Kde: Praha, Music Club Black Pes
Kdy: sobota 17. října 2026
Fotky: celá galerie Oskara
Pořádali: Obscure Promotion

V sobotu 17. října dorazilo do Klánovic jedno z nejzajímavějších letošních blackmetalových tour. Jednalo se o čtveřici kapel vedenou islandskými Misþyrming, se kterými do Prahy dorazili také Poláci Owls Woods Graves, Francouzi Profanation a Italové Gorrch. Pro mě celkem překvapivě umístěné zrovna do Black Psa.

Ne že bych tento klub neměl rád, ale v minulosti u nás Islanďané hráli i ve větším, např. tři roky zpátky v ne úplně prázdném Futuru. Poté, co jsem prohodil pár slov se zvukařem tohoto turné, se ale dozvídám, že ne všechny zastávky měly silnou návštěvnost. Že by islandský black metal už netáhl tolik jako v minulosti? To bych nakonec dle účasti pražských fans netvrdil. Vyprodáno sice v sobotu nebylo a na většinu kapel se šlo i během jednotlivých setů v klidu procpat na velmi slušný flek, ale poloprázdno zde rovněž rozhodně nebylo.

Hned první italské duo GORRCH mělo v davu dost fanoušků, a to i z Marastích řad. Z jejich letošního alba Stillamentum je velká část naší redakce nadšená, takže se nelze divit, že i oni byli jedním z hlavních důvodů k účasti na sobotní akci. Začali hrát krátce před půl osmou a jejich půlhodinový set se nejen pro mě stal překvapivým vrcholem celého večera.

Jasně, skladby mají kvalitní a komu podobně uskřípaný materiál sedí, mohl být nadšený hned předem. V mém případě ale jistý otazník nad tím, jak to ve dvou zvládnou zahrát, stále zůstával. Hned během první skladby Nimbus šly ale veškeré pochyby stranou a kytarista se zpívajícím bubeníkem nás rychle přesvědčili, že i v jejich koncertech se skrývá opravdová síla.

Vzhledem ke krátkému hracímu času se soustředili pouze na nový materiál a svou poslední desku Stillamentum odehráli, tuším až na song Cryptæ, hezky od začátku do konce. Na nic staršího, např. na skvělé EPčko Introvertere, tentokrát nedošlo, ale nevadí. Gorrch nám totiž naservírovali tak akorát dlouhý set, od kterého jsem minimálně já dostal přesně to, co jsem čekal, možná i trochu víc.

Na to, že na pódiu byli jen dva, jsem kolikrát vlastně nevěděl, koho z nich více pozorovat. Ze začátku setu to sice přes hromadu kouře a do davu nesmyslně puštěná světla nebylo úplně snadné, ale jinak mě fakt dostávalo, jaké pecky hobluje kytarista Droich. Ten na svou kytaru zvládal naráz drtit jak tremolové včelíny, tak veškeré disonantní vyhrávky. Kdybych to neviděl na vlastní oči, tak bych vůbec neřekl, že to všechno hraje sám na jednu kytaru.

I bubeník byl ale dobrý střelec. Jednak taky nebubnuje úplnou nudu a hlavně do toho zvládá velmi obstojně řvát a střídat různé hlasové polohy. Před obličejem měl masku à la Subzero z Mortal Kombat se zabudovaným mikrofonem, a jak s blackovým řevem, tak i s čistým zpěvem se popral skvěle. Jelikož na albu jsou ty čisté pasáže hodně naechované a vyznívají skoro jako chorál, naživo působily samozřejmě jako normálnější zpěv, ale osobně jsem to vůbec nevnímal jako cokoliv negativního.

I zvuk, o který se celý večer staral Xavier z Gevurah, měli Gorrch po celou dobu skvělý. Jasně, nebudu lhát, i mě místy napadlo, že ještě trošku větší tlak by tomu klidně prospěl. Možná by pomohla přítomnost baskytary? Ale jinak na mě s živým soundem a dost možná i díky těm syrovějším vokálům hudba Italů působila ještě zlověstněji než z alba, které má relativně měkký zvuk.

Někdo by možná mohl Gorrch vytknout až přehnané opakování některých disonantních motivů v jednotlivých skladbách, ale na mě vlastně působily až hypnotickým efektem. Pěkně si mě omotávaly kolem prstu a cloumaly se mnou, díky čemuž musím koncertní podobu Gorrch hodnotit jako ještě silnější než jejich studiovou tvorbu. A možná i díky tomu, že už jsem delší dobu neviděl takhle zdařilý Deathspell Omega worship, považuji jejich set za jednu z nejlepších třicetiminutovek tohoto roku.

