Chaos pro ně neznamená absenci řádu. Od začátku pracovali s celkovým pohybem zvuku a bavilo je pracovat i s jeho hustotou a pocitem, že už je ho hodně. Stal se pro ně jednoduše dalším z kompozičních nástrojů až došli k postupnému zpochybňování samotné pozice člověka jako středu všeho.

Předchozí rozhovory
2021 // 2017 // 2014

Váš poslední videoklip With Raving Mouths… je plný kosmických záběrů. Jde jen o pouhou vizualizaci, která nabízí abstraktně zobrazit temné nekonečné nehmatatelno, anebo i souvisí s obsahem nového alba? O čem vlastně nová deska The Anthropic Sophisms je?

Ahoj borci do redakce, kde máte v řadách největšího výjezdového maniaka na koncerty, kterého znám, hihi. Takže, představím to trochu zeširoka, pokud mohu.

Náš druhý videoklip With Raving Mouths... vlastně vůbec nebyl součástí původního plánu. S Debemur Morti Productions jsme byli od začátku domluveni, že vzhledem k tomu, že album obsahuje pouze čtyři skladby, vydáme jediný singl Circulus Vitiosus Deus (The Infinity Ravages All) pro nejkratší stopáž a právě ten dostane plnohodnotné videoklipové zpracování.

Proto vlastně měl i náš první klip mnohem větší časový prostor pro vznik i celkově větší uměleckou péči. Bylo možné budovat více příběh, pracovat s různou technikou, střihem i symbolikou a dát obrazu vlastní tvar, který se prolíná s hudbou.

Současně ale Fabio (autor obou videoklipů), pracoval také na vizuálních projekcích pro naši živou prezentaci. Když jsem během jeho práce a komunikace viděl některé záběry, napadlo mě, že by byla škoda nechat je existovat pouze jako součást koncertní projekce. Měly v sobě zvláštní energii. Sice nevyprávěly příběh v klasickém slova smyslu, ale spíš působily jako nepřetržitý proud kosmické síly, světla a pohybu. Vlastně vše, co se děje na novém albu.

Právě tehdy vznikla myšlenka podělit se ještě těsně před vydáním alba o druhou skladbu i její vizuální podobu. With Raving Mouths ...tak vlastně není klasickým videoklipem, ale jde spíše, jak říkáš, o audiovizuální meditaci, nebo třeba abstraktní tok vesmírné energie, který nechává prostor pro vlastní interpretaci a má posluchače spíš pohltit, než vést konkrétním příběhem.

A co se týká alba, tak odkazuje k myšlence, že lidé mají přirozenou tendenci vytvářet si výklady reality, které potvrzují jejich vlastní výjimečné postavení. Ať už jde třeba o náboženské představy, filozofické směry nebo ideologické proudy, často v nich člověk vystupuje jako střed vesmíru, vrchol evoluce nebo dokonce důvod samotné existence kosmu. Album se vůči tomuto pohledu vymezuje. Nezpochybňuje hodnotu člověka jako takového, ale upozorňuje na problematické zobecňování omezené lidské zkušenosti.

Primární inspirace nové desky pramení z konceptu megavesmíru Leonarda Susskinda, jde tedy o značný odklon od inspirací pro předešlé desky, kde se prolínala témata jako vědomí nebo hlubinná psychologie. Co formovalo tento odklon?

Já myslím, že se obě alba v něčem propojují. Obecně hledají odpovědi na otázky týkající se řádu vesmíru, toho, jestli v jeho útrobách existuje nějaký skrytý řád a jak s ním souvisí lidské vědomí, člověk a svět jako celek. Jasně, každá cesta je jiná, ale zároveň jsou si v něčem podobné.

Paradeigma se příliš nezabývá fyzikálním vesmírem nebo konkrétními zákony, zatímco nové album se, když to zjednodušíme, vydává do krajiny nesčetných možných vesmírů. Obě alba se ale pokoušejí poodkrýt něco neuchopitelného a tajemného a svým způsobem hledají odpověď na stejnou otázku. Proč jsou fyzikální konstanty a zákony právě takové, že umožňují vznik života a vědomí.

A právě tady se to překvapivě přibližuje i Jungově představě nějakého hlubšího řádu, ve kterém duše a kosmos nejsou úplně oddělené sféry. Přišlo nám proto zajímavé uchopit nové album i z trochu jiné, možná opačné perspektivy.

