Datum vydání: 27. únor 2026
Label: Prophecy Productions
Žánr: black metal
Délka: 39:48

Norští Slagmaur pro mě byli až do letoška kapelou cirkusáků a exhibicionistů. Obrácené kříže a viselci na pódiu a důraz na profi masky a performance, to vše daleko předčilo hudbu. Přes dílčí zajímavé momenty mě hudebně Slagmaur nikdy nedokázali přimět k pozornému poslechu žádné ze svých tří dlouhohrajících desek. Novinka Hulders Ritual všechno mění. Za mixážní pult totiž usedl Snorre Ruch.

Nebudu čtenáře urážet jeho představováním, jen přidám drobný postřeh: zatímco široká metalová veřejnost považuje za základní kameny norského blackmetalového zvuku alba Darkthrone, Emperor, Burzum a samozřejmě hlavně Mayhem, my (mrk mrk, +/- a uvozovkami se tady můžete vyřádit sami) víme, že to nejzásadnější bylo pro norský zvuk demo Thorns, známé nyní jako Grymyrk. A Snorre si zpracováním zvuku pro sebe ukradl prakticky veškerou pozornost, která právem novému albu Slagmaur připadá. OKAMŽITĚ po začátku si vás totiž zvuk podmaní a pohltí vás.

Takže hlavním hrdinou alba Slagmaur je Snorre Ruch, ale je nutné dodat, že se stále ještě nebavíme, čerte žel, o nové desce Thorns. Máme na paškálu Slagmaur, a já musím jako hlavní sdělení předat: vykašlete se na marketingové kecy a na hloupou hru o ztracených členech (uch, tahle křečovitá stupidita mě málem úplně odradila od stisknutí tlačítka play, když jsem Hulders Ritual v promo mailech našel). A zejména prosím – vykašlete se na předchozí tvorbu Slagmaur. Ani jedna z dřívějších desek nebyla skvělá, možná některá byla dobrá, ale všechny byly obětí různých klauniád a kašpařin. Přestože nová deska žánrově neuhýbá, její vyznění je jiné. Je to seriózní a přesto zábavné album plné velmi dobrých riffů. Pusťte si je, poslouchejte, a řekněte, jestli mezi norskými pravověrnými kapelami, které ale chtějí oslovit plus minus mainstreamové metalisty, vyšlo cokoli podobně příjemného. Z posledních let mě snad napadají jen Manii.

Na optimální ploše čtyřiceti minut se rozléhá osm krásných a dobře vypointovaných skladeb. Připomenou samozřejmě (kromě zvuku Thorns), zejména Burzum (Hvis lyset tar Os), Ulver (Bergtatt), trochu i Darkthrone (Transylanian Hunger) či Enslaved (Frost). Jak vidíte, samé staré a krásné věci tanou na mysli. Ale podstatné je, že Slagmaur si z kánonu jen nepůjčují. Tvoří ve starém duchu nové skladby. Pojďme se na ně podívat jednotlivě.

Úvodní Ritual Dogs je vystavěna na relativně omezeném množství riffů, které se opakují s minimálními obměnami. Tyto variace nejsou melodické, ale především timbrální a rytmické: drobné změny v artikulaci bicích, v míře zkreslení kytar či v dynamice vokální linky. Výsledkem je pocit stabilního, neustupujícího pulzu, hudba zde nevypráví, nýbrž „trvá“. Na tento princip navazuje druhá Wildkatze. Skladba je opět repetitivní a její statičnost posouvá zážitek až někam k transu. Klávesové plochy a ambientní textury nejsou koncipovány jako melodický doplněk, ale jako rozšíření akustického prostoru, v němž se hudba odehrává. Význam skladby spočívá spíše v proměně percepce než ve vývoji kompozice.

Středobod alba představuje Huldergeist, skladba s nejrozsáhlejší formální strukturou a nejvýraznější dynamikou. Zde Slagmaur otevírají prostor pro kontrast mezi zahuštěnými a uvolněnými pasážemi. Délka přes osm minut umožňuje pozvolnou gradaci, v níž se jednotlivé motivy proměňují spíše vrstvením než tematickým rozvojem. Významnou roli hraje práce s vokály – jejich střídání a překrývání vytváří efekt, který posiluje rituální charakter skladby, právě zde zapějí níže zmínění hosté. Huldergeist tak funguje jako estetické centrum alba, kde se dosavadní postupy setkávají i rozšiřují.

