ULCERATE - Cutting the Throat of God

recenze death metal
bizzaro
Hodnocení:
9

Zas o kus dál než předchůdci a jednoduše to nejlepší, co se v death metalu 21. století událo.

Datum vydání: 16. červen 2024
Vydali: Debemur Morti Productions
Žánr: avantgarde death metal, dissonant metal, progressive death metal

Na začátek tohohle textu bude záhodno udělat si menší exkurzi do historie kapely a taky trochu vysvětlit pohnutky k jeho sepsání. Rovnou zkraje podotknu, že k téhle recenzi jsem se dostal i tak, že se považuji za velkého fanboye téhle partičky, takže je potřeba brát v potaz, že některé věci jsou psány čistě ze subjektivního pohledu bez pokusu o jakoukoliv objektivitu, protože pro mne jsou Ulcerate jednoduše to nejlepší, co se death metalu v 21. století stalo.

Kapelu jsem poprvé zaregistroval po vydání alba Everything is Fire. Dva počiny předtím The Coming of Genocide a Of Fracture and Failure budu v těchto řádcích záměrně ignorovat, neboť se jednalo v podstatě o lehce nadprůměrný death metal, ze kterého dost smrděli Suffocation. Až na Everything se ale novozélandští odkopali.

Ovlivněni Gorguts a Deathspell Omegou s šíleným bubeníkem v zádech začali rozvíjet svůj vlastní styl a zafungovalo to na jedničku. Ovšem až pro mne zlomové The Destroyers of All nadobro odkrylo karty. Na tuhle desku nejlépe sedí škatulka "postapokalyptický death metal". Náznak melodie? Zničit! Náznak riffu, rytmu, nebo čisté harmonie? Zničit! Tohle album skutečně dostálo svému názvu a když vyšlo, poslouchal jsem ho prakticky půl roku v kuse. Jedna z těch mála desek, kterým bych dal 10/10 a nejlepší soundtrack k filmu Vlákna.

Následující Vermis považuji za jediný přešlap v diskografii. Jako by najednou kapela sundala nohu z plynu a vše se rozplyzlo do umírněných (i když stále disonantních) post-ploch. Z koktejlu se najednou vytratil ten potřebný drive a agresivita. Utopené bicí, celková rozmazanost a po chvíli se začal dostavovat pocit nudy. Tohle jako by si skupina uvědomila a pokusila se na následující Shrines of Paralysis o reparát. Tlak a zběsilost z téhle desky stříkají na hony. Na to konto to ale dost odnesl i zvuk, který byl na masteru roztrhaný až běda, a i když jsem osobně pochopil záměr, tak stejně tak chápu i ty zástupy frflajících, že tohle se moc nepovedlo.

Na předposlední desce Stare Into Death and Be Still se ovšem Ulceratí trojici povedl mastrštyk! Materiál se daleko více zpřístupnil a vzpomínám si, že jsem o tom prohlásil něco ve smyslu "Poprvý si můžu s Ulcerate zazpívat refrén a nepřijde mi to blbý!" A v tom "Nepřijde mi to blbý" spočívá geniálnost celého počinu. Kapele se totiž povedlo materiál zmelodičnit a zpřístupnit i širšímu posluchačstvu, ovšem nikdo si nedovolil tvrdit, že by se jednalo o zaprodanost, nebo vyměknutí. Tlak, zmar a šeď se z té desky pořád valí ve smrtících dávkách a po jejím vydání jsem se k ní v rámci diskografie kapely vracel nejčastěji.

A tím se dostáváme k letošnímu počinu Cutting the Throat of God.

Z prvních ukázek jsem měl trochu pocit, že by se tohle album mohlo tak trochu stát povedeným Vermisem. Hodně atmosféry, ale v tom výsledném mixu i dostatek zloby. U Ulcerate je ale podle mne důležité neposlouchat jednotlivé skladby, ale celá alba.