Aji na druhé PROFANATION jsem se ale dost těšil. Tito Francouzi právě vydali svůj řadový debut Ultra-Noise Warfare, který lze snadno označit za jednu z největších mrdanic letošního roku, jež potěší nejen black/death/war fanatiky, ale i příznivce grindovějších vyhroceností à la Concrete Winds. Jasně, oproti prvním Gorrch byl jejich koncert solidní IQ drop, ale naštěstí nám vše vynahrazovali násilím.

Vzhledem k tomu, jakou hudbu Profanation hrají, se prostě chtě nechtě nemohu vyvarovat srovnávání s Concrete Winds. Netuším, zda to je záměr Francouzů, ale jejich tvorba na mě působí velmi podobným feelingem a něco mi říká, že i vzhledem k názvům jejich nahrávek jistá podobnost nebude jen náhodná.

Ale na to, že na pódiu mají o člena více (a to baskytaristu, kterého Betonové větry nepotřebují), nutno říct, že tak extrémní hrot jako CW Profanation fakt nejsou. Neznamená to, že by nedovedli zabavit. Jejich nasypaný koncert zvlášť po pár pivech makal dost. Slušelo by mu teda ještě trochu více kytar a zvuk jako celek by klidně mohl být více hlasitý. Když se ale drželi těch primárně nadrcených pasáží, bylo to v pořádku.

Problém nastal v klidnějších momentech nebo dokonce ve chvíli, kdy Francouzi začali hrát téměř goregrindové tupa tupa tanečky. Zrovna tohle by si kapela, která svou tvorbu nazývá mimojiné jako Skull Crushing Violence, fakt mohla odpustit. Zároveň v těhle rozvolněnějších pasážích kolikrát také vylezlo, jak jsou ty jejich riffy hloupé - jeden z kytaristů dokonce neměl problém si v půlce jednoho songu otevřít plechovku piva, zatímco zbytek kapely furt hrál, a na výsledku jsi to prakticky nepoznal. I tak jsem si ale jako fanoušek podobných zvěrstev mohl většinu jejich třicetiminutového setu pochvalovat, že to naživo makalo. Možná ne až tak moc, jak bych původně čekal a je jasné, že v tomhle subžánru existují i podstatně lepší kapely, ale svůj účel Profanation splnili.

Jako třetí pak přišli na pódium OWLS WOODS GRAVES. Poláci, v jejichž sestavě najdete současné či bývalé členy kapel jako Mgła, Hauntologist nebo Medico Peste. Na rozdíl od svých dalších, v mnoha ohledech hodně sofistikovaných projektů však OWG naopak sází na dost primitivní hardcore punk. Ano, stále s aspoň částečným vlivem black metalu, svou domácí scénu holt hudebníci nezapřou.

S kapelou jsem již měl naživo tu čest pár let zpátky v Bergenu na Beyond the Gates, kde však jako jediní z celého festivalu měli fakt tak špatný zvuk, že jsem z nich raději odešel. V Praze v tomhle ohledu dopadli podstatně lépe. Na to, že se jednalo o první místo, kde Owls Woods Graves vystřídali Francouze Necrowretch, kteří hráli na všech ostatních dosavadních zastávkách tohoto tour, zvukař se o ně postaral rozhodně lépe než ten šikula v Norsku.

Nojo, jenže ono vše má své pro a proti. Díky dost čistému soundu šlo lépe slyšet, co vlastně Poláci hrají. Když aspoň trochu sypali a jejich výraz se držel blíže black metalu, bylo to poměrně ok. Jenže toho blacku zde bylo fakt málo. Většina jejich setu byl téměř čistokrevný punk. Ze začátku to vypadalo, že lidi baví, protože na ně bylo v sálu rozhodně plněji než na předkapely. Čím déle ale hráli, tím více šlo vidět, jak více a více návštěvníků z davu odchází.

Jasně, sranda musí být a vlastně i chápu, že na tohle jisté jedince baví křepčit, pár písniček bylo relativně zábavných. Našly se zde ale i momenty, a to včetně hrozných čistých zpěvů, kdy jsem si fakt říkal něco o zlatém Orlíku. Ne, tohle fakt celých pětačtyřicet minut poslouchat nezvládám. Počkal jsem si na Antichristian Hooligan a pak se jdeme raději vyvětrat.

