Datum vydání: 19. září 2025
Label: Alphabet Business Concern
Žánr: pronk - progressive rock/punk
Čas: 80:11

Byl bych upřímně překvapený, kdyby do Silvestra bývalo přišlo něco, co by mě nakoplo více než tohle, a tak tu asi mám svoje album roku. Vždy je velká slast narazit jednou za čas na hudbu, která člověka zasáhne přímo na komoru. Jak píše Vaněna v úvodu své recenze na Patristic, tohle pídění se po svatém grálu je čím dál větší dřina. O to větší je pak radost zlatokopa, který měsíčně prosívá desítky nahrávek a leckdy mu v dlani zbude jen pár blyštivých zrnek a pořádný nuget stále nikde… Až při poslechu playlistu k albovým tipům uplynulého září (dík Sickymu!) mě zaujal otevírák Men in Bed, se sbory a melodikou jak od Solefald a smutně deklamovaným „…They Is All Bones…,“ z alba LSD jakýchsi Cardiacs.

Je to zvláštní, tahle kapela existuje od konce sedmdesátých let, jako zásadní inspiraci ji zmiňuje fůra renomovaných muzikantů napříč žánry od Mikea Pattona, Devina Townsenda přes Shanea Emburyho či Dana Mongraina po Damona Albarna a mnoha dalších, ale mně Cardiacs zůstali dokonale skryti. A zdá se, že kromě Jukla před dvanácti lety, i naší redakci!

Nechci se tu pouštět do historického exkurzu, přestože dějiny kapely jsou skoro na knihu, ale pár slov ke genezi aktuálního alba si přeci jen neodpustím, protože si myslím, že k pochopení kontextu desky LSD, která přišla šestadvacet let po předcházející Guns, je to potřeba.

Kapela na nahrávce začala pracovat už v roce 2007 po několika změnách v sestavě. Zpětně hodnoceno se jako nejzásadnější jeví příchod kytaristy Kavuse Torabiho (dřívější kytarový technik Cardiacs, též kytarista space/psych rockových Gong), který má na výsledku velký podíl. Natočeno bylo už hodně: bicí, basa, část kytar a kláves i nějaké zpěvy. Jenže po roce vše na dlouho utichlo po infarktu a mozkové mrtvici hlavního skladatele a frontmana Tima Smithe (kytara/zpěv). Po částečné rekonvalescenci tělesně paralyzovaný Smith přesto se svými spoluhráči, pomocí pohybů očí a částečně pohyblivé ruky, od roku 2016 opět spolutvořil. Kapela album nevzdala ani po Timově smrti v roce 2020 a po dalších pěti letech je LSD na světě. To už je nějaké odhodlání! A skvělá pocta mrtvému kamarádovi.

Jaký je tedy výsledný produkt? (Téměř) perfektní! Už dávno se mi nestalo, abych nějaké album (kór když má 80 minut a sedmnáct položek) točil třikrát, čtyřikrát denně a úplně vytěsnil jinou hudbu. Občas jsem zapomněl vystoupit z metra. Nesčetněkrát se dojal, až se slza zaleskla. Ne že by to byla taková emoční ždímačka, ale prostě radostí z té hudby. Ta je totiž navzdory kontextu nelehkého vznikání nezdolně optimistická, byť se silným melancholicko-nostalgickým podtónem.

Samotnou hudbu je dost těžké popsat. Nakonec se mi vlastně i zamlouvá značně zavádějící škatulka, která se dost možná objevuje pouze u Cardiacs: pronk = progresivní punk (což je vtipný logický paradox). Skutečnost je pochopitelně mnohem méně jednoznačná.