Po úvodním přehrání celé novinky jsem si všimnul, že se kapela opět posunula ve zvukovém zpracování. První, co rozhodně zaujme, je krásně přirozený, nadýchaný a prostorný zvuk bicích. Když se mě někdo zeptá, kdo je můj nejoblíbenější metalový bubeník, bez přemýšlení vyseknu jméno Jamieho Saint Merata s dodatkem, že to není bubeník, ale hráč na bicí. Rozdíl mezi hráčem na bicí a bubeníkem je totiž v tom, že v prvním případě se jedná o muzikanta za bicí soupravou, zatímco bubeník je jen debil s paličkama. Jamie je zcela jistě zářný příklad prvního jmenovaného. Tenhle virtuóz nejenže hraje na bicí, ale rovněž všechny nahrávky Ulcerate opečovává zvukově a jako třešničku na dortu ještě vytváří veškerou grafiku a podílí se na kompozici. Jamieho hra, stejně jako na předchozích albech, si skvěle rozumí s tím, co se děje v kytarách. Každý akcent na činel a každý přechod dává smysl v rámci celku a i když se jedná o technicky velmi náročné party, tak se nedá říct, že by se jednalo o samoúčelnou onanii. Naopak! Kytary s bicími drží pevně pohromadě a vše se děje v dokonalé synergii. Bicí jsou u Ulcerate z dobrého důvodu považovány za určitý trademark kapely. Byla by nicméně škoda, kdyby bubny házely stín na to, co se děje v kytarových aranžích.

Zvuk kytar je tentokrát lehce čistší, ale stále si zachovává dostatek jedovatosti a síly. Souhra dvou a více kytar v disonantních propletencích tak zůstává i přes komplikovanost kompozic příjemně čitelná. Kytarista Michael Hoggard má tón pevně pod kontrolou a i zde zůstává jeho typický rukopis v podobě občasného triolování a specifického bendingu. Obzvláště bych vypíchnul pasáže pro více než dvě kytary, kdy se do sebe všechny linky perfektně zakousnou a ze vzniklého uzlu se chvílemi až zamotá hlava, ale kompozici se to vždy povede provést tak chytrým způsobem, že mi ve výsledku zůstává jen příjemný pocit omámení.

Frontman Paul Kelland, který se věnuje jak hlasovému projevu, tak tlustým strunám je i zde tak trochu v pozadí tvůrčího tandemu Hoggard - Saint Merat. Hlas se pohybuje ve standardních ulce-polohách (deathmetalový growl v nižších i vyšších polohách). Hodně delaye, hodně reverbu a vokál dělá to, co v případě téhle kapely dělat má: spoluutváří atmosféru, ale nestrhává na sebe zbytečnou pozornost. Občas se ale zaexperimentuje a v druhé skladbě je třeba slyšet něco na způsob hrdelního zpěvu (i když se technicky vzato jedná o growling prohnaný přes efektový řetěz). Basa je taktéž v příjemné rovnováze se zbytkem mixu. Nakreslená tak akorát, aby správně "zarejvala", ale zároveň si zachovala pevnost a dostatek spodku. Tady opět vše v pořádku.

Stejně jako se Ulcerate posunuli zvukově o fous dopředu, udělali to i kompozičně. Nejvíc srovnatelná je současná deska s jejím přímým předchůdcem. I tady se nacházejí v pohodě zapamatovatelné motivy, ale řekl bych, že díky zvukovému kabátku daleko lépe vyzní i komplikovanější kompozice. Místy se zdá (hlavně ve čtvrté a páté skladbě), že se kapela inspirovala polskou Mglou.

Všichni víme, jak tristně to dopadá, když se hudební vizionáři inspirují průměrnějšími spolky (loňská Deathspell Omega a jejich "The Long Bigbeat" například). Ovšem tady se zadařilo! Inspirace je totiž jen velmi letmá a možná si i trochu vymýšlím, ale prostě ty táhlé harmonizované vyhrávky tady jsou přítomné ve stylu, jakým to dělají právě v Polsku.