Novinka rezolutně odmítá antropocentrický pohled, při ohlédnutí se na diskografii se zdá, že Inferno k danému pohledu muselo dojít spíše cestou hluboké introspekce než jakýmsi přimknutím se k nihilismu nebo kosmicismu. Jak byste tento proces popsali?

Myslím, že to skutečně nebyl nahodilý proces. Spíš šlo o postupné zpochybňování samotné pozice člověka jako středu všeho. A ano, introspekce nás přivedla až k bodu, kdy jsme si začali uvědomovat, že i naše vnímání reality je do značné míry antropocentrická konstrukce.

Na novince jsme se proto nesnažili člověka jednoduše popřít, ale spíše od něj vnitřně odstoupit a podívat se na něj z jiné perspektivy. V tomto smyslu je to možná přirozené pokračování toho, čím Inferno procházelo už dříve. Nihilismus může být určitý pojem, který se k výsledku hodí, ale nebyl pro nás východiskem. Východiskem bylo spíše postupné uvědomování si vlastní bezvýznamnosti v mnohem širším měřítku existence.

Inferno je nejvíc kategorizováno jako avantgardní black metal, budete s tímto označením spokojeni nebo se už blackmetalovou kapelou ani necítíte?

Je nám vlastně naprosto lhostejné, jak nás kdo a kde zařadí. Mohu s klidným svědomím říci, že pro nás black metal nikdy nepřestal být důležitou součástí identity. Vyrůstali jsme na té scéně a její otisk v sobě neseme dodnes. Zároveň však už necítíme extra potřebu podřizovat se představě, že žánr musí zůstat navždy uzamčený v jedné podobě.

Ke klasickým nahrávkám z osmdesátých a devadesátých let ale chováme obrovský respekt. Jsou to díla, která definovala celý náš budoucí hudební svět a jejich sílu nelze popřít. Přesto pro nás po tolika letech přirozeně přichází okamžik, kdy si člověk začne hledat něco víc než další variaci na stejný motiv. Ne proto, že by původní odkaz ztratil hodnotu, ale protože umění by mělo mít odvahu posouvat vlastní hranice.

Hudbu už nějakou dobu nevnímáme jako relikvii určenou k uchovávání ve vitríně. Chceme, aby naše hudba byla proměnlivá, neklidná a otevřená vývoji. Přitahuje nás okamžik, kdy se protiklady střetávají. Právě v těchto kontrastech nacházíme největší sílu.

Snažíme se vytvářet hudbu, která vychází z kořenů black metalu, ale nebojí se ji přetvářet podle vlastního vnitřního světa. Tradice je pro nás sice výchozí bod, nikoliv však konečná stanice. A proto nás to možná po tolika letech baví snad ještě více než na začátku.

Osobně v albu cítím silné odpoutání se od black metalu, jak hudebně, tak zvukově. Kam vás to při tvorbě táhlo, byly i jiné varianty, kam jste měli The Anthropic Sophisms nasměrované?

Upřímně, já to odpoutání až tak silně nevnímám. Vlastně jsme ani neměli předem daný plán, jak album uchopit. Když přemýšlím o jeho vzniku, tak jsme tentokrát ke skladbám nepřistupovali tolik jako k odděleným jednotkám, které mají jasně daný začátek a konec. U Paradeigmy to bylo trochu jiné.

Teď jsme od začátku pracovali spíš s celkovým pohybem zvuku. S tím, jak se jednotlivé prvky postupně objevují, reagují na sebe a mění se v průběhu skladby. Samotné skládání tak pro nás nebylo ani tak o konstrukci pevné formy nebo o hledání nějakých výrazných riffů za každou cenu. To ale rozhodně neznamená, že by se z hudby vytratila kompozice nebo že by byla nějak slabší. Kvalita a promyšlenost skladeb pro nás zůstala stejně důležitá, jen jsme k nim tentokrát přistupovali trochu jinak.

Spíš jsme hledali moment, kdy všechno začne přirozeně fungovat a hudba si začne žít vlastním způsobem. Chtěli jsme vytvořit prostor, kde hudba není jen souborem jednotlivých skladeb, ale spíš průběžným dějem a tokem energie, který se neustále proměňuje.

