>> ENGLISH VERSION BELOW

Momentálně se nacházíte na turné s In Mourning a Omnium Gatherum. Tyhle kapely přece jenom hrají jednodušší muziku, myslíš, že jste schopni oslovit jejich fanoušky? Nebo si myslíš, že jde o produktivní spojení, kdy se oba fanouškovské tábory obohatí? Já teda dost s návštěvou koncertu váhal, poněvadž mi ostatní kapely přijdou od vás dost vzdálené.

Rozhodně. Fallujah hodně koncertovali s deathmetalovými, tech death a deathcorovými kapelami. Jsme dost intenzivní, heavy a atmosféričtí a tak dále, ale zároveň máme spoustu prog prvků a čistý zpěv. Mám pocit, že některé z těchto prvků se na určitých turné ne vždycky dobře přenášejí, obzvlášť na čistě deathmetalových nebo deathcorových akcích. Tak trochu zapadnou.

Takže vyrazit s Omnium Gatherum a In Mourning, kteří mají atmosféričtější, progovější a více čistě zpívaný vibe, vlastně funguje opravdu, opravdu dobře. Byl jsem z toho nadšený, protože je to jiné žánrové spojení, než na jaké jsme byli zvyklí. Obvykle jezdíme s americkými kapelami, které jsou extrémně heavy a moc nepoužívají čistý zpěv. Tohle je první turné, kde jsme jediní Američané v autobusu, a je to spousta zábavy.

A stojí ten přesah za to? Myslím, že ano. Získali jsme spoustu nových fanoušků. Každý den za námi chodí lidé, kteří nás nikdy předtím neslyšeli, a hudba se jim líbí. Myslím, že je přitahují melodické prvky — kytarová sóla, zpěv, komplexnost. Na některých předchozích turné lidé chodili spíš kvůli intenzitě a tvrdosti, kterou rozhodně máme, a v těch kontextech to funguje. Ale tohle je pro kapelu opravdu přínosné.

Takže je to pro vás výhoda?

Jo, stoprocentně.

Kontaktovali oni vás, nebo to bylo naopak?

Oslovili oni nás. Vtipné je, že náš zpěvák Kyle je obrovský fanoušek In Mourning. Když jsme vydali naše poslední album Xenotaph, sepsali jsme dlouhý seznam kapel, se kterými bychom chtěli jet turné, a poslali ho našemu booking agentovi a manažerovi. In Mourning byli na tom seznamu.

Byli jsme osloveni jako přímá předkapela Omnium Gatherum, ale nevěděli jsme, kdo další bude na soupisce. Když jsme zjistili, že jsou to In Mourning, Kyle byl nadšený. Osobně jsem předtím ani jednu z těch kapel moc neposlouchal. Jakmile jsem věděl, že spolu pojedeme turné, pustil jsem si In Mourning i Omnium Gatherum — a teď jsem jejich velký fanoušek.

Když jsem vyrůstal, hodně jsem poslouchal kapely jako In Flames a Soilwork. Není to úplně to samé, ale ten melodický metalový zvuk jsem jako kluk miloval. Takže pro mě to funguje dokonale. Ten žánrový mix funguje.

Line-up Fallujah se v průběhu let dost měnil. V tomhle kontextu se chci zeptat na dvě věci. Jsi v kapele jediný zakládající člen – je pro tebe jednodušší mít třeba 10 let stejnou sestavu, nebo personální změny bereš jako motor pro hudební evoluci?

Je opravdu těžké udržet stejnou sestavu, a je obdivuhodné, když se to nějaké kapele podaří. Existuje milion důvodů, proč se lidé rozhodnou dělat se svým životem něco jiného.

Pro nás byl velkým faktorem covid. Dařilo se nám — začínali jsme asi v šestnácti — ale jak stárneš, rostou výdaje a život je složitější. Během covidu se všechna turné zastavila, a pokud jsi neměl jiný zdroj příjmů, bylo to těžké. Spousta lidí si řekla: „Možná bych se měl vrátit do školy.“ A samozřejmě jsou tu i osobní rozdíly. Lidé se prostě odcizí.

Já miluju tvoření hudby. Nikdy s tím nepřestanu. Je to součást toho, kdo jsem — i kdyby zítra žádná turné nebyla.

Vlastně jsem příjemně překvapený, jakou sestavu máme teď. Kluci v kapele jsou neuvěřitelně talentovaní a přinášejí do hudby spoustu nápadů. Opravdu kapelu oživili a dali jí druhý život.

Začal jsem tuhle kapelu jako kluk a můj kytarový styl i moje zájmy vždy určovaly směr. Kapela přirozeně roste s tím, co mě právě baví a co chci zkoumat. Takže se mění, jak se měním já. Naštěstí je pořád silná. Máme skvělá turné a fanoušky po celém světě.

Dva členové vydrželi nejdéle: baskytarista Bob Morey a bubeník Andrew Baird. Oba měli zásadní vliv na váš zvuk. Proč odešli? Bylo to jednoduše vyhoření?

Možná. Nejsem si úplně jistý. Boba mám rád — procestoval s námi celý svět.

Promiň, že tě přerušuji, ale na vašem evropském turné není basa…

Správně, protože chceme nejdřív najít toho správného člověka. Mohli jsme to uspěchat a vzít záskok, ale nepřišlo nám to nutné. A obzvlášť v Evropě je turné drahé. Je jednodušší cestovat s menším týmem.

Pořád hledáme baskytaristu, ale momentálně to není naše hlavní priorita. Jsem si jistý, že příští rok se na to zaměříme víc.

Co se týče Andrewa, myslím, že už nechtěl dál dřít. Bylo to během covidu — nevěděli jsme, jestli se turné vůbec vrátí. Chtěl se věnovat vzdělání, tak to udělal. Každý si volí svou cestu.

Co dělají teď?

Bob by teď měl dokončovat školu. Občas si napíšeme. Andrew — nejsem si úplně jistý, co teď dělá.

Byl ale v kapele dlouho. Zhruba od roku 2011 do 2022 nebo 2023 — asi jedenáct let. Není snadné to dělat tak dlouho. Musíš to opravdu chtít a mít z toho velké uspokojení.

