Datum vydání: 17. červenec 2026
Vydali: Debemur Morti Productions
Žánr: post-metal, noise ambient, industrial black metal
Délka: 40:48

Když se podívám na novodobou historii Inferna, začnu u alba Omniabsence Filled by His Greatness (2013), kde se z blackmetalového tělesa transformovali v kapelu, která začala roubovat psychedelii do rozmáchlých skladeb, které stavěly na pozvolném budování atmosféry a plachtěním na její náladě. Středobodem hudby byla kytara, kde šlo v jejím někdy i modulovaném zvuku studovat různé výkruty, zákruty, sjezdy a posuny. V novodobé historii je to asi poslední deska, kde je opravdu znát blackmetalová zloba a do kytar lezoucí sirnaté nálady. Z alba je cítit silné zaujetí, pramení z něj nenávist a energie a náboj alba je dodnes fascinující.

Na následujícím albu Gnosis Kardias (2017) Inferno více rozvinuli psychedeličtější opar a experimentální polohu do architektury zvuku, kde s blastbeatem namísto kytar klidně zahrály jen synthy. Furt se jedná o black metal s výrazným zpěvem tak jako na předchozí desce, kterou ale Gnosis strukturálně i kompozičně v ještě více členitých skladbách převyšuje.

Následující a předposlední desku Paradeigma (2021) zdobí zastřeně hutný zvuk, v němž ale je vesměs všemu rozumět a nad to vše hudbě Inferna zezadu dodává zloduch Adramelech jedovatou slinu. Blackmetalová deska tu zvukově často přechází do až noise poloh, viz instrumentální Phosphenes, stále jde o hudbu prezentovanou klasickou kapelou, kde i v post-punk vibracích a temně chrámovém kostelním a bourlivě soundtrackovém zvuku rozeznáváte strukturu a identifikujete klíčové motivy.

Tohle vše historicky opakuji hlavně proto, abych jakousi oklikou udělal antré tomu, jak se karvinská enigma ke svému zvuku průběžně propracovávala a z čeho nová deska The Anthropic Sophisms (On the Heights of Despair) vychází, protože vzhledem k více než 10 let nezměněné skladatelské základně budeme asi těžko pochybovat, že by Inferno začalo znít úplně jinak. Jenže právě o tomto mé pochyby po prvním i mnoha dalších posleších neustávají.

I přes toto je Inferno bez výhrad furt temná entita a jeho zvuk je fakt černá hmota. Dokonce možná víc než kdy dřív. Tentokrát ovšem nemám pocit, že Inferno přinášejí blackmetalovou desku, protože tu temnou stránku vytvářejí úplně jinými způsoby, a to především zvukovými, kdy zvuk noří do vrstev sonických noisy ambiencí, kosmických lovecraftovských hrůz a šumů industriálních vibrací. Kytary v pulzně dynamicky skládaných vlnách tentokrát tvoří pro konstantně vrstvený zvuk opěrný pilíř a drží temné srdce nahrávky v tepu společně s rytmikou, která celou desku táhne a je poměrně jasně nadefinovaná, což bylo příznačné i pro Paradeigmu. A čekáte-li rychlý nebo zběsilý black metal, na The Anthropic Sophisms se blastbeatu včetně nějakého „včelínu“ dočkáte pouze ve středu alba - na konci Dekranos Katexochen a s post-odérem v úvodu With Raving Mouths….

Architektura zvuku celou délku alba posluchače dusí, leze mu do všech útrob a nenechá ho vydechnout. Všudypřítomné okolní kvílení kosmických trubadúrů nad katarzními kytarami vás postupně zapouští do masy a rozpouští v reliéfech rozvíjeného a na sebe skládaného zvuku, jak to dělají např. Swans. Zaměřím-li se na hudební podobu, na desce se de facto nic neopakuje a estetika táhlých masivních pasáží mi nejvíce zní Cult of post-metalově, byť celý ten hudební kokon je stresující a vytváří na vás tlak blízký niterním pocitům těkavého stavu jak při ztracení se někde hluboko v temné jeskyni mimo časoprostor, kde jste se otrávili nebezpečnými výpary a kde ve vlnách opakováně prožíváte atonické stavy navíc živené ztrátou orientace.