Nevím, zda je můj dojem správný, ale mám pocit, že se na albu skoro nic neopakuje. Pokud jsem tedy poslouchal pozorně, jaký byl váš skladatelský přístup a rozdíl od těch předchozích?

Při komponování jsme vůbec nevycházeli z otázky, jestli se něco má opakovat častěji nebo jestli se nemá opakovat vůbec. V samotném kompozičním procesu na to není příliš prostor. Když se člověk soustředí na to, co se právě děje, a kam se hudba může posunout a jak spolu jednotlivé věci souvisejí, nechce zároveň zvenčí kontrolovat, jestli se nějaký motiv už objevil nebo jestli by se měl znovu vrátit.

To, že The Anthropic Sophisms možná působí, jako by se tam téměř nic neopakovalo, je spíš důsledkem samotné cesty, kterou jsme při komponování prošli. Každé rozhodnutí vycházelo z toho, co se dělo v daném okamžiku, a z potřeby posunout hudbu dál a co z dané situace přirozeně vzniká a kam nás to může ještě zavést.

Možná právě v tom je určitý rozdíl oproti předchozím deskám. Ted jsme se spíš jinak a více pohybovali uvnitř samotného procesu. Výsledná podoba hudby je podle mě vždycky určitým otiskem způsobu, jakým jsme ji vytvářeli.

Nové album je zvukově pěkně náročné. Byl ten sonický chaos vědomě řízený a byl zvuk desky už od jejího vzniku jasný, anebo jste se k němu propracovali až průběhem tvorby či finalizace alba, kdy už byly písně napsané a experimentovali jste na nich?

Nevím, jak to mají jiné kapely a do jaké míry si při komponování dopředu přesně řídí každý jednotlivý krok, ale u nás to funguje spíš organicky. Nemáme od začátku před sebou nějaký přesný plán, jak má deska znít. Jasně, máme určité myšlenky, představy, nálady, zvukové impulzy, klidně i vlivy a někdy třeba jen velmi abstraktní pocity, kam bychom se chtěli dostat. A pak se tím postupně prostě prokousáváme. Zvuk alba pro nás není něco, co bychom si na začátku nakreslili jako mapu a potom ho už jen mechanicky realizovali. Spíš vzniká samotným procesem naší tvorby.

V určitém momentu jsme rovněž schopní být velmi pedantští a hledat třeba přesně ten jeden detail, který skladbu posune tam, kam potřebujeme a jindy necháváme poměrně velký prostor intuici, náhodě a věcem, které se objeví úplně mimo původní záměr.

A právě ty bývají někdy nejzajímavější. Klidně se stane, že při nahrávání nebo skládání vznikne chyba, něco se zahraje jinak, než bylo zamýšlené, nějaký zvuk se nečekaně rozpadne nebo se dvě vrstvy začnou chovat způsobem, který jsme původně neplánovali. Místo abychom to automaticky opravili, snažíme se zjistit, jestli v té chybě není něco, co stojí za to rozvíjet.

Myslím, že podobně vznikal i ten sonický chaos. Nebyl to předem stanovený koncept. Spíš jsme postupně zjišťovali, že nás baví pracovat s hustotou a s pocitem, kdy už je zvuku hodně. Chaos ale pro nás neznamená absenci řádu. Naopak je pro nás důležité, co ještě posluchač dokáže vnímat jako jistou strukturu a v jakém okamžiku se začne orientovat spíš podle energie, dynamiky nebo pocitu než podle klasické hudební logiky.

Jak byste album neznalému posluchači sami popsali? V určitých fázích tu nejvíc asi cítím vlivy např. Cult of Luna, Swans, Godflesh industrialu a harsh elektroniky. Pro "blackmetalovou" kapelu vlivy určitě netypické.

Myslím, že vlivy Swans nebo Godflesh tam klidně někdo může slyšet, pokud bude chtít, protože ty kapely máme rádi. Na druhou stranu se dneska v každé kompozici něco a někdo částečně propisuje. Já osobně tento vliv nějak silně nepřiznávám. Například tebou zmíněné Cult of Luna vůbec neposloucháme.

Spíš může existovat podobnost, že jsme chtěli pracovat s atmosférou, napětím a samotnou strukturou zvuku. Možná právě proto tam tyhle vlivy působí trochu výrazněji. Každý to vnímá po svém.

