Datum vydání: 21. března 2025
Vydali: AWAL Recordings
Žánr: trip hop, dub, neo-soul, hip hop, ragga, alternative r&b, breakbeat
Délka: 49:22

Psát recenzi na rok starou desku je v dnešní době, kdy včera bylo pozdě, trochu… zbytečný? Už jsem jí chtěl párkrát napsat loni v létě, ale vždy nějak odložil. A taky mě nenapadlo, že se k většině skladeb budu tak často vracet, teď už 3/4 roku. Hlavně teda v autě aneb paří celá rodinka, hitovka „Vočumín“ je při ranní jízdě do školky ratolestí urgována i 3x dokola (raný Carcass a Emperor až v závěsu). S blížícím se výročím vydání jsem Tell Dem It's Sunny začal točit zas celou a puzení k sepsání opět zesílilo, zaslouženě. A just to vezmu ještě víc zeširoka.

Tak 3-4 roky zpět, v souvislosti s Dawuna a předloni zas, po objevu Allyshy Joy, jsem došel k odvážnému rozhodnutí, že zkusím poslouchat i neo-soul a alternativní r&b. Ale jednak se mi musí líbit hlas/zpěv, což hrubým odhadem diskvalifikuje 99,9 % chlapů (včetně Dawuna) a jak jsem postupně zjistil, tak mi sedne i málokterá ženská. A za druhý – mělo by to být něčím zajímavý, psychedelický, nebo temnější. Hlas Allyshy mi převážně sedí, ale ten zbytek splňuje jen málo. Ale občas si jí pustím i tak, hlavně Torn : Tonic a Solina. Zábavná je i většina loňských tracků Anysie Kym s Loraine James a Tony Seltzerem, kteří alt. r&b/neo-soul míchají s glitch hop/popem, d'n'b, IDM apod., dobrý beaty, syrovější zvuk/y, zpěv většinou dost fajn, někdy slabší (šmoulí aj. efekty).

Skoro všechny další pokusy vypínám většinou do pár minut, nebo i vteřin, občas zaujme song či dva (třeba letošní Sea od Dominique Fils-Aimé). S výjimkou Greentea Peng - vlastním jménem Aria Wells. Do Árijky má ale ještě dál, než je to z jižního Londýna, kde se narodila, do Afriky/Arábie, kde má kořeny – což je jasný z vizáže i hlasu. A ten se mi líbí dost, vlastně z podobných vokalistek nejvíc za hódně dlouho dobu. Jak známo, mám většinou radši hlubší/středovější (+ - alt) hlas a tóniny, u žen ideálně zabarvení někde na rozhraní sametu a zastřenýho, jemnýho šmirglpapíru, což je případ Arie.

Baví mě i její rap, často ovlivněný jamajským raggamuffinem, svérázná výslovnost („unholy/one holy congregation“ v Glory) intonace, rytmizace a dobrá flow. Kupodivu mi sedí, i když v soul/r&b zpěvech zamíří do vypjatějších výšek, se kterými naštěstí spíš šetří. Vhodně a nápaditě střídá a kombinuje různé polohy, ležérní klídek, naléhavější diktát, zasněnost, melancholii a jiné. Její dikce většinou působí tak nějak správně „cool“. Sama zmiňuje inspiraci mj. v Lauryn Hill a Fugees, neznal jsem, poslechnul, a jo, vliv je znát.

V tzv. neo soulu jsou sice prvky hip hopu, jazzu, funku a dalších spřízněných žánrů běžné, ale TDIS mi přijde dost trip hop/dubová. Což cením, k těmhle stylům mám obecně blíž. Úvod i závěr s Bali Skit s hejkáním zhulenýho rastafariána a pak i Glory je pohodová dub houpačka, v ní cítím i to sluníčko z názvu alba, byť skrz THC opar. Jinak ale na desce převládá dojem tlumeného osvětlení, přítmí, noční (pláž, klub, město) nebo i lehce chmurnější nálady, ale furt tak nějak příjemně, párty nebo chill out/lounge.

TARDIS i většina dalších skladeb šlape převážně v trip/hip hopových rytmech, často to zní jako „živý“ bicí i baskytara či kontrabas (viz WM live) – pěkný zvuk, basy příjemně tlačí, hypnoticky houpou, kopák, virbl i beaty nandavaj tak akorát. Ve svižnějších kusech je rytmika někdy až breakbeatová, ve Whatcha Mean se potkává i se surf beatem a drum'n'bassem. Linky tvoří či doplňuje zefektovaně psychedelická, v CREATE a I AM i ostřejší, rocková kytara. A samo že i sampling, elektronika, synthy, dub echa i jiné efekty, perkuse atd., nic složitýho, ale zaranžovaný je to hezky.

Nejspíš se tam neděje nic, co by už (trošku jinak) nedělali třeba Morcheeba, Massive Attack, Tricky, Portishead nebo již zmíněná Lauryn Hill s Fugees a další velký 90s jména žánru/ů. Klipovka Green mi připomněla Lifeboat od Lovage (Nakamura/Charles/Patton) a vampýrská My Neck se samply vytí a hostujícím Wu-Lu dokonce starší Do Shaska!. Dojem, že tohle/něco podobnýho už jsem kdysi slyšel je tu častý, je to dost 90s retro nostalgie. Nicméně chytlavá, zábavná, maká, jak má a projev Wells mi sedí snad i víc než vokalistky většiny zmíněných.

Asi jediným větším negativem desky je počet repetic, zvláště v některých refrénech. Všechno jsou to celkem jednoduchý písničky sloka/refrén s nápady na 3, max. 3,5 minuty a ty, který jsou delší, působí trochu nataženě. Sloky ok, ale některý refrény začnou být až trošku otravný. U většiny to vadí jen málo, jak to tak bývá, záleží spíš, CO se opakuje a ne ŽE se opakuje, ale třeba Glory, CREATE nebo Raw občas přepnu po polovině na další track.

Naopak ty nejlepší kusy (TARDIS, Nowhere Man, My Neck, Whatcha Mean, možná i Green a I AM) jsou navzdory jednoduchosti až překvapivě trvanlivý a baví i víckrát dokola. Zvuk/produkce super, asi bez výhrad, obal fajn. I přes výhrady jsem dlouho lepší trip/hip hop neslyšel a v rámci neo soulu/alt. r&b zatím asi 1. místo, rád si nechám poradit další.

PS: Její bandcamp kdovíproč před časem zmizel (asi kvůli labelu?), ale na YouTube je to celý, snad i oficiálně (?).

PPS: Letos v březnu přispěla společným trackem s Ezra Collective na kompilaci HELP(2) na podporu dětí postižených válkou spolu s Beth Gibbons, Depeche Mode, Arooj Aftab a dalšími. (Bandcamp)