Cítím se šťastný, protože jsem si vybudoval víc než jen kapelu. Mám stream, kde mě fanoušci každý týden sledují, a to mě inspiruje psát a hrát. Hrál jsem také s jinými projekty. Celý můj život je hudba. Je to jediná věc, kterou chci dělat, a budu jen dál zdokonalovat své řemeslo a posouvat ho.

Máte momentálně stálého bubeníka? Kevin Alexander už s vámi nehraje a na tomto turné vystupuje Andrew Ramirez. Jak to funguje?

Kevin nahrál album, ale má závazky s Disembodied Tyrant. Mohli jsme to nějak skloubit, ale chci někoho, kdo je plně soustředěný na Fallujah.

Teď máme bubeníka, který odvádí skvělou práci, a vypadá to nadějně. Ale tyhle věci chtějí čas. Jsem trpělivý — nerad uspěchávám rozhodnutí.

Kde jste ho našli?

Hrál jsem s Entheos a jeli jsme evropské turné s Born of Osiris. Přišli o kytaristu a za pět dní jim začínalo další turné. Požádali mě, abych se naučil jejich set. Naučil jsem se asi 16 skladeb v autobuse a pak s nimi absolvoval kanadské turné — tři týdny v Kanadě plus pár festivalů v USA.

Andrew Ramirez byl jejich drum tech, takže jsem ho poznal. Skvěle jsme si sedli. Je neuvěřitelně pracovitý. Začal jsem sledovat jeho videa a viděl jsem, že jezdí na turné s dalšími kapelami. Je poměrně mladý — asi o devět let mladší než já — a přišel mi velmi talentovaný, tak jsem ho pozval na konkurz.

Jeho zkušební video bylo úžasné. Ale důležitější je, že má skutečnou vášeň. Opravdu to chce dělat — a to pro mě hodně znamená. Chci v kapele někoho, kdo nechce jen jezdit turné a nahrávat desky, ale kdo na sobě neustále pracuje.

I na turné s Born of Osiris, kde byl jen drum tech, pořád cvičil na pad a snažil se zlepšovat. I teď si po koncertě sedne a cvičí základy. Takové odhodlání hledám — někoho, komu opravdu záleží na tom stát se elitním hudebníkem.

Na vašem debutu The Harvest Wombs jste byli označováni za deathcore, ale už na něm jste používali „post“ (jak melodicky doprovodné, tak podkladové) kytary, nechybělo plno technických riffů a je na něm citelný i tvůj rukopis zasněných sól. V té době ti bylo 20. Jak jsi k téhle fúzi dospěl, co na začátku utvářelo tvou vizi?

Především nesouhlasím s tím, že jsme zněli jako deathcore. Možná kvůli některým heavy pasážím, ale hlavní vlivy byli Decrepit Birth, Spawn of Possession, The Faceless, Necrophagist a Decapitated. Zároveň jsme měli rádi Wolves in the Throne Room a Sigur Rós. Takže jsme tyhle prvky spojili.

Dokonce i Sigur Rós?

Jo. Když jsi mladý, ještě nemáš jasně definovanou identitu. Prostě vezmeš to, co se ti líbí, a spojíš to dohromady. Nikdy jsem nezamýšlel, aby to lidé nazývali deathcore, ale to je v pohodě. Pro mě je to spíš tech death s atmosférickými prvky.

Možná to tak lidé označili kvůli breakdownům.

Možná. Nebo kvůli vokálnímu stylu. Ale moje jádro bylo vždy tech death.

Když jsem tu desku psal, bral jsem lekce od Christiana Münznera — hrál v Necrophagist a později v Obscura. Dělali jsme online lekce asi dva roky. Byl mezi námi devítihodinový časový rozdíl — on byl v Německu, já v USA, bydlel jsem u rodičů.

Ukázal mi, jak zapojit fusion a neoklasické prvky do extrémního metalu. Seznámil mě s Gregem Howem, který je dnes jedním z mých nejoblíbenějších kytaristů všech dob. Začínal v neoklasické scéně kolem Shrapnel Records, ale později přešel víc k fusion.

Christian některé z těchto myšlenek používal ve své hře a ukázal mi, jak k nim přistupuje. V podstatě jsem to, co jsem se od něj učil, přímo aplikoval na naše první album. Pracoval jsem na něm několik let. Byl jsem mladý, ještě ve škole, bydlel jsem doma, takže jsem se mu nemohl věnovat naplno. Ale právě tam se ten zvuk skutečně zformoval — kombinace tech deathu, fusion a atmosférických vlivů.

Jaké je tvoje hudební zázemí? Podporovala tě rodina od začátku? Jsou ve vaší rodině hudebníci? Měl jsi nějaké formální vzdělání? A kde jsou tvoje hudební kořeny? Tipoval bych Cynic a Decapitated — hlavně Organic Hallucinosis.

To album miluju. Je to jedno z mých nejoblíbenějších. Organic Hallucinosis pro mě bylo obrovské. A miluju i Traced in Air. Když to vyšlo — myslím 2008 — celé to období bylo zásadní: Organic Hallucinosis vyšlo 2006, The Faceless vydali Akeldama v roce 2006 a Planetary Duality vyšlo 2008. To byla pro mě strašně důležitá doba.

Co se týče mého zázemí, kytaru mi poprvé ukázal můj strýc. Půjčil mi Telecastera, když mi bylo asi jedenáct. Myslím, že ho chtěl přelakovat, takže byl úplně obroušený lak — vypadal hrozně — ale hrál jsem na něj pořád. Prarodiče mě vozili na lekce k němu a naučil mě základy.

Po nějaké době jsem u něj přestal brát lekce a začal si platit vlastní. Měl jsem několik různých učitelů. Jedním z nich byl Chris Storey z All Shall Perish. Hodně mi pomohl s technikou — rychlé alternate picking ve stylu Rustyho Cooleyho, budování síly v rukou, hraní rychleji, správná technika pravé ruky.

Když jsem začal chtít psát hudbu, začala mě hodně zajímat teorie a její aplikování na skladbu. Takže jsem začal chodit na lekce jazzové kytary. Každý týden jsem jezdil asi 45 minut do Niles v Kalifornii, v oblasti Bay Area, za jazzovým učitelem. Dělal jsem to několik let. Naučil mě v podstatě všechno o jazzové teorii.