Následující Hexen Herjer pracuje více s atmosférou a zvukovou hloubkou. Kompozice není založena na jasně definovaném vůdčím riffu, ale opět na postupném vrstvení textur, v nichž hrají hlavní roli klávesy a plochy. Hudební čas se zpomaluje a skladba působí jako zvukové pole. Napětí nevzniká kontrastem, ale kumulací – zvuk se postupně zahušťuje, aniž by dosáhl jednoznačného vyvrcholení. Následující Warlok je naproti tomu nejenergičtější a rytmicky nejaktivnější skladba alba. Zrychlené tempo a ostřejší riffy připomínají tradičnější blackmetalovou agresi. Ta není živelně explozivní, spíš tvrdošíjně neústupná. Warlok přerušuje tok alba, vytrhuje posluchače z plynoucího rituálu, čímž zaostří posluchačovu pozornost.

Závěrečná skladba Rathkings plní roli syntézy. Vrstvené kytary, vícehlasé vokály a pomalu gradující rytmika vytvářejí velkolepý, nikoli ale kýčovitý nebo triumfální závěr. Hudba zde nevrcholí v klimaxu, ale spíše se tíživě rozplyne.

Nasnadě je otázka, jestli stačí rekombinovat mnohokrát již použité prvky a sestavit z nich novou desku. Tohle téma je v zamčených žánrech, kterým black metal bezpochyby je, stále citelněji přítomné. Nejedna diskuse i zde je toho důkazem. Pokud se Slagmaur otevřeně hlásí ke druhé, ale i třetí (Nidaros) vlně black metalu, co bychom chtěli za novinky? Hostují zde ostatně staří známí Hoest (Taake), Silenoz (Dimmu Borgir) a Dagur (Mišpyrming) – takoví matadoři nepřinesou progísek, osvědčené kvality ale mnoho.

Gribbsphiiser se musí dmout pýchou a spokojeností (nebo bych mu to alespoň doporučil), protože se mu z vysmívaného projektu podařilo učinit výkladní skříň norského black metalu a skutečné nositele pochodně avantgardního plamene.

I v mém případě si Slagmaur vyžádali větší kus pozornosti až s Hulders Ritual. Důvodem nebyl laciný publicity stunt ani pódiová prezentace, jejíž nesourodá a prvoplánová povaha mi evokuje spíše maškarní ze základky než vystoupení blackmetalového tělesa. Novinka nalákala poutavým audiovizuálním provedením, relevantní výpomocí a konceptem, který vychází z norského folklóru se všemi jeho říkankami, přírodními živly a strašidly.

Hulders Ritual se nedá upřít jedno a snad to nejdůležitější. Deska konstantně vystřihuje kvalitní riffy, které více než prastaré Thorns připomenou Jesus’ Tod a Dunkelheit od Burzum v různorodých variacích. Slagmaur ale v této úzké výseči pracují zdatně a vkusně. Skladby jsou v jádru přímočaré a prosté: většinou rozpracovávají jeden silný motiv, což navozuje temně hypnotický dojem, který navíc umocňují klipy s dronovými průlety norskou krajinou. Podání vzdáleně připomenou i mustr Wiegedood, kteří se však od tradic odtrhují a repetitivnost umocňují vyšším stupně všudypřítomné vyhrocenosti.

Zbytek autorských rozhodnutí ale silnou náturu kytar spíše podráží. Jde třeba o „spooky“ piano v Hexen Herjer nebo pitvorný vokál v Huldergeist. Takřka vše, co desku posouvá do avantgardních poloh Huldens Ritual spíše škodí – mění působivou atmosféru jako vystřiženou z klasických žánrových alb na tyjátr, který kapela připomíná na pódiu. Huldens Ritual naštěstí neakcentuje odbočky od klasických žánrových pravidel, spíše funguje jako echo tehdejšího, a poslech je díky tomu dostatečně odměňující.