Když jsem o Vermisu psal jako o jediném přešlapu skupiny a že by tohle mohla být jeho povedená verze, pak jsem taky nebyl úplně daleko od toho, jaké z toho mám pocity. Atmosféra a disharmonické vybrnkávání tady ve spoustě případech (hlavně v polovině alba) přebírá otěže. Jenže tady ten koktejl funguje o třídu lépe. Lví podíl na tom mají skvěle vystavěné riffy (snad to konečně uspokojí i toho dementa z Metalopole, kterej tvrdil, jak by Ulcerate měli zapracovat na songwritingu).



Celkově má Cutting podobně melodický přístup jako předchozí Stare Into Death a zní jako jeho logické pokračování. Ale vlastně i ta zvuková vzdušnost tady tomuhle přístupu nahrává daleko víc, takže to, že některé skladby jsou založené na vybrnkávání rozložených akordů najednou vůbec nevadí.

Až čas ukáže, jak moc se ke Cutting budu vracet, ale s jistotou můžu napsat, že Ulcerate nahráli desku, která je v mnoha ohledech zase o kus dál než její předchůdci. A to je rozhodně potěšující zjištění, protože mě naplňuje pocitem, že svůj opus magnum má kapela stále ještě před sebou. A z toho si sedneme na prdel úplně všichni!