V jednu chvíli jsem studoval jazz a zároveň bral lekce od Christiana Münznera. Nakonec jsem začal vidět větší hodnotu v tom, co mi ukazoval Christian. Jazz mám rád a vážím si jeho teorie — rozumím jí — ale uvědomil jsem si, že vlastně nejsem fanoušek jazzové hudby jako takové. Nelíbí se mi, jak zní. A cítil jsem, že abych se tomu věnoval naplno, musel bych se stát jazzovým hudebníkem — a to mě nezajímalo.

Jakmile jsem pochopil, jak fungují stupnice a harmonie, došlo mi, že si můžu brát lekce zaměřené na to, co opravdu chci dělat, a zbytek si přepisovat sám. Tehdy jsem začal hodně přepisovat Grega Howea, Allana Holdswortha a Scotta Hendersona.

Formální lekce jsem měl mnoho let — základní, metalové i jazzové. Poslední velký učitel, u kterého jsem studoval, byl Christian Münzner. Potom jsem si začal kupovat knihy a vzdělávat se sám. A pak jsem začal i učit, což mě donutilo věci opravdu chápat. Když to mám učit, musím tomu skutečně rozumět.

Na hudební školu jsem nikdy nešel. Zvažoval jsem to, ale tehdy mi přišlo chytřejší studovat environmentální vědy. Chodil jsem chvíli na vysokou, ale pak jsme dostali nabídku na turné se Suffocation, Havok a Cephalic Carnage. Kvůli tomu jsem si dal od školy pauzu — a pak přicházela další turné. Psal jsem hudbu, vydával alba — a už jsem se nikdy nevrátil. Od té doby je to můj život.

Teď žiješ v Tennessee — v domově country hudby. Ovlivňuje tě to?

Samotná hudba mě až tak neovlivňuje, ale úroveň muzikantství rozhodně ano. Hudebníci, které jsem tam potkal, jsou elitní — neuvěřitelně dobří — a to mě nutí být nejlepší, jaký můžu být.

Jsi obklopený úžasnými hudebníky, kteří neustále píšou a mají šílený tvůrčí výstup. Jsou extrémně oddaní. Potkal jsem spoustu skvělých country muzikantů, ale v Nashvillu je i spousta metalových hudebníků.

Dreamless, Undying Light a Empyrean jsme nahrávali s Markem Lewisem, který žije v Nashvillu. U každé desky jsem strávil pět nebo šest týdnů v Tennessee, byl v tom prostředí a poznával skvělé hráče.

Potkal jsem Ryana Knighta, když tam ještě žil — myslím, že už tam nebydlí. Taky jsem poznal Emila Werstlera, Navena Koperweise a Chaney Crabb. Je tam tolik lidí, kteří zasvětili život hudbě. To mě hodně ovlivnilo. Dalo mi to pocit jistoty, že jsem na správné cestě.

Adrian Belew z King Crimson je taky z Tennessee…

King Crimson znám, ale nevěděl jsem, že tam žije. Možná se pohybuje v jiných kruzích — nikdy jsem ho nepotkal. To by ale bylo úžasné. Rád bych ho poznal.

V době vydání vašeho debutu už hráli The Faceless, Arkaik nebo Job for a Cowboy, formovali se The Contortionist, dva roky do vzniku měli Rivers of Nihil a spousta dalších z vlny technických a progresivních death kapel, kterou pravděpodobně spustili Necrophagist. Cítíš se s Fallujah jako součást této „nové vlny tech death kapel“, které aktuálně asi vládnou Archspire, nebo jste pro svou osobitost spíš stáli stranou? Kam myslíš, že se tenhle hudební směr může ještě posouvat?

Moc o tom nepřemýšlím — prostě miluju tvořit hudbu. Ale rozhodně mě ovlivnili Necrophagist a The Faceless. Jako kluk jsem se učil jejich skladby z tabulatur. Učil jsem se i věci od Cynic. Tyhle kapely pro mě byly obrovské a pořád se k nim vracím.

Minulou zimu jsem se znovu učil Stabwound a začal pracovat na sólu ze The Stillborn One.

Zahrál bys to někdy živě?

Občas rád hraju covery naživo. Dokonce jsme si dělali legraci, jak vtipné by bylo zahrát Stabwound.

Zlom ve vašem hudebním projevu přišel s deskou The Flesh Prevails. Od té chvíle můžeme v klidu říct, že jste jasně rozpoznatelní, sví, a to i v poměrně omezeném ranku technického death metalu nebo deathcoru. Přibylo snové atmosféry, jemnějších ploch a vlivu shoegaze. Kdo tyhle změny inicioval? Posloucháš kapely jako My Bloody Valentine apod.?

Jsou úžasní, ale objevil jsem je až mnohem později. V té době jsem víc poslouchal kapely jako Whirr a Nothing — někteří z nich byli dokonce naši přátelé — a taky Deafheaven. Ta scéna se tehdy rozvíjela paralelně.

Vždycky jsem miloval reverb a delay. V určitém bodě jsem přestal řešit napodobování jiných kapel a začal jsem experimentovat. The Flesh Prevails bylo poprvé, kdy jsem měl kytaru s tremolovou pákou, takže jsem zkoumal, co s ní můžu dělat.

Myslím, že Levitation byla první skladba, kterou jsem pro to album napsal. Je tam hlavní riff s malými „záchvěvy“ páky v melodii — to bylo jen experimentování s novou kytarou a hledání různých zvuků a barev. Vždycky jsme používali tremolově hrané melodie s hodně reverbu, snažili jsme se je rozmazat do téměř syntezátorového efektu. Jen jsem to posunul dál a sledoval, co se stane.

Kdybych to analyzoval, určitě by tam šly najít vnější vlivy. Ale kolem roku 2014 jsem se hlavně soustředil na to, abych přenesl do hudby to, co slyším ve své hlavě, místo abych se díval na jiné kapely. Když jsem byl mladší — hlavně na The Harvest Wombs — rozhodně jsem jen napodoboval hudbu, kterou jsem miloval, protože jsem chtěl být schopný psát na úrovni svých oblíbených kapel.

Na The Flesh Prevails jste poprvé použili ženský vokál. Jaké emoce jsi tehdy zpracovával a co tě vedlo k jeho zařazení? Inspirovaly tě kapely jako Cynic nebo Aghora?