S přibývajícími poslechy i přínosem basy, která kytaru i bicí dobře doplňuje a zmasivňuje tu tepající kovadlinu, od níž se ozývají vlny hutných, rytmizovaných kil, začnete víc rozeznávat, co kapela hraje, ovšem Inferno opravdu vše obalují deprimujícím tunelem (Oranssi) Pazuzu, aby vám vše, co se v hudbě odehrává, znepřístupnili. A pokud jste se na předchozích albech mohli spolehnout na z pozadí promlouvající zlovolný hlas Adramelecha, i ten je tu izolovaně znoisován a radikálně do celého zvuku kapely zapuštěn, že ho v zádech cítíte jen jako dech nepříjemného voyeura.

Album má sice kompaktní, ale charakterově cíleně tříštěný, agresivně rozkmitaný, destrukčně ostrý, ale chladně masivní zvuk až fyzického dopadu, který vás tlačí až za krajní mez, což Inferno sledují i hudebně. Tentokrát se totiž nesoustředí na průběh skladby, ale působí na vás její repetetivnost a ničící zvuk, jež brnká na tenkou nitku vaší trpělivosti, kterou udržuje v nekončících vibracích. Jestli na posledních deskách bylo občas potřeba si nějaký ten nápad, především u kytar, lehce hledat a trošku se do zvuku alba nořit, ten tentokrát nemá slitování, neb jste do alba hozeni rovnýma nohama a zmítáni zvukovým hurikánem tonete až do bezvědomí. A snesitelna. A beztíže. K ní efekt intenzivního poslechu má asi nejblíže.

Ač je nová deska Inferna plná chaotické, ale organizované energie, především vrstvením těžce proniknutelného kovového psych-zvuku, který sice Inferno vůči zbytku scény vyčleňuje, ale zároveň na mysl vkládá i trochu toužebnou snahu o umění, to nebude hudba pro každého včetně fanoušků tří předchozích alb. Jednak zvuk a atmosféra ustupuje typické psychedelii do lomozících industriálních šumů a jednak album nepokládám za blackmetalové, byť vize z něj vychází. Příznivé pro něj určitě je, že ale jakýmsi záhadným způsobem vábí k průniku a archeologickému odhalování jednotlivých vrstev. Vlivem naplnění kapelní vize však těžko říci, zda v tom lze být kompletně úspěšný. Bez výhrad však The Anthropic Sophisms musím doporučit fanouškům neomšelého rachotu, protože ať bude dojem posluchačů jakýkoli, obsahuje pořádnou porci osobité jinakosti ve vysoké jakosti.

Bizzaro krásně shrnul moderní historii Inferna. Od Omniabsence to skutečně je v blackových kruzích vysoce uznávaná a umělecky ambiciózní skupina, žánrová špička. Na Paradeigma se odvážně pustili mimo žánrově ukotvenou zónu a tento pohyb na Sofismatech ještě důsledněji dotahují. K metalu a jeho tradicím se na novince hlásí jen bicí.

Už v minulém pojednání jsme mluvili o žánrech, a nebudu se opakovat otázkami po klasifikaci. Melodické nástroje (black) metal opouští úplně, místo riffů neustále krouží a tvoří vrstvy tu harmonií, tu disharmonií a nechají přes sebe přelévat, do sebe zapouštět a okolo sebe vířit jednotlivé motivy a zvukové plochy. Žádné ostré kytary tu nehledejte, naopak vše je mlžné, chaotické, přízračné, psychedelické. Je třeba věnovat rozplétání motivů mnoho pozornosti a poslouchat desku opakovaně a pokud možno soustředěně, než se začne z útržků zjevovat celkový obraz. Ten docela pěkně zachytil v barvách Dávid Glomba na velmi zajímavém obalu. Fraktály otevírající se do neznáma, kterým pro rozvoj nestačí naše tři dimenze.

