Datum vydání: 6. únor 2026
Label: New Focus Recordings
Žánr: experimental, contemporary classical, field recordings, dark ambient, noise
Délka: 55:13

Už by to zase pomalu chtělo nahrávku s violoncellem v hlavní roli, která by mi naložila a uhranula podobně jako not an legy od Leily Bordreuil, případně starší alba Erika K. Skodvina (Svarte Greiner, Deaf Center – v hlavní dvojroli s klavírem). Lucy Railton s ním dělá poměrně dobré, zajímavé věci, pěkně potemněle zavrzat umí i Violeta García, ale k úplné spokojenosti mi u nich něco chybí, o nadšení nemluvě.

Od New Focus Recordings, labelu, který se specializuje na současné kompozice s různými přesahy, se mi před časem líbilo album Wake Up the Dead od Chrise Fisher-Lochheada, především nevrlý grandFather v podání fagotisty Bena Roidl-Warda. Možná bych je měl sledovat víc, ale chrlí toho moc. Sunder od brooklynské cellistky a skladatelky Mariel Roberts (nově Musa) mě pár dní před vydáním zaujala industriálně působícím obalem.

Průzkum starší tvorby odhalil, že Mariel v pohodě interpretuje leccos od Bacha přes Schnittkeho po současné autory (viz yt), včetně Pleasures… od Charlieho Lookera. Autorsky ovšem tvoří experimentálnější hudbu kdesi na rozhraní moderní/současné „klasiky“, noise, drone, improvizace, (dark) ambientu apod. Její Something Is Burning Outside ze splitka s Bordreuil a dalšími, je možná i nejhezčím drone/noisy napínáním cellem na skřipec aj. tortura, na které jsem v poslední době narazil.

Dost povedená je i sólovka Armament plná rozšířených technik, ruchů, tenze i zvláštních, obskurních atmosfér nebo kolaborace Kryo s trochu henriksenovským trumpetistou Pablo Gīwem (obě na bc). Hrála i s Jeremiah Cymermanem, desky, včetně té aktuální, jí mix/masteroval Patrick Higgins (Zs). Výčet zakončím až darkambientně působící kolaborací Traverse s větším jménem drone, field recordings atd., Jacobem Kirkegaardem (z jehož koncertní prezentace Opus Mors, nahrávek mj. z pitvy a kremace bylo na Alternativě 2021 celkem nadšení). A na tuto spolupráci Sunder navazuje.

Traverse i Sunder jsou postaveny na terénních nahrávkách. Roberts s Kirkegaardem je zachytili během 10ti denního tripu z El Pasa do San Diega pomocí citlivých mikrofonů umístěných na/u zdi, nebo spíše kovovém plotu, traverzách, kontejnerech (každá část je jiná, místy dysfunkční – nedokončená, Trumpeťák vytrubuje, že prej do 2029 bude, haha), zkrátka bariéře na americko-mexické hranici. Oproti Traverse Musa tyto kovové ruchy, rezonance, vibrace i zvuky okolního prostředí na Sunder nekombinuje s cellem, nýbrž s klavírní kompozicí, kterou složila, ale provedení přenechala pianistovi Conoru Hanickovi.

Klavír zní často chladně, kovově, asi díky použitým transduktorům, možná i preparacím strun nástroje. Nahrávka vytváří nehostinné, opuštěné, odtažité, smutné, místy až lehce zlověstné prostředí, byť jsou tu i světlejší či abstraktnější místa. Kompozice je rozdělená na osm částí. Úvodní je poměrně strohá, minimalistická, field recordings zní jako nějaký jemnější, tišší noise/industrial či musique concrète - doporučuji si jí pustit v traileru s fotkami žiletkových a ostnatých drátů, traverz, plotů i okolí bariéry – vhodně se to doplňuje. II. část působí chvílemi až trochu „darkambientně“ – mj. vlivem zneklidňujících, tremoloidních vlnek či mihotání kolem poloviny (tu i jinde jsem si vzpomněl i na Vertigo od The Necks).

Ve III. buď preparovaný klavír, či něco jiného vytváří napětí s pomocí mechanického, svižného, repetitivního motivu/rytmu. IV. je potemněle klidnější, v V. se opět nabízí dojem čehosi blízkého dark ambientu či industrialu s dramatickým až zlověstným, chvíli i poměrně hlučným drhnutím a škrábáním čímsi kovovým - snad přímo na struny klavíru. Šestka je nejprve poměrně svižná, zvláštně neuro divno rytmická až trochu math/jazzy, v druhé části spíše melancholická. V závěrečné se mírné disonance klavíru potkávají s šuměním větru a zurčení vody, možná jde o mořský příboj – asi i odkaz na to, jak ona překážka ovlivňuje okolní životní prostředí. Vlastně taková The Wall (PF), ale úplně, úplně jinak.

Jako vždy – ve vhodné náladě a ochotě pozorně naslouchat je Sunken zajímavá, v rámci úspornějších prostředků vlastně i poměrně rozmanitá nahrávka, ať už co do zvuků, atmosfér, kompozice, vyhovuje mi i jistá syrovost. Do nadšení sice něco chybí, ale rozhodně se jedná o dobrou skladbu, ke které se trochu překvapivě vracím už 3 týdny skoro denně, někdy, hlavně po večerech jí sjedu i víckrát.

Poslední cca třetinu desky tvoří skladba Lightning Field pro dvě violoncella. Na jedno hraje Mariel, na druhé Felix Fan. Její název odkazuje na stejnojmennou výtvarnou instalaci Waltera de Maria z roku 1977. Tu tvoří 400 nerezových tyčí uspořádaných ve volné krajině do mřížky a má návštěvníkům simulovat pocit, že jsou v bouři. Skladba se snaží zhudebnit dojem z onoho díla a jeho okolí. V onom skřípání a drnkání lze skutečně slyšet jakousi matematickou rytmizaci, cítit elektrizující napětí, později i zvláštní divnotonální či atonální motivy, ke konci zaujmou glissandové klouzačky.

Hlavně při prvních posleších mě LF bavila málo, myslel jsem si cosi o přílišné (pseudo)intelektuálnosti a artovosti, ale postupně jsem jí na chuť přišel více. Ale předchozí, výše zmíněné nahrávky Roberts pro cello mě oslovily (i výrazně) více a LF mi výsledný dojem z alba posouvá o trošku níže, byť nijak dramaticky. Tzv. něco do sebe to má. Sunder doporučuji poměrně vřele, Lightning Field o něco vlažněji. Zvuk/produkce super, obal vhodný, líbí.