Cynic miluju. Ale upřímně, prostě jsme chtěli experimentovat. Říkali jsme si, že ženský hlas přinese do hudby novou dynamiku.

Krátce před The Flesh Prevails jsme vydali EP Nomadic. Měli jsme zpěvačku Byancu — byla v kapele Whirr, o které jsem mluvil — a nazpívala část na tom EP. Mělo to skvělou, éterickou atmosféru. Takže jsme věděli, že na dalším dlouhohrajícím albu chceme ten směr víc prozkoumat.

Na The Flesh Prevails jsme spolupracovali se zpěvačkou Ronit a perfektně to zapadlo do zvuku Fallujah. Potom jsme přizvali Tori Letzler na Dreamless. Na Undying Light jsme si dali od ženských vokálů pauzu. Na Empyrean jsme je zase vrátili a na Xenotaph jsme je nepoužili, protože Kyle chtěl zvládnout všechny vokály sám. Chtěl, aby deska působila čistě — jen členové kapely.

Ale mám pocit, že ženské vokály zase vrátíme. Pro mě je to jen další nástroj — jako syntezátory nebo čisté kytary. Přidává to pestrost a dynamický rozsah a opravdu to posiluje tu éterickou, téměř depresivní atmosféru.

Album Undying Light přineslo razantní proměnu. Hudba je jednodušší, kritiky ale nebyly moc příznivé. Jak se na tuhle desku díváš s odstupem? Chtěli jste tehdy prostě dělat něco nového, jiného? Netlačil vás do změny taky label Nuclear Blast?

Nikdo nás netlačil. Bylo to čistě moje rozhodnutí.

Psát pro kapelu jsem začal velmi mladý a v určitém bodě jsem měl pocit, že se opakuju. Chtěl jsem skočit do něčeho úplně jiného. V té době jsem kapelu nevnímal jako „značku“ — byla to jen platforma pro tvorbu hudby.

Vždycky jsem chtěl udělat něco takového. Hodně mi záleželo na produkci — mixu a masteru. Chtěl jsem velký, přirozený zvuk. Aby bicí zněly organicky, reverby působily skutečně. Svým způsobem to bylo skoro prohlášení proti hyper-komplexní hudbě.

Myslím, že když lidé vidí technicky zdatného hráče, očekávají, že bude své schopnosti neustále předvádět. Takže když jsem udělal něco jednoduššího, možná to nebylo to, co někteří fanoušci chtěli. Ale tu desku mám pořád rád. Jsem hrdý na to, jak zní — tempa, atmosféra, produkce. Je to jedno z mých osobních nejoblíbenějších alb.

Vím, že je to v rámci naší diskografie spíš okrajová věc, ale část fanoušků ji opravdu miluje. A jsem rád, že jsem ji udělal. Myslím, že bych nemohl napsat alba, která přišla potom, kdybych si tohle „nevyčistil z hlavy“. Takže nelituju ničeho.

Desku Empyrean jsem považoval jako návrat k vaší osvědčené formě snovějšího death metalu, ale poslední deska Xenotaph už se odrazila mnohem dál. Je mnohem víc progy, razantně přibylo čistých melodických vokálů. Byl to už od začátku skládání záměr, nebo to vyplynulo až postupně?

Ano, to bylo záměrné. Když jsme začali psát Xenotaph, chtěli jsme se vrátit k základním vlivům kapely - albům jako Epitaph, Planetary Duality a Traced in Air.

Kyle přinesl i spoustu vlastních vlivů — kapely jako Opeth a The Ocean. Chtěli jsme vytvořit něco hutného, komplexního a nabitého nápady. Mám rád, když se v každé skladbě děje hodně věcí a žádná část netrvá příliš dlouho. To z toho zároveň dělá jednu z nejtěžších desek na živé hraní, protože je tam spousta přechodů a pohyblivých částí.

Je Kyle ten, kdo tíhne víc k melodickému materiálu?

Rozhodně. Začínal primárně jako zpěvák čistých vokálů a growl si vybudoval speciálně pro tuhle kapelu. Teď je skvělý v obojím. Byla by škoda nechat takový talent plně nevyužitý.

Některé čisté pasáže vznikly organicky — prostě jsme ho nechali dělat jeho věc a formovat části desky. Ale od začátku jsme věděli, že Xenotaph chceme mít intenzivní, komplexní a vrstvený.

U dalšího alba už ale máme úplně jiný koncept. Nerad přistupuju k hudbě jako McDonald’s k výrobě hamburgerů — tedy opakovat pořád stejný recept. Raději beru každé album jako režisér jiný film. Někdy to dopadne přesně tak, jak sis představoval, někdy ne. A pak jdeš dál k další vizi. To je kreativita.

Jak vlastně skládáte skladby? Jsi hlavní autor, nebo je to kolektivní proces? Fungujete „old school“ stylem — zkoušíte ve zkušebně a skládáte riff po riffu — nebo si posíláte nápady digitálně a později je společně upravujete?

Je to směs všeho.

Někdy někdo přinese melodii nebo nápad a já ho zapojím, pokud zapadá do konceptu. Někdy napíšu celou skladbu sám a pak ji přinesu kapele, abychom ji společně doladili.

Moc mě baví být s klukama v místnosti a přehazovat si nápady. První polovina Xenotaph vznikala hlavně tak, že jsme byli jen já a Kyle v jedné místnosti. Hrál jsem riffy a improvizoval a sledoval jeho reakce, kam by se to mohlo vyvíjet. Pak Sam přinesl několik riffů, které perfektně zapadly do toho, na čem jsem už pracoval, a mohli jsme tak stavět dál.

Bydlíte teď všichni ve stejném městě?

Ano, všichni teď žijeme v Nashvillu.

To musí být velký rozdíl.

Obrovský. Nebydlel jsem poblíž svých spoluhráčů od roku 2011. Takže patnáct let? Být zase ve stejném městě dělá spolupráci mnohem přirozenější.

Vzhledem k atmosférické stránce vaší hudby — zvažoval jsi někdy udělat něco úplně jiného, třeba ambientní nebo filmovou hudbu?