Vložit komentář

drkotek - 18.06.24 23:02:54
Taky spis na strane usti/stepan, me teda ta atmo poloha hodne bavi par minut, ale pak ztracim pozornost. V ramci skladeb se toho vlastne moc nedeje, spis to jen tak nejak plyne, takova jizda na neutral...
Ondrajs - 18.06.24 22:01:49
Dal jsem to asi 8x a už mě to nějak udolalo, tak dávám pauzu. Addsatan shrnul všechny výtky, co mě při poslechu napadaly. Souhlasím, že sypačky jsou dost na sílu a místama tam jsou hlavně proto, aby se změnilo tempo, protože riffově je to dost stejný. A ta inspirace Mglou je k nasrání - pátá věc, čas 3:30, tenhle riff je prostě tristní, pro blackmetalisty asi dobrý, nevím... Prostě do Vermis hodně dobrý, ale první dvě desky jednoznačně nejlepší. Dál mě to míjí, tak ani nevím, jestli do Psa v listopadu zajdu.
vanena - 16.06.24 08:37:52
Perfektní deska, emo black, jakej nezahraje nikdo jinej. Já jsem začal uctívat Ulcerate až po žánrovém přerodu, takže maximální spokojenost. Spousta emocí schovaných pod spoustou not (a hlavně teda samozřejmě bicí!) Kdo ovšem žehrá na to, že už to není rozmrdávající death metal má taky pravdu.
Franta N. - 14.06.24 20:01:20
Tak asi se shodneme, že Everything is Fire (hlavně) je určitě mnohem víc death metal, konfliktnější, čpící sírou, hodně pasáží je v zásadě rozvinutí vrcholných desek Immolation do ještě pochmurnější a asi i naléhavější podoby. Některé věci mi na tom albu dodnes vadí, ale beru to jako elitní tech death s temným přídechem. Destroyers of All: Tam se mi fakt hodně líbí otvírák a pak skladba Beneath (tuším pátá?). První skladba má monumentální nosný motiv, pátá zase správně zlověstnou, plíživou atmosféru. Zbytek mě úplně u srdce nebere. Novinka je, jak tu opakovaně padá, o plynulosti, určitý až nenásilnosti v kompozicích. Určitě je tam ambice zpřístupnit svoji tvorbu širokému spektru posluchačů. Četl jsem na to chválu i od některých recenzentů, kteří jinak metal dost ignorují a recenzují třeba alternativní rock nebo i alt-pop. To asi tak nějak mluví za vše. Zároveň bych nemluvil o žádném příklonu ke komerčnosti, pořád je to artová hudba pro výraznou menšinu lidí, a se špičkovou úrovní. Jasně, že když mám náladu na něco agresivnějšího a vyhrocenějšího, pořád je tady Everything is Fire nebo Vermis jako klasické desky prověřené časem.
brutusáček - 14.06.24 12:12:16
Stares jsou utahanajší i na mě (ke konci), přitom na Destroyers mi to nevadí..
AddSatan - 13.06.24 17:16:43
Odpověď Otus: No jasně! Ty úvodní 2 jsem prostě odbyl takhle. Uznávám, že to je až s...
K těm bicím - jo máš recht, že bez nich by to bylo ještě víc roz/utahaný a fádní, šlo mi o to, že u pre-Stare mi tam bicí seděly bez výhrad, na Stare a tady trošku dojem, že Merat až "přehrává / ADHD death bubeník v post-metalu :)" - jako jo, vejde se, sedí to tam, ale... , sypačky tak trochu "nucený", bicí bych tu v mixu trošku stáhnul, mě právě na Vermis přijdou tak akorát (ale tak každej máme jiný sluchátka, repro, uši, vkus), ale jako není to nějak zásadní a má to i svoje +. Spíš mi vadí ta roztahanost, post/emíčko v kytarách a i ta plynulost, vypointovanost, že je to víc "smysluplně" složený, to je ambivalentní - nic moc tam nepřekvapí, jak když koukáš na film, u kterýho víš, co se bude dít v další scéně. Ale jako je to fajn i tak, neřikám, že ne, hezky to plyne, jen to se mnou nějak víc "nepohne" a prostříhal bych to :)
Otus - 13.06.24 15:17:59
Odpověď AddSatan:: Vím kde bydlíš, takže honem kontroluj stav hasičáků v domě :) - zejmén...
No jasně! Ty úvodní 2 jsem prostě odbyl takhle. Uznávám, že to je až sprostý, ale na nich ještě nebyl tenhle ulce-face, tak jsem se v tom nechtěl dál vrtat. Jinak jak zmiňuje Franta, tak kouzlo Cutting je přesně v těch detailech. A samozřejmě opět Jaimeho bicí. Umim si představit, že ten materiál by zněl fádně, kdyby to bubnoval kdokoliv jinej. Ale takhle je to činýlek tady, přechůdek támhle, všechno jakoby mimochodem. Do toho se zamíchávaj (dis)harmonie v kytarách a ten výslednej koktejl mi zní zkrátka lahodně a zajímavě. To že se bicí třískaj se zbytkem snad ani nebudu komentovat. To si to spíš ještě párkrát poslechni :D ad. zvuk Vermis: Všechno cajk, kdyby tam nebyly ty bicí tak strašně vzadu. Ten tlak tam prostě neni. U Destroyers jsem sebou doslova škubal. U Vermisu po tomhle ani stopy...
