Kdy: 2. března 2025
Kde: Praha, Punctum - Krásovka
Fotky: Andulinna 

Na přelomu února a března oslavil multi(kulti)funkční, komunitní prostor/jekt Punctum 10 let fungování (více zde). Pro mě v posledních letech nejčastěji navštěvovaný a možná i nejoblíbenější nejen hudební klub, kam bych rád chodil ještě častěji, vlastně klidně 2-3x týdně a i naslepo - s důvěrou k dramaturgii (domácí i hostující), že to bude minimálně zajímavý a dost fajn+, leč… uvidíme za rok.

Místo s komorní, příjemnou atmosférou i lidmi, převážně vynikající kuchyní (když je bez hub ;) ), pohovkami a houpacím křeslem u baru (to mám dost rád), snad vždy dobrým, často skvělým zvukem (zvukově snad nejstabilnější klub v Praze?), kde se oproti některým „rádobydrsným“ metalovým podnikům nebojí harsh noise. A taky pěknou terasou, byť si jí v poslední době lze večer užívat jen při tlumeném (a ideálně žádném) hovoru a pro mě momentálně spíš žel (a někdy +) brzkými starty koncertů, byť oboje samo naprosto chápu (problémy/ohleduplnost k sousedům). Jen bych zalobboval za návrat Poutníka nebo jinýho hořčího piva do lednice, Lajka jako fajn, ale…! Každopádně DÍK jak CYP a ať vás to furt baví!

Slavilo se 3 večery (a noci?), já se zúčastnil až toho posledního, na kterém spojily síly Sonitus (koncertní série Puncta, které teď führeruje „pořádtaktroškumarasťák“ JSt) s personálně spřízněnou Alternativou. A i tak trochu symbolicky dotáhli (nejen) violoncellistku Leilu Bodreuil, jejíž předchozí koncert před 3 lety mnozí, včetně mě, řadí k těm nejsilnějším, které v tomhle žižkovském „velkém obýváku“ rezonovaly (doslova). Dorazilo 59 platících, prostor zaplněn tak akorát, bez tlačenky.

Večer začal vystoupením vídeňské Íránky Rojin Sharafi, z jejíhož setu jsem žel stihl až cca druhou polovinu. Střídaly se a prolínaly post-industriální až (post-)klubově taneční polohy s blízko/středovýchodními vlivy nejen v rytmice – divné, zalamované, přerývané (poly)rytmy, beaty i zvuk různých perkusí. Do nich Rojin přes efektem zkreslený mikrofon mluvila, deklamovala (až rap?), snad i s náznaky zpěvu v perštině i angličtině.

V klidnějších, ruchově-ambientnějších polohách hrála kromě synthů aj. elektroniky i na (asi) santuri/santúr (perský, starověký praděda cimbálu). Tehdy mi to trochu připomnělo i Tima Heckera (Virgins), jindy mě napadli i Muslimgauze (min. kořeny), byť je hudba Rojin často tanečnější, bližší noisy post-clubu nebo i glitch, IDM atd. (cca poblíž/mix 3Phaz, ale i Faraway Ghost & Sunken Cages, Abdullah Miniawy & HVAD apod.?).

V jedné části mi úplně nešmakovala umělejší barva synthů, marginal-kulturní připomínka též nebyla nutná, ale většina 2/2 setu, kterou jsem viděl, bavila dost, ke konci rozjela i naspeedovaně rozbitou cca gabber rychtu, bo tak něco.
Leila Bordreuil začala svůj set laděním violoncella, což mohlo na někoho, vzhledem k dalšímu dění, působit až zbytečně. Zpočátku a na konci na něj sice hrála „normálněji“ smyčcem, ovšem bez náznaku melodie. Francouzka ho většinou používá spíše jako generátor pro různé ruchy, vazby, rezonance aj. celkově spíše abrasivní zvuky, které by mnozí považovali za nehudební či vyloženě nežádoucí. Různě cello naklání, otáčí, klepe, někdy drnkne na, nebo přejíždí „naprázdno“ smyčcem přes struny, zvuky a frekvence zesiluje a upravuje ať už pomocí mixpultu či pedálu.

Krom toho používá i jakýsi větší, „lepší magneťák“ - přehrávač k manipulaci, deformaci zvuku audiokazet, možná ho využívá jako looper (? - podobně jako třeba Tongue Depressor), nebo tam má asi i část hluků nahranou a pracuje s nimi. Zjevně si zakládá na co nejvíce trve/kvlt/raw analogovém přístupu. Koncert do značné míry – strukturou i konkrétními zvuky připomínal loni vydaný živák 1991, Summer, Huntington Garage Fire, přišlo mi to jako delší, cca poloimprovizovaná variace na něj.
Ambientnější začátek pozvolna, nepravidelně, zesiluje do plnějšího, hutnějšího, pomalu se proměňujícího drone, který trochu připomněl i Éliane Radigue (TdlM), postupně i zlověstné, pravidelné pulsování (blízké) power electronics, asi se v tom daly slyšet i prvky Pan Sonic. Pokud bych měl koncert (i studiovou tvorbu umělkyně) charakterizovat jen jedním slovem, bylo by to napětí – hodně zvuků evokuje elektřinu, stožáry vysokého napětí (mrk mrk poslední řada Twin Peaks), transformátory, zapojování kabelů, prskání, praskání elektrického proudu. Ale je znát i jasný záměr, jistota v a smysl pro kompozici („“), atmosféru, dynamiku, gradaci, ucelenost. Nádherná syrovost, chlad, ani náznak líbivosti či umělosti.

V druhé polovině setu začíná být noise agresivnější, Leila nejdřív část hluku generuje z „elektroniky“/kazety a pak sedá k violoncellu, na němž disonantně, slide/glissandově vrže a skřípe, při vrcholu intenzity je to bezmála harsh noise, dochází i k pročištění oušek vysokofrekvenčním pískáním. To já většinou nemusím, ale ona s ním pracovala tak, že mi to přišlo i zajímavé a ne jen sadomaso (byť se i k záměru brutality, ze které krvácejí uši, hlásí).
V závěru se napětí rozpouští (nebo spíše mění na jiný druh) v tišší části, ve které z cella s preparovaným struníkem vyluzuje magické, přízračné, halucinační zvuky, blízké, kromě loňské nahrávky, i Past Continuous z Not an Elegy. Aplaus je mohutný a dlouhý, umělkyně se z něj zdá být až zaskočená. V první polovině vystoupení jsem měl chvílemi pocit, že předchozí koncert by ještě silnější, napínavější a překvapivější (poprvé), ale ve druhé zase došlo k vyvrcholení, které mi minule trošku chybělo. Takže nerozhodně?

Každopádně se po cca čtvrt roce jednalo o koncert, kde se mi líbil každý zvuk, což je vzácné a celkově nejsilnější zážitek minimálně od loňských Dans les arbres. Většinu koncertu jsem strávil se zavřenýma očima a hypnotizovaně si v tom „plaval“ a „vrávoral“. Ještě více než půl hodiny po skončení, v jiné hospodě, u jiného piva, jsem cítil rozechvění. Příště bych si dal polohu á la For Tamio, ideálně o kus dál, na perónu Hlaváku - s bržděním vlaků. Za fotky dík Andulinna!