Rád bych vydal sólové album. Pomalu na něm pracuju, protože chci víc prozkoumat svou fusion stránku — pořád heavy, pořád zakořeněnou v metalu, ale víc zaměřenou na kytaru.

Posledních pár let jsem znovu budoval Fallujah po roce 2019, což mě stálo hodně energie. Proběhlo hodně turné. Teď mám konečně kapacitu věnovat se i jiným věcem.

Hrál jsem s Entheos a psal s nimi materiál. Pracujeme na novém albu Fallujah a vedle toho bych opravdu rád dokončil sólovou desku. Trvá to už dlouho.

Bylo by to něco jako sólové desky Evana Brewera?

Možná, ale ne úplně. Evan udělal čistě baskytarová alba, která jsou úžasná. Já bych chtěl, aby moje sólovka pořád působila jako hudba, se kterou se lidé můžou spojit — aby zapadala do širšího metalového světa, takže by si ji fanoušci Fallujah stále užili. Jen by víc rozvíjela moji kytarovou hru jiným, širším způsobem.

Tvých pět nejoblíbenějších alb všech dob — a aktuálních pět?

Všech dob:
Introspection od Grega Howea.
Epitaph od Necrophagist.
Organic Hallucinosis od Decapitated.
Planetary Duality od The Faceless.
Možná Secrets od Allana Holdswortha.

A aktuálně?

To je těžké. Trávím tolik času tvorbou hudby, že nestíhám všechno sledovat. Ale miluju Cattle Decapitation — Death Atlas a Terrasite jsou neuvěřitelné. Taky jsem se vracel k Erotic Cakes od Guthrieho Govana.

Co starý death metal jako Suffocation, Morbid Angel a klasiky?

Miluju Dying Fetus. Jsou neuvěřitelní. V roce 2015 jsme s nimi byli sedm týdnů na turné a tehdy jsem je asi nedocenil — ale teď už rozhodně ano.

Miluju Suffocation. Morbid Angel jsou taky skvělí — jednou jsme s nimi jeli turné. Ale Suffocation a Dying Fetus patří mezi moje úplně nejoblíbenější. Gorguts jsou taky úžasní — naprosto je miluju.

Asi bych se musel podívat na Spotify, ale tohle jsou velká jména. A hodně se mi líbí i nová deska Perturbator — víc elektronická, ale s temným, metalovým nádechem.

Udělali jste videoklip zcela v duchu New Millenium Cyanide Christ od Meshuggah. Jaký je váš vztah k téhle zásadní stylotvorné kapele? Adorace?

Tu kapelu miluju. Celé album ObZen jsem coveroval živě na Twitchi — naučil jsem se ho celé. Naučil jsem se spoustu jejich skladeb.

Podle mě jsou možná nejintenzivnější a nejinovativnější metalovou kapelou na planetě. Když se jejich hudbu skutečně naučíš, získáš úplně nový pohled na to, jak geniální je — hlavně jejich práce s polyrytmy.

Vezmi si třeba Pineal Gland Optics. Ta skladba je brilantní. Když se ji opravdu naučíš, zjistíš, že tam probíhá několik vrstev polyrytmů současně — v riffech, v pohybu po hmatníku, v rytmickém frázování. Je to mimozemská hudba. Nic jiného tak nezní.

I kapely, které se jimi inspirují, zachytí jen zlomek toho, co je na nich výjimečné. Kyle a já jsme se hodně sblížili právě díky společné lásce k Meshuggah. To video byl jen zábavný nápad — byli jsme na turné, měli s sebou kamery a řekli si: „Proč ne?“ Byla to pocta tomu původnímu videu New Millennium Cyanide Christ.

A poslední otázka, která mi nedá pár let spát :) Proč název Fallujah? Jak s vaší hubou či filozofií souvisí toto město mešit, které hrálo důležitou roli ve válce v Iráku? (Byla to též bašta Islámského státu, než město bylo v roce 2016 osvobozeno.)

Na to jsme odpovídali tolikrát, že už na to odpovídat nebudu.

Takže to zůstává záhadou?

Jo, asi ano. Lidé budou muset trochu víc pátrat. Tím bych to uzavřel.

ENGLISH VERSION

FALLUJAH's Scott Carstairs: I don’t want to make music the way McDonald’s makes hamburgers

The Prague gig of American band Fallujah turned out to be the perfect opportunity to chat with their founding member and primary composer, guitarist Scott Carstairs. He turned out to be a great guy who gave me 40 minutes of his time, during which we talked about his musical roots, why he blends tech death with shoegaze influences, and his love for Meshuggah and jazz fusion guitarists.

You’re currently on tour with In Mourning and Omnium Gatherum. Their music is somewhat more straightforward compared to yours. Do you think you’re able to win over their fans? Or do you see this as a productive pairing where both fanbases can benefit from the crossover? I have to admit, I personally hesitated about attending because the other bands feel quite different from Fallujah.

Definitely. Fallujah has toured a lot with death metal, tech death, and deathcore bands. We’re pretty intense, heavy, and atmospheric and all that, but we also have a lot of prog elements and clean singing. I feel like some of those elements don’t always translate that well on certain tours, especially with straight-up death metal or deathcore bills. They kind of glaze over.

So going out with Omnium Gatherum and In Mourning, who have a more atmospheric, proggy, clean-singing vibe, actually works really, really well. I was excited about this because it’s us touring with a different kind of genre than we have before. We usually go out with American bands that are super heavy and don’t use much clean singing. This is the first tour where we’re the only Americans on the bus, and it’s been a lot of fun.

And is the crossover worth it? I think it is. We’ve gained so many new fans. Every day people come up to us who have never heard us before, and they enjoy the music. I think they’re there for the melodic aspects — the guitar solos, the singing, the complexity. On some of our previous tours, people were more there for the intensity and heaviness, which we definitely have, and that works in those settings. But this has been really good for the band.

So it’s a benefit for you?

Yeah, 100 percent.

Did they contact you, or was it the other way around?

They contacted us. Funny enough, our singer Kyle is a huge fan of In Mourning. When we put out our latest album Xenotaph, we made a long list of bands we’d like to tour with and sent it to our booking agent and manager. In Mourning was on that list.