Franta N. - 12.06.24 00:53:25
Jasně, že pro posluchače, kteří preferují extrémnější death metal, jsou starší desky lepší, to dává smysl. Mně zase u starších desek, přes jejich jasnou kvalitu, občas vadilo zařazení pasáže, která v rámci skladby nedávala smysl, sice to ozvláštňovala ve smyslu různosti, ale taky z toho trochu dělala kočkopsa. Totéž občasná vyslovená přiblblost. Treba u některých pasáží skladby Withered and Obsolete z desky Everything is Fire si dodnes říkám, pánové, měli jste tohle zapotřebí? Ale v death metalu je rozbití skladby nějakou takovou blbůstkou celkem častý nešvar, podobně jako hodně black metalu zase trpí nezvládnutými předěly mezi motivy atd. Kompozice skladby ve smyslu struktury je za mě větší kumšt, než složit výrazný riff.
AddSatan - 11.06.24 22:22:17
Odpověď Franta N.: Repetitivní to ani není, respektive někdy se delší dobu opakuje základ...
Já si zkrátka z pre-Stare desek nevybavuju, že by mi tam přišel nějakej riff/motiv tolikrát, že je to až otravný, třeba tady hned v první si pak už řikám "kuci už stačí tyvolee" ... a jo sice s tím pracujou, pozměňují, doplňují, ale nic složitýho tam neslyším, vlastně čím víc se na to soutředím, tím mě to baví míň, je to všechno až moc jasný a nekonfliktní až trošku unylý, nebo jak to nazvat ... nevim, obecně mi na jednoduchý x složitý moc nezáleží, ale holt ty poslední 2-3 desky u mě nevyvolávaj žádnou silnější odezvu - ať už v emo-intelektuální či "fyzický" (?) rovině - žádný ASMR apod. ... je to fajn, hůl nad tím nelámu, ale u Stare jsem to měl podobně a ani po desítkách poslechů se to moc neposunulo a v posledních 2-3 letech jsem neměl vůbec chuť si tu desku pustit a to se ke starším do Vermis včetně vracím co pár měsíců ... jo a toho Of Fractures... níže jsem zapomněl na Hate Eternal :)
Franta N. - 11.06.24 20:52:01
Repetitivní to ani není, respektive někdy se delší dobu opakuje základní motiv, kolem nějž se ale dost mění další linky a detaily v aranžích. Spíš je tam míň zlomů a zvratů, než na starých deskách, víc se hraje na plynulost, návaznost, postupný vývoj skladby. Mj. i proto je tam přístupnější, až líbivá (na poměry žánru) rovina. Zároveň to má další roviny, který už vyžadují hodně soustředění a smysl pro složitější hudbu. Everything is Fire se dá poslouchat prostě jako temnější tech death metal a člověk o moc nepřijde. Novince jsem už dál řadu poslechů, soustředil jsem se na různý rozměry, a fungovalo to. Což je asi celkem logický vývoj ve skladatelství.
AddSatan: - 11.06.24 16:50:24
Odpověď Otus: Vidím, že se neshodneme. A vzhledem k tomu, že se jedná o Ulcerate, ta...
Vím kde bydlíš, takže honem kontroluj stav hasičáků v domě :) - zejména kvůli bludům o Of Fracture... "lehce nadprůměrný ... dost smrděli Suffocation"? - super deska smrdící hlavně po Immolation, Gorguts, Ion Dissonance a spíš Cryptopsy než Suffo. Zvuk Vermis super, nic pro fans tvrdýho plastu, vzorný kopáky, až na 2-3 slabší kusy taky hodně dobrá deska, od nich nejmíň přístupná (opak Destroyer), první 3 mám radši, ale... na Shrine mě sere master, je to asi dobrý, ale... Stare a novinka furt dost fajn, nevim, asi a priori nemám problém s vyměknutím, nebo líbivostí, poslouchá se to pěkně (až moc?), ale asi až moc repetic (ne až tak dobrých nápadů), deathový pozůstatky - vokál a bicí mi tu přijdou jako přežitek, kterej se tříská s tím novým směřováním, mohli oboje víc přízpůsobit atd. tzv. hotovej názor budu mít až spíš za pár týdnů/měsíců, ale zatím mi z toho leze "jen" dost fajn deska, u který naprosto chápu, že má úspěch, ale nic moc to se mnou nedělá (podobně vnímám i Mglu :) )
Franta N. - 11.06.24 15:46:53