Vlivů, které lze na LSD slyšet, je mrak. Progresivní rock, silně ovlivněný estetikou RIO a punk jsou ale nejvýraznější. Dále pak, hlavně na druhém LP, silná muzikálová stylizace včetně mohutných sborů a orchestrace. Hodně napoví i v úvodu zmínění muzikanti, kteří se k odkazu Cardiacs hlásí. Slyšíme tu hodně prvků, které známe od Mr. Bungle či z Townsendových nahrávek – hlavně co se týká pokroucených harmonií a žánrových veletočů. Ze souputníků nejspíš možno zmínit No Means No nebo okrajově Devo – kteří k punku také přistupují, řekněme, akademicky. Z opačného spektra, tady od hudebníků, kteří ovlivnili Cardiacs slyšme ironizující, ale poučené vlivy Franka Zappy, odvázanost The Who, opulentní melodiku Emersona, Lakea a Palmera nebo decentní názvuky raných teatrálních Queen. A mnoho dalšího…

Co ale z výše uvedených ingrediencí dělá soudržný a vzrušující výsledek je excelentní Smithův songwriting. Ten chlap uměl napsat výborné, neotřele harmonické melodie a písně strukturovat neobvyklým způsobem. A tady mě mrzí, že nemám nějakou hudebně teoretickou průpravu, abych to dovedl definovat. Jako by Smith ignoroval zavedené postupy skladby. Jeho písně zní „divně,“ ale nevím proč. Jako by byly nějak strukturálně porouchané (dost často ignoruje dělení skladeb na sloky a refrény) a tím jsou jedinečné, protože i tak fungují na poslech perfektně.

Na první pohled je LSD vlastně easy-listening, opentlený punk, ale jakmile se člověk pokusí podívat té hudbě pod šasi, uvidí, že všechny drátky jsou pospojované jaksi nelogicky – tady rozhozený rytmus v punkové skladbě, tady shreddingové sólo do semi balady (Spelled All Wrong), tady psychedelické volně plynoucí pásmo (Skating), onde muzikál jak z Broadwaye (Ditzy Scene). Melodie kloužou nahoru a dolů, lámou se z durových na mollové, punky riff nemá obvyklé tři, čtyři akordy, ale klidně pět, šest, sedm… a někdy to vlastně ani není riff, ale dlouhý sled akordů se zdánlivě nejasnou progresí. Skladby často absurdně euforicky gradují, jako by to byl sled refrénů, kdy se jeden snaží utlouct druhý (příznačně pojmenovaný Downup).

Až se z toho jednomu vaří hlava. Jako hippies nejen na LSD, ale i na MDMA. Kdyby byli Cardiacs televizní seriál, byli by to Mladí v partě, kde vedle sebe na bytě žijí depresivní hipík, uřvaný pankáč, ulízaný flákač a salónní revolucionář. Člověk v první chvíli nedokáže odhadnout, kam se která písnička vyvine, a to považuju za klíčové. Hudba (potažmo umění vůbec) nesmí ustrnout, musí být nepředvídatelné, pak by to byl pouhý průmyslový produkt. Ale to už jsme trochu daleko od tématu.

Původně jsem se chtěl záměrně soustředit jen na aktuální nahrávku a nenechat se ovlivnit dřívější tvorbou Cardiacs, ale nakonec jsem pro kontext přeci jen diskografii, která není až tak rozsáhlá, párkrát projel. Popravdě si myslím, že poslouchat víc desek v řadě je celkem ubíjející, neboť autorský rukopis Tima Smithe, přestože je mimořádně originální a jedinečný, se celkem rychle obehraje.

Nedivím se, že leckomu osmdesátiminutové LSD připadá k neuposlouchání, a zvlášť ve druhé polovině skladby celkem splývají. Přesto bych byl ochotný vyhodit maximálně „obyčejněji“ znějící Volob a The Blue and Buff, eventuálně A Roll From a Dirty Place (začátek je Happy Jack od The Who jako na podnose). Krom toho se mi zdá nahrávka až moc uhlazená a místy příliš pompézní ve srovnání s rozjetými předchůdci. Na druhou stranu pomník zesnulému se musí blyštit a znít majestátně. Proto nakonec nehodnotím absolutní desítkou, ačkoliv bych moc rád. Doufal jsem, že pod stromečkem najdu stroj času, abych mohl Tima Smithe zachránit. Tak aspoň červeno/žlutý dvojvinyl s klokanem na přebalu.

LSD je zvláštní deska. Má silnou euforizující auru. Něco daleko za hudbou. Něco, co vzbuzuje chuť být součástí stejného vesmíru a filozofovat o smyslu umění v lidském životě. A i když Smithovo kompoziční know-how lze poměrně snadno rozklíčovat, pořád je co poslouchat a obdivovat. Každá skladba má nějaký motiv nebo postup, který se hluboko zasekne, zaujme či dojme.