We were asked to be direct support for Omnium Gatherum, but we didn’t know who else was on the bill. When we found out it was In Mourning, Kyle was super excited. Personally, I hadn’t really listened to either band before. Once I knew we were touring together, I checked out In Mourning and Omnium Gatherum, and now I’m a big fan.

Growing up, I was really into bands like In Flames and Soilwork. I know they’re not exactly the same, but that melodic metal sound was what I liked as a kid. So for me, it totally works. The genre mix works.

The lineup of Fallujah has changed quite a bit over the years. You’re the only founding member left — do you think it’s easier to keep the same lineup for, say, ten years, or do you see personnel changes as a driving force behind musical evolution?

It’s really hard to keep the same lineup in a band, and it’s impressive when bands manage to do it. There are a million reasons why people decide to do something else with their lives.

For us, COVID was a big factor. We’ve been doing pretty well as a band — we started when we were like 16 — but as you get older, expenses go up and life gets more complicated. During COVID, all the touring stopped, and if you didn’t have another source of income, it was tough. A lot of people thought, “Maybe I should go back to school.” And of course, there are always personal differences. People grow apart.

For me, I love making music. I’m never going to stop. It’s just part of who I am, even if touring disappeared tomorrow.

I’m actually surprised — in a good way — that we’ve built the lineup we have now. The guys in the band are incredibly talented and bring so much input into the music. They’ve really revived the band and given it a second life.

I started this band as a kid, and my guitar playing and my interests have always shaped the direction. The band naturally grows with whatever I’m into and whatever I want to experiment with. So it changes as I change. Luckily, it’s still going strong. We’re getting great tours, and we have fans all over the world.

Two members stayed the longest: bassist Bob Morey and drummer Andrew Baird. Both had a major impact on your sound. Why did they leave? Was it simply burnout?

Maybe. I’m not totally sure. I love Bob — he toured the world with us.

Sorry to interrupt, but there’s no bass on your European tour…

Right, because we want to find the right person first. We could’ve rushed and brought in a fill-in, but it didn’t feel necessary. And especially in Europe, touring is expensive. It’s easier to travel with a smaller crew.

We are still looking for a bassist, but it’s not our main focus right now. I’m sure next year we’ll make that more of a priority.

As for Andrew, I think he just didn’t want to grind anymore. It was during COVID — we didn’t know if touring would even come back. He wanted to pursue education, so he did that. Everyone makes their own choices.

What are they doing now?

Bob should be finishing school by now. We text once in a while. Andrew — I’m not entirely sure what he’s doing these days.

He was in the band a long time, though. From around 2011 to 2022 or 2023 — about eleven years. It’s not easy to keep doing this. You really have to want it and get a lot of satisfaction out of it.

I feel lucky because I’ve built more than just the band. I have a stream where fans watch me every week, and that inspires me to write and play. I’ve also been playing with other projects. My whole life is music. It’s the only thing I want to do, and I’m just going to keep refining my craft and pushing it further.

Do you currently have a permanent drummer? Kevin Alexander is no longer playing with you, and on this tour Andrew Ramirez is performing. How does that arrangement work?

Kevin played on the album, but he already had commitments with Disembodied Tyrant. We could have made it work, but I want someone who’s fully focused on Fallujah.

Right now we’ve got a drummer who’s doing a great job, and it’s looking promising. But these things take time. I’m patient — I don’t like to rush decisions.

Where did you find him?

I was playing for Entheos, and we were touring Europe with Born of Osiris. They lost their guitar player on that tour and had another tour starting about five days later. They asked me to learn their set, so I learned about 16 songs on the bus and then did a Canadian tour with them — three weeks in Canada plus a couple of U.S. festivals.

Andrew Ramirez was their drum tech, so I got to know him. We got along really well. He works incredibly hard. I started checking out his videos and saw that he tours with other bands. He’s pretty young — about nine years younger than me — and I thought he was really talented, so I asked him to audition.

His tryout video was amazing. More importantly, he clearly has the passion. He really wants to do this, and that means a lot to me. I want someone in the band who not only wants to tour and record albums but also constantly works on their craft.

Even on the Born of Osiris tour, when he was just a drum tech, he was practicing on his pad the entire time, trying to get better. Even now, after a set, he’ll sit down and work on his rudiments. That’s the kind of dedication I’m looking for — someone who truly cares about becoming an elite musician.

On your debut The Harvest Wombs, you were often labeled as deathcore, yet you already incorporated post-metal textures, atmosphere, and technical riffing with dreamy solos. You were only 20. How did that fusion come about?

First of all, I don’t agree that we sounded like deathcore. Maybe because there were some heavy parts, but the main influences were Decrepit Birth, Spawn of Possession, The Faceless, Necrophagist, and Decapitated. At the same time, we also liked Wolves in the Throne Room and Sigur Rós. So we combined those elements.

Even Sigur Rós?

Yeah. When you’re a kid, you don’t really have a defined identity yet. You just take what you like and put it together. I never intended for people to call it deathcore, but that’s fine. To me, it’s more tech death with atmospheric elements.

Maybe people labeled it deathcore because of the breakdowns.

Maybe. Or maybe the vocal style. But my core influences were tech death.

When I was writing that album, I was taking guitar lessons from Christian Münzner — he played in Necrophagist and later Obscura. We did online lessons for about two years. There was a nine-hour time difference — he was in Germany, and I was in the U.S., living with my parents.

He showed me how to incorporate fusion and neoclassical ideas into extreme metal. He introduced me to Greg Howe, who’s now one of my all-time favorite guitar players. He started in the neoclassical Shrapnel Records scene but later moved more toward fusion.

Christian used some of those ideas in his own playing and showed me how he approached them. I basically took what I was learning from him and applied it directly to our first album. I worked on that record for a few years. I was young, still in school, living at home, so I couldn’t dedicate all my time to it. But that’s probably where that sound really came together — combining tech death with fusion and atmospheric influences.

What’s your background as a musician? Did your family support you early on? Are there musicians in your family? Did you receive any formal training? And where are your musical roots? I’d guess Cynic and Decapitated — especially Organic Hallucinosis.

I love that record. It’s one of my favorites. Organic Hallucinosis was huge for me. And I love Traced in Air. When that came out — 2008, I think — that whole era was big: Organic Hallucinosis was 2006, The Faceless put out Akeldama in 2006, and Planetary Duality came out in 2008. That was such an important time for me.