Civilně řečeno si to přebírám tak, že Infernu už k uměleckému vyjádření nestačí tradiční metalová (a už vůbec ne písničková) forma, ale vyrůstají z ní jinam, ačkoli poslední krok k opuštění rytmických struktur ještě neudělali. Podvojnost metal-nemetal mi dělala při seznamování s albem veliké problémy a jako první poznámky jsem si značil „neústrojné bicí“ a zápasil jsem s materiálem alba nejméně měsíc, než jsem si na celkový zvuk zvykl. Dlouhatánská průprava ale stála za to.

Celek alba totiž ani po měsících poslechů nepřestává přitahovat. Doceňuji v první řadě péči věnovanou nejen zvuku, ale i všem detailům. Čím víc času poslechům dávám, tím více je znát, že tady zní všechno přesně tak, jak znít mělo a má - velmi jemně nuancované použití drobných ruchů a ambientních ploch spolu s pouze dokreslujícím vokálem na prvním místě.

Estetická hodnota alba je značná a pečlivost a pozornost věnovaná detailům povyšuje celek do úrovně světové špičky ne-konzervativního post-black metalu. Inferno nejsou ani avantgarda, ani prog, jejich hudba není jednoduše postižitelná, protože je výsostně originální. Inferno jsou strhující, ale také elitářští. Jejich hudba rozhodně není pro každého, i na svého věrného fanouška jsou Inferno přísní. Až jsem si někdy připadal jako u maturity, pochytit všechny ty nuance. Bez dravosti (Omniabsence), rychlosti a ekvilibristiky (Gnosis Kardias) a citlivosti (Paradeigma) mi ale The Anthropic Sphisms připadá přes všechny neoddiskutovatelné klady jako dílo snad až moc akademické a odtažitě nelidské.

The Anthropic Sophisms lze vnímat jako přirozenou i logickou kulminaci předešlého triptychu, kde se Inferno pozvolna přesouvali od lidského směrem ke kosmickému. Se zvyšující se vzdáleností se mikrokosmos v rámci makrokosmu jeví stále více bezvýznamně, což Inferno na desce efektně propisují do hudby, která je dosud nejvíce odlidštěná, chladná a strojová. Více než kdy jindy se také klade důraz na zvuk jako takový, jako kdyby měl samotný mix prezentovat mohutnost universa.

Dojmu ze samotné zvukové hutnosti je podrobeno takřka vše. Inferno záměrně sahají po opakování, které kloubí hypnotičinost po vzoru Swans s těžkotonážností Godflesh. Dojem masivní sonické stěny dále umocňují industriálně-elektronické pasáže a podklady, které připomenou Lustmord či The Haxan Cloak. Skladatelský odklon od předešlého materiál je tak poměrně radikální – nuanci totiž na The Anthropic Sophisms supluje robustnost.

Novinka tak z vlastní podstaty působí jednodušeji než předešlé desky. S více poslechy se ovšem začínají rozkrývat další vrstvy: pod údernými kytarovými motivy probleskují temné ambientní plochy společně s ruchy, které celek utvrzují v bezvýchodné a utlačující atmosféře. Vokál už tradičně zbytku nevévodí, stává se stále rovnoprávnějším a vysoustruženějším dílkem v nabídnuté neeuklidovské skládačce. 

Je pravda, že se zde Inferno blackmetalovému tvaru vzdalují, ve stejnou dobu umně pracují s jeho specifickou esencí, která nemá daleko od kapel jako Darkspace nebo Almyrkvi. Hudební stylizace pak připomene začátky španělských Altarage – v případě Inferno však jde o funkčnější a propracovanější variaci, kde je strojový ráz podmíněn vyššímu cíli kapely. Ten se stále více posouvá od navozování temné psychedelie pomocí sofistikovanosti a mísení vlivů k vyvolávání mohutnosti universa pomocí atmosféry a sonické síly. 

Nové formě lze leccos vytýkat. Repetice občas trvají dost dlouho, riffy občas postrádají nosnost, celek vyznívá poněkud jednolitě. Tak mohou promlouvat dosavadní příznivci, kteří za kapelou chodili pro poněkud jiný zážitek. Inferno však nelze upřít, že nový směr berou velmi efektní a funkční optikou.