A jestli je to pro blackmetalovou kapelu netypické? Asi ano, ale nikdy jsme neměli potřebu držet se nějak pevně toho, co by black metal měl nebo neměl obsahovat. Pro nás je důležitější, jestli daný prvek funguje v rámci hudby a jestli má nějaký výraz, než jestli zapadá do konkrétní žánrové škatulky. Už u alba Paradeigma nás napadlo přirovnání, že tvoříme zvukové krajiny. Takto bys nás možná označil.

Odkud přišla myšlenka přenést kapelní soustředění na hudbu jako takovou, konkrétně na její sílu raději než na její sdělení?

Asi bych řekl z potřeby zase si vyzkoušet něco jiného a rozvětvit to dosavadní. Něco už jsem nakousl výše. Také si ale nemyslím, že bychom se na novém albu rozhodli upozadit sdělení ve prospěch samotné síly. Spíš se trochu změnil způsob, jakým jsme o hudbě přemýšleli.

To, co chceme říct, pro nás zůstává stejně důležité jako dřív. Jen jsme tentokrát mnohem víc pracovali se zvukem už v samotném procesu skládání. Náš kompoziční přístup se vlastně nijak zásadně nemění. Pořád vycházíme z melodií, rytmu, harmonie atd. Prostě z toho, co v hudbě chceme sdělit.

Nové pro nás bylo, jak říkám, že zvuk konkrétního nástroje, jeho barva, zkreslení nebo třeba způsob, jakým se jednotlivé vrstvy potkávají, tak s tím jsme začali dost pracovat už při samotném vzniku skladeb a ne až posléze to vyšperkovávat a řešit následně ve studiu. Zvuk se pro nás jednoduše stal jedním z kompozičních nástrojů.

Na novém albu jsme tyhle dvě roviny začali od začátku skládat dohromady, místo abychom nejdřív napsali skladbu a teprve potom hledali její výsledný zvuk. Tohle je jiné oproti minulému albu. Bylo to pro nás mnohem více autentické a obohacující.

Název desky, Antropická Sofismata, lze volně interpretovat jako záměrně chybné promluvy, které mají člověka oklamat. V tom se do jisté míry zrcadlí pojetí nové desky, která koncepčně i samotným přístupem vybočuje z předešlé trajektorie posledních několika alba. Do jaké míry si kapela chtěla „hrát“ s posluchačským očekáváním?

No o nějakém pohrávání si v tomto případě nemůže být ani řeč. Do jisté míry se tu asi nabízí otázka, nakolik je vůbec možné oddělit to, co hudba skutečně je z kompozičního uměleckého hlediska od toho, co v ní posluchač očekává a co si do ní sám projektuje.

Naše nová deska sice může na první pohled působit jako určitý posun oproti předchozím albům, my sami ji ale úplně jako zásadní odklon nevnímáme. Aspoň já tedy ne. Určitě i vy v redakci nato budete mít odlišný pohled - tuším, že Mizzy někde psal, že vnímá album jako přirozenou cestu a Bizz to asi vidí jinak. Takže je tedy změna v hudbě skutečně změnou, pokud ji jako takovou vnímá hlavně posluchač?

Jaké největší výzvě jste u nové desky čelili? Předpokládám, že nejnáročnější byla zvuková postprodukce a mix.

To asi byla. Výsledný mix ale vznikl převážně jako kombinace Timova vlastního přístupu a naší představy o tom, jak má album fungovat jako celek. Tim od nás dostal velmi detailně připravené materiály, s hodně reálným referenčním mixem, aby pochopil kompoziční záměr a věděl, jak někdy až 20 kytar na sebe poskládat. U nahrávky s velkým množstvím kytarových stop a komplexní strukturou je důležité zachovat původní myšlenku skladeb a zároveň najít tu správnou rovnováhu mezi mohutností a přehledností. Je to velký profesionál a přijímá výzvy, takže nepřistoupil k nim jako k hotovému základu, který by pouze dolaďoval. Všechny stopy vzal znovu samostatně a celý mix postavil od úplného začátku podle svého pohledu a zkušeností.