As far as my background goes, my uncle is the one who first got me into guitar. He lent me a Telecaster when I was about 11. I think he was trying to refinish it, so all the finish had been buffed off — it looked terrible — but I played it constantly. My grandparents would drive me to take lessons with him, and he taught me the basics.

After a while, I stopped taking lessons from him and started paying for my own. I had several different teachers. One of them was Chris Storey from All Shall Perish. He helped me a lot with technique — getting into Rusty Cooley–style speed picking, building strength in my hands, playing faster, developing proper picking technique.

When I started wanting to write music, I got really interested in theory and how to apply it to songwriting. So I began taking jazz guitar lessons. I would drive about 45 minutes every week to see a jazz teacher in Niles, California, in the Bay Area. I did that for a few years. He taught me pretty much everything about jazz theory.

At one point, I was studying jazz and also taking lessons from Christian Müenzner. Eventually I started seeing more value in what Christian was showing me. I like jazz and I appreciate the theory behind it — I understand it — but I realized I’m not actually a fan of jazz music. I don’t really enjoy how it sounds. And I felt like the only way to fully commit to that path was to become a jazz musician, and I just wasn’t interested in that.

Once I understood how scales and harmony worked, I realized I could take lessons focused on what I really wanted and transcribe the rest myself. That’s when I started spending a lot of time transcribing Greg Howe, Allan Holdsworth, and Scott Henderson.

I took formal lessons for many years — basic lessons, metal lessons, jazz lessons. The last major teacher I studied with was Christian Müenzner. After that, I started buying books and educating myself. Then I began teaching as well, which really pushed me to know my material. If I’m going to teach this stuff, I need to truly understand it.

I never went to music school. I considered it, but at the time I thought it would be smarter to study environmental science. I went to college for a bit, but then we got offered a tour with Suffocation, Havok, and Cephalic Carnage. I took a break from school for that tour, and then more tours kept happening. I kept writing music, putting out albums — and I just never went back. That’s been my life ever since.

You live in Tennessee now — basically the home of country music. Does that influence you?

The music itself doesn’t influence me that much, but the level of musicianship absolutely does. The players I’ve met there are elite — unbelievably good — and that pushes me to be the best player I can be.

You’re surrounded by incredible musicians who write constantly and have insane creative output. They’re extremely dedicated. I’ve met a lot of amazing country musicians, but there are also tons of metal musicians in Nashville.

We recorded Dreamless, Undying Light, and Empyrean with Mark Lewis, who lives in Nashville. For each record, I spent five or six weeks in Tennessee, just being around that environment and meeting incredible players.

I met Ryan Knight when he was living there — I don’t think he lives there anymore. I also met Emil Werstler, Navene Koperweis, and Chaney Crabb. There are so many people there who dedicate their lives to music. That’s been a huge influence on me. It made me feel secure that I’m on the right path.

Adrian Belew from King Crimson is also from Tennessee…

I know King Crimson, but I didn’t realize he lived there. Maybe he moves in different circles — I’ve never met him. That would be amazing, though. I’d love to meet him.

By the time your debut came out, bands like The Faceless, Arkaik, and Job for a Cowboy were already active; The Contortionist were forming, Rivers of Nihil would follow shortly. Many technical/progressive death metal bands were emerging — arguably sparked by Necrophagist. Do you see Fallujah as part of that “new wave of tech death,” now perhaps led by bands like Archspire, or did your individuality place you somewhat outside of that movement? And where can this style evolve from here?

I don’t think about it too much — I just love making music. But I was definitely influenced by Necrophagist and The Faceless. As a kid, I learned those songs from tab books. I learned Cynic stuff too. Those bands were huge for me, and I still go back to them.

This past winter I relearned Stabwound and started working on The Stillborn One solo.

Would you ever play it live?

I like playing covers live sometimes. We actually joked about how funny it would be to play Stabwound.

A real turning point in your sound came with The Flesh Prevails. From then on, you became clearly recognizable within technical death metal. There was more atmosphere, softer textures, even hints of shoegaze. Who initiated that shift? Do you listen to bands like My Bloody Valentine?

They’re amazing, but I didn’t discover them until much later. At the time, I was more into bands like Whirr and Nothing — some of them were actually our friends — and also Deafheaven. That scene was kind of happening at the same time.

I’ve always loved reverb and delay. At a certain point, I stopped caring about regurgitating other bands and just started experimenting. The Flesh Prevails was the first time I had a guitar with a whammy bar, so I was exploring what I could do with it.

I’m pretty sure Levitation was the first song I wrote for that album. There’s that main riff with the little whammy bar dips in the melody — that was just me experimenting with my new guitar and trying different sounds and tones. We’d always used tremolo-picked leads with lots of reverb, trying to blur them into something almost synth-like. I was just pushing that further and seeing what would happen.

I’m sure if I really analyzed it, you’d find outside influences in there. But by 2014, I was mainly focused on translating what I heard in my head instead of looking at other bands. When I was younger — especially on The Harvest Wombs — I was definitely just regurgitating the music I loved, because all I wanted was to be able to write at the level of my favorite bands.

On The Flesh Prevails, you incorporated female vocals for the first time. What emotions were you channeling at that point, and what led you to include them? Were you influenced by bands like Cynic or Aghora?

I love Cynic. But honestly, we just wanted to experiment. We thought adding a female voice would bring a new dynamic to the music.

Right before The Flesh Prevails, we released the Nomadic EP. We had a singer named Byanca — she was in the band Whirr, who I mentioned earlier — and she did a part on that release. It had this really cool, ethereal vibe. So we knew that on the next full-length we wanted to explore that direction further.

We ended up working with a singer named Ronit on The Flesh Prevails, and it just felt perfect for the Fallujah sound. After that, we brought in Tori Letzler for Dreamless. Then we took a break from female vocals on Undying Light. We brought them back on Empyrean, and on Xenotaph we didn’t use them because Kyle wanted to handle all the vocals himself. He wanted the record to feel pure — just the band members.

But I have a feeling we’ll bring female vocals back again. To me, it’s just another instrument — like using synths or clean guitars. It adds variety and dynamic range, and it really enhances that ethereal, almost depressive atmosphere.

