Datum vydání: 20. únor 2026
Label: Crypt of Dr. Gore
Žánr: avantgarde death metal, dissonant black metal
Délka: 40:18

Slave One jsou už docela zavedená kapela, která v roce 2026 přichází s již třetím regulérním albem. Rovnou přiznám, že novinka The Seraphic Conspiracy, neboli spolčení serafů, je mým prvním seriózním setkáním s jejich hudbou, a tím příjemněji mě překvapila. Odbýt recenzi konstatováním, že „to sype a roztáčí vlasový větrák“ je tedy nepřípustné.

Bez rychlého a kreativního bubeníka se deska odkazující k tech/deathu neobejde. Podle mých informací za bicí usedl nám již velmi dobře známý australský námezdný sypač Robin Stone, mimo jiné Evilyn, Felgrave nebo Sarcophagum. Původní bubeník Sebastien Pierrat prý už kapelu opustil, ale údajně se ještě podílel na skládání bicích linek – nahrávka jako taková vznikla již v nové sestavě.

U recenze Sarcophagum, když už jsem je tu v souvislosti s Robinem Stonem zmínil, jsem každou druhou větu prokládal odkazy na Ulcerate. Ani dnes si odkaz na legendu NZ death metalu neodpustím. Návaznost na ni je totiž zřetelná.

Hudba Slave One je možná o něco přístupnější než Ulcerate, ale pořád platí, že než se v jednotlivých skladbách zorientujete a začnete si je naplno užívat, chce to pěkných pár poslechů. (Abych byl upřímný, Shrines of Paralysis nemám naposlouchané ani po těch deseti letech od vydání.) Seraphic Conspiracy není album přehnaně komplikované a už vůbec to není honění notiček na úkor atmosféry. A nebojte se, hrkačky a nedopočitatelné rozladěné kakofonie á la Car Bomb se už vůbec nekonají.

Album zní naopak příjemně a i první seznamovací poslechy lze absolvovat bez újmy. Zaznamenal jsem sice výtky ohledně „až MIDI“ zvuku kytar, ale s těmi nemohu souznít. Produkce je sice uhlazenější, než by mi jako milovníkovi blackové syrovosti bylo po chuti, ale pořád je to zvuk živé kapely, ne sterilně poskládané vrstvy v počítači. Album je zvukově přesné a promyšlené, nepůsobí přehnaně mechanicky – hutné, agresivní kytary jsou v rovnováze s vokálem a bicími, všechno drží pohromadě.

Slave One obratně propojují několik přístupů extrémního metalu do kompaktního celku. Základ tvoří moderní technický death metal, který je výrazně proměnlivý rytmicky i melodicky. Skladby jsou poskládané z částí, které se přirozeně střídají a vyvíjejí, takže hudba nepůsobí lineárně ani předvídatelně. A na tenhle základ se nabalují disonantní struktury, které určují celkovou atmosféru alba. Výsledek je neklidný a napjatý, ale jak jsem psal výše, není vyloženě nepříjemný, jak to známe z ranější tvorby Deathspell Omega a jejich následovníků. Slave One pracují s disonancí spíš jako s nástrojem zneklidnění než totální dekonstrukce.

Osobně je mi bližší první polovina alba („deathmetalovější“) vrcholící skladbou The Seraphic Conspiracy, ale uspokojivých, temnou a intenzivní náladu držících je celých čtyřicet minut alba. Blackmetalové vlivy – tremolo picking nebo otevřenější, vzdušnější pasáže, dávají hudbě chladnější rozměr. Zatímco techničtější části působí fyzicky a hutně, blackové momenty přidávají pocit prostoru, prázdnoty nebo temné majestátnosti a fungují jako dobrý kontrast k valivějším riffům. Díky téhle kombinaci funguje i struktura jednotlivých skladeb – umožňuje přirozené budování napětí, střídání hustých a uvolněnějších pasáží a postupné rozvíjení atmosféry. Hudba tak působí živě a dynamicky, skoro organicky, i když je ve skutečnosti velmi precizně vystavěná.

Slave One zkrátka vydali promyšlené a ambiciózní album, které své ambice dokáže naplnit. S velkým uspokojením ho můžu doporučit – fanouškům Ulcerate povinně, ostatním důrazně.