Datum vydání: 5. prosinec 2025
Label: Third Eye Temple
Žánr: war metal, black metal, death metal
Čas: 33:40

Ačkoli souhlasím s tezí, že war metal (čímž myslím „war metal“ a ne deathened black metal s řemdihem) je ta nejslepější ze všech metalových cest, občas se na ní objeví úkaz zaznamenáníhodný. A nejsou to vždy jen alba Concrete Winds.

Vůči německé skupině Omegavortex mám komplex a pocit viny. Jejich předchozí album, debut Black Abomination Spawn, jsem hodnotil nepřesně, rešeršoval liknavě a celkově jsem se na recenzi s prominutím vysral. Spolu s omluvou čistě duchovní jsem si posypal hlavu koupí výše zmíněného alba a jeho opakovaným posloucháním a (sice až) pozdním, ale přece doceněním. Asi nepatří k tomu nejlepšímu, co je na war scéně k mání, ale jeho tlak a hlavně kvalita riffáže se s veličinami jako Concrete Winds, Black Curse nebo (raní) Diocletian sice nesrovnává, ale za nějaký ten poslech a pěstičky obdržené i rozdané pod žebro stojí.

V nastolené pokoře jsem sáhnul i po nové desce a společně se nyní podívejme, jak hluboko se napodruhé ukloním tam, kde jsem napoprvé ukřivdil.

Druhá deska Omegavortex má, stejně jako ta první, kouzlo chaotického běsněníčka. Souvislý proud chaotické energie je rozcupován do o něco méně zapamatovatelných chuchvalců („písniček“), než tomu bylo na Black Abomination Spawn.

Album bychom v devadesátých letech pravděpodobně našli na poličce death/grind a za technický se nedá označit ani náhodou. Za žánrově nejbližší bych označil starší desky Tetragrammacide, možná Adversarial a připomene asi i výše zmíněné Diocletian. Naštěstí v povzbudivé vzdálenosti zůstávají úplné výmazy jako Beherit a Blasphemy.

Materiál je jedním velkým death-black-grind běsněním, kde se dá najít vše nutné pro demolici středního ucha. Pískačky, chrochtání, námrdy, jezdičky po hmatníku, dá se dokonce říct, že na Omegavortex se milovníku násilné hudby musí líbit prakticky všechno – kromě hudby i parádní obal, super název (!) a ultrazlý hrození mrakům.

Pochopitelně, žánrové hranice jsou těsné, a proto tak nějak vnitřně tuším, že celosvětově je milovníků bestiálního východoněmeckého war metalu tak kolem té stovky, která si ráda koupí limitovanou verzi vinylové verze alba. Nejsem jedním z nich, ale rád bych kapele vyseknul poklonu, protože se směle může přiřadit k pilířům žánru.