Undying Light marked a radical shift. The music became simpler, and the critical response wasn’t especially favorable. With some distance, how do you see that record now? Did Nuclear Blast push you in that direction?

Nobody pushed us. That was entirely my decision.

I’d been writing for the band since I was really young, and at some point I felt like I was repeating myself. I wanted to leap into something completely different. At the time, the band didn’t feel like a “brand” to me — it was just a vehicle for creating music.

I’d always wanted to make something like that. The production was really important to me — the mix and the master. I wanted big, natural sounds. I wanted the drums to sound organic, the reverbs to feel real. In a way, it was almost an anti–hyper-complex music statement.

I think when people see a technically skilled player, they expect that person to constantly showcase their abilities. So when I did something simpler, maybe it wasn’t what some fans wanted. But I still love that record. I’m proud of how it sounds — the tempos, the atmosphere, the production. It’s one of my personal favorites.

I know it’s more niche within our catalog, but a portion of our fanbase really loves it. And I’m glad I made it. I don’t think I could have written the albums that came after it if I hadn’t gotten that out of my system. So I have no regrets.

I saw Empyrean as a return to your established dreamy death metal style, but Xenotaph pushes further — more progressive, more clean vocals. Was that intentional from the start?

Yes, that was intentional. When we started writing Xenotaph, we wanted to revisit the band’s root influences — albums like Epitaph, Planetary Duality, and Traced in Air.

Kyle brought in a lot of his own influences too — bands like Opeth and The Ocean. We wanted to create something dense, complex, and packed with ideas. I like when every song has a lot going on and doesn’t linger too long on one section. That actually makes it one of the hardest records for us to play live because there are so many transitions and moving parts.

Is Kyle the one who leans more toward melodic material?

Definitely. He started primarily as a clean singer and developed his growls specifically for this band. Now he’s great at both. It would be a shame not to let someone with that skill set fully express it.

Some of the clean material developed organically — we just let him do his thing and shape parts of the record. But from the beginning, we knew we wanted Xenotaph to be intense, complex, and layered.

For the next album, though, we already have a completely different concept in mind. I don’t like approaching music like it’s McDonald’s making hamburgers — just repeating the same formula over and over. I prefer to treat each album like a director making a different kind of film. Sometimes it turns out exactly how you imagined, sometimes it doesn’t. Then you move on to the next vision. That’s creativity.

How do you actually put songs together? Are you the primary songwriter, or is it a collaborative process? Do you work the old-school way — jamming in a rehearsal space and piecing riffs together — or do you exchange ideas digitally and refine them later in person?

It’s really a mix of everything.

Sometimes someone will bring in a melody or an idea, and I’ll incorporate it if it fits the concept. Sometimes I’ll write an entire song myself and then bring it to the band so we can refine it together.

I really enjoy being in the room with the guys and bouncing ideas around. The first half of Xenotaph was mostly just me and Kyle in a room. I’d riff and improvise while watching his reactions to see where things should go. Then Sam brought in some riffs that fit perfectly with what I was already working on, and we built from there.

Do you all live in the same city now?

Yeah, we all live in Nashville now.

That must make a big difference.

Huge. I haven’t lived near my bandmates since around 2011. So that’s, what, 15 years? Being in the same city again makes collaboration much more natural.

Given the atmospheric side of your music, have you considered doing something entirely different — ambient or cinematic compositions?

I’d love to release a solo album. I’ve been slowly working on it because I want to explore more of my fusion side — still heavy, still rooted in metal, but more focused on guitar.

For the past few years, I’ve been rebuilding Fallujah after 2019, which took a lot of energy. There’s been a lot of touring. Now I feel like I finally have the bandwidth to explore other things.

I’ve been playing with Entheos and wrote some material with them. We’re working toward a new Fallujah album, and alongside that, I’d really like to finish a solo record. It’s been a long time coming.

Would it be something like Evan Brewer’s solo albums?

Maybe, but not exactly. Evan made full-on bass records, which are amazing. I’d still want my solo album to feel like music people can connect with — something that fits within the broader metal world so Fallujah fans would still relate to it. It would just explore my guitar playing in a different, more expanded way.

Your all-time top five albums — and your current top five?

All-time:
Introspection by Greg Howe.
Epitaph by Necrophagist.
Organic Hallucinosis by Decapitated.
Planetary Duality by The Faceless.
Maybe Secrets by Allan Holdsworth.

And currently?

That’s tough. I spend so much time making music that I don’t always keep up. But I love Cattle Decapitation — Death Atlas and Terrasite are incredible. I’ve also been revisiting Erotic Cakes by Guthrie Govan.

What about old-school death metal like Suffocation, Morbid Angel, and the classics?

I love Dying Fetus. They’re unbelievable. We toured with them for seven weeks in 2015, and I don’t think I fully appreciated them at the time — but I definitely do now.

I love Suffocation. Morbid Angel is cool — we toured with them once. But Suffocation and Dying Fetus are among my all-time favorites. Gorguts is amazing too — I absolutely love them.

I’d probably have to check my Spotify for more, but those are big ones. And I really like the new Perturbator record — more electronic, but with a dark, metal edge.

You once made a video inspired by New Millennium Cyanide Christ by Meshuggah. What’s your relationship with Meshuggah?

I love that band. I covered the entire ObZen album live on Twitch — learned the whole thing. I’ve learned a bunch of their songs.

In my opinion, they might be the most intense and innovative metal band on the planet. Learning their music gave me a whole new appreciation for how ingenious it is — especially their use of polyrhythms.

Take “Pineal Gland Optics.” That song is brilliant. When you actually learn it, you realize there are multiple layers of polyrhythms happening simultaneously — in the riffing patterns, in the fretboard movement, in the rhythmic phrasing. It’s alien music. There’s nothing else like it.

Even bands influenced by them only capture a fraction of what makes them special. Kyle and I really bonded over our shared love of Meshuggah. The video was just a fun idea — we were on tour, had cameras with us, and thought, “Why not?” It was just a tribute to that original New Millennium Cyanide Christ video.

And finally — why the name Fallujah? How does it relate to the Iraqi city?

We’ve answered that so many times that I’m just not going to answer it anymore.

So it remains a mystery?

Yeah, I guess so. People will have to dig a little deeper. I’ll leave it at that.