Datum vydání: 26. červen 2026
Label: I, Voidhanger Records
Žánr: black metal
Délka: 1:28:29

Nemám moc rád splity ani neřadové desky, ale je třeba dát čest výjimkám. Dnes tedy podrobím zkoumání čtyř-split blackových projektů a kapel, který považuji za výjimečný. Bude toho k povídání mnoho, proto směle vpřed, pusťme jehlu do drážek.

Konceptuální album Sunthema otevírá nepříliš známá americká skupina Deathspiral of Inherited Suffering. Jde o blackovou kapelu v klasickém složení, která pochází z Memphisu v Tennessee. Dosud má na kontě pouze 18 minut materiálu, tři skladby, které vyšly v roce 2018 na kolaboraci s Precaria a Dominus Ira (vydali I, Voidhanger a šlo o spirituální elitářský black metal s krásným obalem a esoterickým přesahem).

Po osmi letech se na jiné kolaboraci vrací znovu se třemi skladbami. A opět ji vydává I, Voidhanger s krásným obalem. DoIS tuto desku otevírají svou variací na citem a oddaností proniknutý black metal ve stylu třeba Ibex Angel Order. Ambice kapely jsou sice asi vyšší, ale poměrně striktní žánrové vyhranění ji nepouští moc daleko do vod Ruins of Beverast, které by asi chtěli navštívit. Trochu mi, čistě zvukově, připomněli Aeviterne, skladbami zase Golden Light, ale v poněkud rigidnějším, leč neméně upřímném provedení.

Deathspiral of Inherited Suffering svými dvaceti minutami posluchače navnadí na blackovou rituální notu. Důležité jsou vokály, a to nejen proto, že se zvukově povedly. Sunthema je deska, která usiluje o sdělení, nejen o zábavu. Já osobně nemám moc chuť propátrávat skryté významy, ale vše rámuje Lukáš 24:5 „Proč hledáte živého mezi mrtvými.“

Jako druzí nechají zaznít svou ambientně-blackovou kompozici Elysian Blaze. Ze všech zúčastněných skupin jsou pravděpodobně tou nejznámější. Kdo se setkal s jejich náročnou tvorbou, alespoň v podobě mamutího ambient-black-funeralového alba Blood Geometry, ten mi nejspíš dá za pravdu, že nejde o všední zážitek a běžnou kapelu.

Rychlé pasáže připomínají dsbm, ale jsou živější a dynamičtější než například riffy Lifelover či Shining. Rituálně ambientní i čistě ambientní pasáže jsou velmi dlouhé a pro nepřipraveného posluchače je setkání s Elysian Blaze dost často až příliš trýznivé a nudné. Trpělivý milovník časově náročných kompozic si ale přijde na své.

Konkrétně na Sunthema se Elysian Blaze (alias Marc Fumberger) prezentují jen jednou skladbou, zato pořádně dlouhou, takže pokryje celou stranu B. Navazuje z předchozí tvorby především na The Virtue of Suffering z roku 2018. Spirituální a esoterické zaměření je samozřejmostí. Celek tak připomene například první At the Altar of the Horned God a dost možná i některé pasáže Fyrnask. Na skladbě Ascenturion prezentuje Elysian Blaze docela přístupnou fúzi blackmetalu s až rituálními introspektivními ambicemi. Zní to dobře, přesah do spirituální roviny nebudu hodnotit, byla by to „typicky nezasvěcená kritika“.

Panegyrist na C stranu dodali asi nejvíce hudebně avantgardní materiál. Po velmi dobře přijatém debutu z roku 2018 se kapela odmlčela na dlouhých osm let. Dvě letošní skladby na Sunthema s přesně stejnou stopáží 12:14 skupinu představují v nejlepší formě.

Jejich melodický, stylově výrazný black si leccos půjčuje od disonantního black metalu, něco málo od toho symfonického, ale razanci kil třeba i od deathcoru. Střídá melodické pasáže se sypačkami, ale činí tak kupodivu organicky a citlivě, takže nejen nenudí, ale ani zbytečně posluchače nevytrhává ze soustředěného poslechu. Charakteristická je velmi výrazná basa, která spolutvoří melodie a sekunduje sytým kytarám. Panegyrist by s tímto materiálem dozajista uspěli i samostatně.

Poslední čtyři skladby na Sunthema dodal Maerund, jednočlenný, tajemstvím zahalený projekt z USA. Žánrově se tentokrát nikam rozkračovat nebudeme.

Maerund hrají black metal pořádně zaťatý, nekompromisní od začátku do konce. Nejblíž má asi k monotónním blackovým hoblíkům, ale kdo si najde chuť a dostane se na jeho vlnu, tomu se Maerund odvděčí. Třeba tak, jako se odvděčili Wolfmachine nebo Óreiða, byť kvalitativně to není úplně stejná kategorie.

Teď ještě pár slov k celku, který je v případě Sunthema dozajista víc než součet částí. Deska má celkem hodinu a půl, což pro „pouze občasného“ milovníka blacku je porce moc velká, čemuž ještě přidává kontemplativní záměr. Naštěstí není ve svých ambicích deska tak úplně monolitická a zejména Panegyrist dodávají do mixu hodně specifickou hudbu, která se s ostatními neslévá.

Duchovní atmosféra album obklopuje a nejeví se být pouhým pozlátkem. Album je díky ní soudržné a dá se poslouchat klidně i na jeden zátah. Samotný její obsah by se asi dal nazvat esoterním a mystickým „black“ metalem, spíš než unblack metalem v primitivním smyslu. Detailní prozkoumání nechám na každém posluchači, mně imponuje oddanost a upřímnost všech zúčastněných jakož i kvalita zpracování.

Hudebně i jako gesamtkunstwerk Sunthema obstojí a ve své sbírce si ji budu hýčkat hned vedle Domedon Doxomedon od Necros Christos.