Odpověď Franta N. : Chápu, že u desky Vermis ne každýmu vyhovuje ten (určitě záměrně) špin...
Beru to tak, že cokoliv od Ulcerate je záruka vysoký kvality. Každý má to osobní pořadí jejich desek trochu jinak, ale blbou ani průměrnou desku nenahráli, všechno je hodně dobrý, ať už jde o technický death metal (Of Fracture and Failure, Everything is Fire), pozdější post-death nebo jak to nazvat, nebo to, co hrají teď a co je fakt těžké někam zařadit.
Otus - 11.06.24 13:32:43
Odpověď Franta N. : Chápu, že u desky Vermis ne každýmu vyhovuje ten (určitě záměrně) špin...
Vidím, že se neshodneme. A vzhledem k tomu, že se jedná o Ulcerate, tak bych vedl debatu už pouze následujícím stylem: Absolutně s tebou nesouhlasim a až zjistim kde bydlíš, tak ti zapálim barák! :))
Franta N. - 11.06.24 00:24:02
Chápu, že u desky Vermis ne každýmu vyhovuje ten (určitě záměrně) špinavý a trochu "bzučivý" zvuk, ale mně to k tomu pojetí death metalu, co na tom albu hrají, docela sedne. The Destroyers of All podle mě trochu trpí (tenkrát ještě) nezvládnutou ambicí, kdy se ty tvrdé a posmutnělé pasáže spíš navzájem ruší, než doplňují, a některé tklivé motivy navíc znějí poměrně dost triviálně, až moc. I tak je to dobrá deska, ale z jejich diskografie za mě nejslabší. To už radši sáhnu po Everything is Fire, což je v zásadě ještě poměrně konvenční tech death metal s občasnou temnou atmosférou, ale dost dobře udělaný.
brutusáček - 10.06.24 13:36:33
metal roku!
baara - 10.06.24 12:56:09
Odpověď Otus: Hele já si právě ještě pro jistotu sjel celý disko, poté co jsem ten t...
Z toho už se nevykecáš :-)
bizzaro - 10.06.24 12:42:02
Odpověď Otus: Hele já si právě ještě pro jistotu sjel celý disko, poté co jsem ten t...
že bych pak šáhnul po špatným textu? :D
sicky - 10.06.24 11:56:27
Zásadní rozdíl slyším v tom, že je výraznější druhá, nekvílejicí kytara. Je tam víc riffu a díky tomu větší tlak
Smolik - 10.06.24 11:25:25
A Shnoff ti za to rozhází hračky... :-) . Novinka je absolutní bomba. Evoluce ze Stare... dotažená k dokonalosti.
Otus - 10.06.24 11:16:19
Hele já si právě ještě pro jistotu sjel celý disko, poté co jsem ten text sepsal a jen se mi potvrdilo, že Vermis mi prostě fakt nevoní. Ty zatažený bicí to imo hrozně potápí. Ale proti gustu ;) PS: Tu poznámku o metalopoli jsem ve finálním textu vynechal, neboť jsem jí psal při poslechu výše zmíněnýho alba a fakt mě ta výtka nakrkla. Nicméně asi zaúřadoval šotek a dostalo se to online :D
Franta N. - 10.06.24 03:01:24
Je to super deska. Nesouhlasím s hodnocením předchozích alb, pro mě naopak určitou rozplizlostí a nezvládnutou snahou znít zároveň tklivě i agresivně trpělo album The Destroyers of All, zatímco Vermis bys (zase) víc death metal a v mých očích určitě lepší. Aktuální desku vnímám jako třetí krok na cestě nastoupené se Shrines of Paralysis. Epičtější polohy, výrazný, ale zároveň ne triviální ani hloupě podbízivý melodie, důraz na kompoziční provázanost a vypointovanost skladeb. Oproti předchozí Stare into Death and Be Still mi novinka přijde majestátnější, častěji vystoupí do popředí rozmáchlá, až heroická energie. Na minulé desce mi třeba trochu vadil nosný riff závěrečný skladby, který zněl na poměry Ulcerate dost lacině, tak divně "easy listen". To tady není. Melodie jsou silný, ale zároveň jdou na dřeň, a to jak v těch zmíněných velkolepých, tak v subtilnějších pasážích. Ulcerate vědí, jak pracovat s kontrastem harmonie a disharmonie, a to jak v souzvuku, tak v posloupnosti, aby vznikla bohatá melodická struktura, která zároveň nebude pestrá rušivým způsobem, jako se to často stává různým avantgardním metalům. Když se zkrátka prolne silný koncept ve smyslu celkové představy, jak by to mělo vyznít, s realizačními schopnostmi skladatelskými a hráčskými, a přidá se k tomu podařený zvuk, výsledek nemůže být jiný, než vynikající. PS: Na toho člověka z Metalopolis, který Ulcerate vyčítal "nedostatky v songwritingu", jsem si taky s pousmáním vzpomněl.

Zkus tohle