Velkou roli v tom hrálo i to, že jsme mu kromě samotných nahrávek předali velmi konkrétní představu o atmosféře desky, její energii, dynamice a celkovém směřování. Potřebovali jsme, aby pochopil nejen jednotlivé zvuky, ale především to, jaký pocit má album jako celek vyvolávat.

Jako skvělý basák kompletně reampoval baskytaru a dal jí nový charakter. Díky tomu získala mnohem výraznější pozici v celkové zvukové ploše a lépe se propojila s hutností ostatních nástrojů.

Zpěv na albu je jen doplněk, stejně jako hudba tu de facto neobsahuje žádné části jako sloky, natož nějaký opakující se refrén. I když je u podobných nahrávek vhodné, když vokál není dominantní a nepřekrývá detaily ostatních nástrojů, není ale zároveň škoda, když posluchač nemůže plně docenit kvality tvého hlasu? Vyhovuje ti teď, Adramelechu, být takto upozaděn a v ústraní?

Osobně mi můj upozaděný vokál vůbec nevadí. Vlastně jsem to právě já tím hlavním iniciátorem, aby byl v nahrávce hlas posazený níž a nepřebíral na sebe příliš pozornosti. Samozřejmě je důležité, aby s tím ostatní souhlasili, protože výsledná podoba nahrávky je vždy společnou věcí.

Nevnímám to ale jako nějaké záměrné potlačování hlasu nebo snahu skrývat jeho kvality. Spíš se snažíme, aby vokál sloužil celku a měl v hudbě své konkrétní místo. Pro mě je důležitější atmosféra, autenticita a přirozené propojení všech nástrojů než to, aby byl hlas v popředí jen proto, aby byl dobře slyšet. Pokud by výraznější vokál začal překrývat jemné detaily nebo narušoval charakter skladby, pak by podle mě ztrácel smysl.

Vím, že je předčasné se ptát, ale dokážeš už teď říci, zda nastávající tvorba půjde ve vašem zvuku dál, protože z cesty posledních čtyř alb neustálého průzkumu nových horizontů už není cesty zpět, anebo by snad mohlo dojít i k blackmetalovějšímu "návratu"? Máte už něco nového načrtnuto, či složeno?

Prozatím nad ničím novým nepřemýšlíme a nic netvoříme. Ani vlastně nedokážeme odhadnout, jaké by mohlo být naše další album a směr, nebo jestli vůbec nějaké další album bude. Snažíme se nedívat příliš daleko dopředu a dáváme si spíš krátkodobé cíle. Přijde nám přirozenější soustředit se na to, co právě vzniká a je.

Když začínáme pracovat na novém albu, nikdy si dopředu neřekneme, že nahrajeme album, které bude jiné než to předchozí. Třeba temnější. Ani nevím, jak to udělat. Je to moc individuální. Nebo naopak si ani neřekneme, že teď chceme navázat tam, kde jsme skončili.

Prostě začneme tvořit a necháme věci přirozeně vznikat. Každý nápad, riffy, melodie nebo atmosféra nás někam posune a my se tomu snažíme nechat dostatek prostoru, možná proto, abychom tím samotný proces tvorby zbytečně neomezili. Samozřejmě že během toho procesu nějaké změny a odlišnosti začneme vnímat. Ale většinou až ve chvíli, kdy už je těch nových věcí víc a začíná se mezi nimi vytvářet nějaká společná atmosféra.

Hrajete na 7strunné kytary, používáte nějaké vlastní “podivné” ladění? Dovolují vám pak lépe pracovat s vaším zvukem, posouvají i vaše vnímání u samotných riffů/motivů a tvorbu celkově?

Jednou z našich priorit je snaha posouvat hranice možností tak, aby výsledný zvuk pořád působil přirozeně. Nechceme experimentovat jen pro samotný experiment, ale hledat nové možnosti, které by dávaly smysl v rámci hudby a celkového konceptu dané desky.

Jedním z důvodů, proč jsme se u nového alba rozhodli pro sedmistrunné kytary, byla právě možnost posunout zvuk do trochu odcizenějších poloh a zároveň získat jakousi větší rozmanitost. Sedm strun nám v tomhle směru otevřelo nové možnosti, ať už jde o rozsah a práci s nízkými tóny nebo samotný charakter kytar.