Bylo totiž jasné, že hlavní kapelou, kvůli které většina návštěvníků přijela do Black Psa, byli islandští MISþYRMING. Reálně se mi už ani nechce počítat, pokolikáté jsem se s těmito Islanďany už potkal. Díky relativně častému tourování a hraní na všemožných festivalech si troufám tvrdit, že právě oni jsou kapelou, o které mohu říct, že jsem ji viděl naživo úplně nejvíckrát. Dokonce i letos jsem měl tu čest, a to konkrétně na Fortress festivalu v Anglii.

Jako vždy, i tentokrát ale platilo, že jsem na jejich koncert šel opět velmi rád. Jasně, jako každá kapela, i u nich se najdou gigy, které dopadnou naprosto výborně a někdy se najdou maličkosti, které by jim šly vytknout. Za ty roky, co se s nimi pravidelně vídám, však mohu říct, že Misþyrming jsou živou jistotou a kapelou, která prostě špatné koncerty nehraje.

Věřím, že se mnou bude souhlasit i většina českých blackmetalových fanoušků, z nichž snad každý, kdo není úplný ignorant, už minimálně jednou s Mišpyrming do kontaktu přišel. Nasazení této kapely od dob jejich prvního pražského koncertu nepolevuje, jejich sety jsou nakoplé energií a reálně jediné, nad čím zůstává viset menší otazník, je setlist, se kterým se zrovna vytasí.

Tentokrát se především ze začátku sázelo na jistoty. Svůj koncert Islanďané otevřeli úvodními skladbami ze svých prvních dvou alb. Söngur heiftar i Orgia jsou již léty ověřené hitovky, které naživo fungují moc dobře. No a jelikož měli Misþyrming hned z úvodu docela dobře čitelný zvuk, určitě o něco čistější než v Anglii, šlo si je hezky užít i tentokrát. Jasně, ze samého začátku, kdy zvukař ještě zvuk opatrně rovnal, nebylo vše tak nahlas, jak bych si přál, ale s přibývajícím časem naštěstí i volume koncertu lezlo nahoru.

Jak jsem ale zmínil, že jsou koncerty Islanďanů sázkou na jistotu, neznamená to, že by nás nedovedli překvapit. Zrovna na letošní turné si Misþyrming nachystali nový song, který zahráli cca v prostředku setu. Jednalo se na jejich poměry o celkem nezvyklý rokec. To, že novější materiál se čím dál více tlačí do hymnicky melodického metalu, jsme si asi už všimli, ale tahle novinka byla asi nejprimitivnější rock 'n' roll, co jsem od nich kdy slyšel. Člověka okamžitě napadala přirovnání jako Now Diabolical od Satyricon, případně jsem si vzpomněl aji na Accuser/Opposer od Marduk, jen bez Alanova zpěvu.

Zbytek koncertu už ale tvořily opět staré známé fláky. Asi se budu opakovat, ale za mě to opět vyhrál Ég byggði dyr í eyðimörkinni, což je naživo beztak nejsilnější song kapely. Hodně mě ale bavila aji závěrečná dvojice Alsæla a Algleymi, s níž prostě tahle banda taky nemůže šlápnout vedle. Trochu překvapivě téměř nedošlo na skladby z poslední řadovky Með hamri, kterou reprezentoval, pokud se nemýlím, jen jeden song. Ale jasné, nelze vždy hrát vše a v posledních letech hráli Islanďané skladby z této desky poměrně dost, tak si od nich asi chtějí dát pauzu. Plus svou roli možná hrál také fakt, že s kapelou tentokrát nehrál na bicí Magnús, který tuto desku nahrál, ale nahradil jej Bjarni Einarsson.

Odbila jedenáctá hodina, koncert skončil a hromada metalistů se pak přesouvala na vlak zpátky do centra Prahy. Dle debaty s kamarády to vypadá, že většina lidí byla s návštěvou sobotního koncertu spoko. U mě, stejně jako u pár disonancí chtivých fanoušků, to tentokrát vyhráli hned první Gorrch. Někteří si dle očekávání pochvalovali koncertní kvality Misþyrming, ale našli se i tací, které nejvíce bavila punková hopsačka od Owls Woods Graves. Jako vždy, i tady hrál svou roli individuální hudební vkus jednotlivých návštěvníků. Vyloženě zklamaný snad ale neodjížděl nikdo.