Datum vydání: 18. září 2026
Label: Serpent Sun Records
Žánr: black metal, black/death
Délka: 45:41

Být v black metalu přísný, tvrdý, neironický, vážný a stát si za svým – to se nenosí. A když už se někdo odváží brát své satanistické přesvědčení, ortodoxii či jakkoli obskurní vizi smrtelně vážně, často se ukáže, že mu to hudebně moc nejde. Ortodoxní black metal sice přináší posměch, já budu ale vždy stát na straně satanismu, obskurních projektů z pokojíčků a kapel, které věří ve věci, které mi připadají občas směšné, ale dokud jim umělec věří, budu spolu s ním zaťatou pěstičkou hrozit k Nazaretu.

Novae Militiae nejsou žádní loseři a nejsou ani obskurní (byť jde o „enigmu“ a neznáme identitu všech muzikantů.) Jde o dobře zavedenou kapelu, která stojí na stráži bašt nenávisti proti nadsázce. Jsou satanistickou pěstí kulturní kooptaci black metalu do mainstreamu.

Po obecně kulturním výkřiku si pojďme i hudbu Novae Militiae zasadit do kontextu. Pohybuje se v prostoru vymezeném na jedné straně dravostí a vzteklostí Antaeus, na druhé promyšlenou nenávistí Drastus. V závěrečných epičtějších pasážích na sebe nechá upomenout velmi dobrá deska Gevurah – ostatně Xavier Berthiaume nahrál v Novae Militiae bicí. A aby kvadratura byla ukončena, je potřeba zmínit, že Nové Milice asi nejvíc připomínají poslední dvě desky novozélandských „tech-black“ bohů Ulcerate. Krom toho všeho se krásným červeno-černým obalem, stejně jako sveřepostí a monotónností připomenou i Deathless Void.

Všechny desky, které jsem shora jako inspirace a aluze jmenoval, mám velmi rád, a tedy pochopitelně Nové Milice budu chválit. Apokryfon navazuje na šest let starý Topheth, a rád říkám, že jej prakticky ve všem překonává. Všechny chvályhodné stránky jsou na aktuálním albu propracovanější.

V první řadě bicí, které už nejsou jen motorem nenávistného běsnění, ale dostatečně technicky umocňují hororovou, nebo chcete-li temnou atmosféru nahrávky. Variují tempo mezi rychlým a velmi rychlým a deska dosahuje změnami intenzity lepšího napětí (to fenomenálně graduje v poslední skladbě The Final Manifestation). Vrstvy mollově hrozivých a místy lehce disonantních kytar budují svými riffy atmosféru stejně zlovolně, jako tomu bylo i na první i druhé desce,  jsou ale o poznání techničtější.

Žádná ze sedmi skladeb (každá rozsahem kolem sedmi minut) nenudí, ačkoli je nutné říct, že k nějakým velkým změnám mezi nimi nedochází. Tremolové figury se neustále derou vpřed, ale kapela je naštěstí nenechá utopit v nekonečném blastbeatu a mění jejich délku a hustotu. Nu, a pochválím i brilantní vokál (Jonathan z Drastus?).

Posluchač by si z toho mnoho neužil nebýt výtečného zvuku, jehož autorem je rovněž Xavier Barthiaume ve studiu Tehom. Na téhle nahrávce je v pořádku vše, takže jako finální pochvalu na konec si nechám připomínku králů deathened black metalu Aosoth (období Ashes of Angels), které mi nahrávka taky evokovala.

Intenzita, satanské blast beaty a temnota. Novae Militiae nahráli jednu z nejlepších blackmetalových desek roku 2026 – pokud se tedy spolu se mnou spokojíte s ortodoxním přístupem k žánru a nečekáte progresi a rozvoj.