Kytary máme naladěné o půl tónu níže oproti standardnímu E. Toto ladění používáme už od desky Omniabsence Filled by His Greatness, kdy nám ho doporučil Tore Stjerna, u kterého jsme album tehdy, tuším v roce 2012, nahrávali. Tehdy se nám to velmi osvědčilo a postupně se stalo přirozenou součástí našeho zvuku.

Jste u prestižního labelu Debemur Morti, je z jejich strany cítit podpora a vášeň pro vaši muziku? Posouvají vás jako kapelu dál, konzultujete s nimi např. nové směřování, než jdete nahrávat? Jaká byla na vaši novinku jejich reakce?

Spolupráce s Debemur Morti pro nás znamená opravdu hodně. Dávají nám skvělou podporu ve všech směrech od propagace přes komunikaci s médii až po celkový přístup k vydání alba. Od začátku máme pocit, že to není jen klasický vztah mezi kapelou a vydavatelstvím, kde jde pouze o vydání desky a její propagaci. Je z jejich strany cítit skutečný zájem, podpora a hlavně vášeň pro naši hudbu. Máme pocit, že naši tvorbu vnímají jako něco, čemu sami věří, a to je pro nás velmi důležité.

Průběžně je taky seznamujeme s našimi tvůrčími kroky, nápady a vývojem nové hudby, to je jasné, ale není to ve smyslu nějakého schvalovacího procesu, hihi. Naše tvorba vychází především z nás samotných a Debemur Morti to respektují.

Hrajete poměrně zajímavé zahraniční akce i s většími kapelami. Jak na vaši hudbu reagují fanoušci, případně právě kapely, s nimiž vystupujete? A existuje ještě po všech těch koncertech na Islandu, Skandinávii, severní i Jižní Americe a hromadě dalších exkluzivních akcích - jako byl třeba Fortress v Anglii - nějaký další festival, který sami sledujete, ale ještě se vám tam nepodařilo na něm zahrát? Něco jako vysněné, ale zatím nedobyté území.

Žádné vysněné akce nebo festivaly vlastně nemáme. Nejsme ani kapela, která by potřebovala za každou cenu pořád někde hrát a dobývat další a další území. Spíš nás baví, když má koncert nějaký zajímavý kontext, dobré místo, zajímavé kapely, atmosféru nebo nějaký přesah. To je pro nás mnohem důležitější než samotný, třeba prestižní název festivalu.

V tomhle jsme asi docela nenároční. Když prostě všechno funguje relativně dobře, jsou kolem zajímaví lidé a má to celé nějaký smysl, jsme spokojení.

Reakce fanoušků jsou podle nás skvělé a myslím, že i dramaturgicky jsme trochu specifičtí, takže na některých akcích můžeme působit jako něco trochu jiného nebo ne úplně očekávaného. Všechno ostatní, co posluchač na koncertě nebo hudbě hodnotí, je samozřejmě hodně individuální. Každý si z toho odnese něco jiného a to je vlastně na tom celé zajímavé.

Dbáte na vizuální stránku a posledních několik let neodhalujete tváře, součástí vašeho uměleckého vyjádření je modré nasvícení koncertů. Jak teď bude vypadat podiovka Inferna po vydání alba? Počítáme, že minimálně přepracujete svou současnou projekci, což už jsi výše naznačil, kterou, pokud se nemýlíme, v minulosti měl na svědomí Adramelech. Bude to v budoucnu stejné, nebo plánujete oslovit jiné umělce, např. ty, se kterými pracujete na videoklipech.

Určitě budeme mít novou projekci. Jak jste správně zmínili, a já to už výše řekl, tak novou projekci bude mít na starost Fabio, který vytvořil klipy. Ostatní věci stále řešíme. Určitě nebudeme chtít něco pompézního a okázalého. Spíše se budeme ubírat komorním stísněným vyjádřením. Máme v plánu přehrát celé nové album a zařadíme ještě jeden song z alba Omniabsence.

Proč zrovna Omniabsence? Z posledních alb je mezi ním a novinkou asi ten největší rozestup jak z hlediska hudby, tak zvuku.

Asi máš pravdu, že právě mezi Omniabsence a novinkou je ten hudební rozdíl asi největší. Nicméně ten song jsme trochu přetvořili, aby víc korespondoval se současnou podobou Inferna. Dokonce i podkladové samply Tim z Much Luv Studia namíchal a připravil podle zvuku posledního alba.

