. Pádně ohavné výkřiky pak kapele propůjčuje člověk častující se přízviskem War, který měl podíl na Triumvir Foul nebo Ash Borer a nyní propůjčuje vokály Azelisassath.

A právě patřičná rdousivost Azelisassath je zde nepřímo přítomna, je však podstatně neurvalejší a nasraná po vzoru Teitanblood. Monolitické temno dokáže připomenout i kult Abruptum. Kritický dělící prvek ovšem určuje jiná nadhodnota: dojem hloubky, která číší z produkce a hudby samotné. Do podobných propastí šlo snad padat při poslechu nejryzejších počinů Bestia Arcana, Nightbringer nebo Akhlys, především pak při Hólokauston od prvních jmenovaných.

Osgraef odlišuje od někdejších děl Naase Alcametha podstatně nižší míra sofistikace, což úplně nevadí. Prim totiž hraje zvukový nátlak umocněný podobně hutnou atmosférou. A Reveries of the Arcane Eye se začne vyčerpávat až na konci. Nevadí ani lehké zvolnění uprostřed desky, kdy se kapela na chvíli pustí do nečekaně skočného rytmu. Hlavní tady je, že Osgraef poměrně dobře fungují v kontextu pouštění temna za hranou běžné reality. Tam, kde se mnoho metalů úspěšně nevydává.