No a proč zrovna ta dotyčná skladba? Jednoduše proto, že byla vždycky jedna z našich nejoblíbenějších. Navíc svou dynamikou a určitým vyvrcholením nám perfektně seděla do celého koncertního setu a koncepce.

Plánuje se nějaké tourko, anebo se budete soustředit výhradně na exkluzivní a vybrané akce?

Určitě se nabídkám na tours nevyhýbáme, občas to může být fajn. Něco kratšího ale, asi si úplně nedovedu představit hrát měsíc v kuse. I když hrát každý den koncert je náročné, tak to prospěje sehrání asi jako nic jiného. Jen nám momentálně víc vyhovují víkendové akce z časových důvodů. Dostali jsme už několik nabídek na tours, jak delší, téměř měsíční, tak i kratší, třeba týdenní. Uvidíme, co z toho nakonec vyjde.

U nás to není o tom, že bychom tours, ať už krátké nebo dlouhé, hrát nechtěli. Všechno se odvíjí od práce, možností vzít si volno a také od dalších akcí, které během roku potvrdíme a zarezervujeme. Čím je člověk starší, tím má nějak méně času, přibývá povinností a někdy je opravdu těžké všechno skloubit.

Na novince působí jako host Matron Thorn, který s vámi již vystoupil i naživo na Steelfestu ve Finsku. Je v plánu jej do živého hraní, aspoň na pár speciálních akcích, jako hosta opět zapojit? A co případná další spolupráce s Monuments to Absence, se kterými jste si zahráli naživo loni v Karviné. Inferno je sice kapela, která potvrdila, že zvládá odehrát plnohodnotné a silné koncerty i jako čtveřice, ale živáky v podobně rozšířené sestavě musí být pro fanoušky i pro vás jako kapelu lákavé.

Moc bychom si přáli, aby se Matron Thorn objevoval na našich koncertech v roli baskytaristy, čertužel ne u všech vystoupení je to kvůli logistice, nákladům a časovým možnostem reálné, přece jen žije ve Finsku.

Rozhodně ale počítáme s tím, že na vybraných akcích bude součástí naší sestavy. Stejně tak bych si rád zopakoval i spolupráci s kluky z Monuments to Absence. Věřím, že pro rok 2027 připravíme něco opravdu výjimečného, pokud budou chtít.

Nejdříve se ale chceme naplno sžít s novým albem naživo. Potřebujeme, aby se nám dostalo pod kůži, abychom ho odehráli na několika koncertech a cítili se v něm naprosto přirozeně. Všechno má svůj čas.

Mimochodem naše úplně první živé vystoupení s novým albem proběhne v září v Anglii na festivalu Tynebound. Na česká podia plánujeme návrat až v roce 2027.

Asi bláhová otázka, ale nakolik je Inferno kapela schopná své tvůrce živit?

Asi je to trochu paradox, ale myslím, že právě proto, že nás hudba tolik baví, nechceme, aby se stala naší obživou. A vlastně se tomu s kapelou ani nepřibližujeme. Moc kapel u nás tyhle možnosti nemá. Co vím, takto fungují třeba Gutalax, ale moc nepátrám kdo další. Vlastně si myslím, že ve chvíli, kdy na hudbě začne záviset placení nájmu a účtů, člověk si často nemůže dovolit říkat ne. Hraje třeba i akce, které ho vlastně nenaplňují a postupně se z něčeho, co bylo radostí, může stát rutina. I když si logicky budeš opakovat, že to tak není.

Pro nás má kapela fungovat spíš jako prostor svobody, kam se chodíme nadechnout. Chceme si vybírat koncerty, na kterých dává smysl být, tvořit ve chvíli, kdy opravdu máme co říct. Chceme si držet vztah k hudbě jako k něčemu, co člověka živí hlavně zevnitř.

Když se ohlédnu zpátky, uvědomuju si, že ty nejsilnější okamžiky nikdy nevznikly proto, že jsme museli něco splnit. Vznikly z čisté radosti, zvědavosti a z touhy objevovat. A mám pocit, že právě tuhle energii bychom si chtěli uchovat co nejdéle. Také si myslím, že určité důležité věci mají největší hodnotu právě proto, že nejsou úplně podřízené ekonomické logice.