Datum vydání: 13. červen 2025
Label: Nuclear Blast Records
Žánr: progressive / technical death metal

Na Fallujah tu měl donedávna patent Bizzaro, který do detailu rozebral přelomový počin The Flesh Prevails, následující (a zřejmě posluchačsky nejpřístupnější) Dreamless i stylový kotrmelec a rozporuplný experiment Undying Light. Co bylo po nich? Další deska Empyrean s obměněnou sestavou značila návrat k osvědčenému modelu, kdy technicky bravurní death metal opentloval melancholický shoegaze opar a snová atmosféra. No a letos kvartet přichystal šestou desku Xenotaph.

Na ní už chybí spoluzakládající bicmen Andrew Baird, který se odporoučel ke stylově ne tolik vzdáleným Exuvial. I přes neutuchající změny v line-upu kapely její sound a další směřování pevně drží v rukou kytarista Scott Carstairs. I přes svůj jasný rukopis, který Fallujah odlišuje od smečky podobných progresivců, dokáže hudební tvář své alma mater stále posouvat, což se v minulosti už několikrát ukázalo. Poprvé s The Flesh Prevails, kdy se band oprostil od původního deathcore soundu, podruhé se zmíněným kontroverzním Undying Light a potřetí teď.

Xenotaph opravdu značí velký krok a pokrok, kdy Carstairs a spol. přibližuje a stmeluje dosavadní hudební polarity k sobě mnohem víc než dřív. Co praští přes uši hned v úvodu, je zpěv. Jestliže dřív jednoznačně dominoval tlačený chlapácký řev (částečné pojítko s deathcorovou minulostí) a čisté vokály fungovaly jako doplněk, podkres a měli je na svědomí hostující zpěváci, tentokrát je jejich poměr klidně i 50/50. Kyle Schaefer se v tomhle ohledu překonává a v písních plynule přechází z murmuru do cleanů a naopak. Muzika Fallujah byla vždy mnohovrstevnatá, ale většinou vždy díky strunným nástrojům (potažmo podbarvující klávesové složce), teď se k tomu přidává další, tentokrát vokální rovina. Schaefer plně využívá možností vícestopého nahrávání, kdy na mnoha místech slyšíme hlasové dvojlinky, a to nejen melodické, ale i ve formě duetů clean/growling.

Z výše vyřčeného logicky vyplývá, že kapela jako taková se díky téhle razantní změně dostala víc do ranku progresivního metalu, z něhož více či méně do smrt kovu odbočuje. Jenže na druhou stranu nelze jednoduše říct, že Fallujah prostě vyměkli a i je pohltil neúprosný trend globálního oteplování. Xenotaph je oproti ostatním (třeba The Contortionist) stále našlapaný a agresivní počin, který umně staví na kontrastech. Troufám si říct, že Fallujah díky tomu udělali nejdynamičtější nahrávku ve své dosavadní kariéře. Z brnkaček á la Cynic hurá do zamotaných sypanic z pozdní tvorby Deeds of Flesh, z post-rocku do rychloprstého necrophagistního nebo facelessovského náklepu? Žádný problém. Carstairs se navíc konečně úplně oprostil od deathcorových vlivů, rovné breakdownové základy tu už nenajdete. O to víc se seká a coruje, něco na způsob „takhle by asi hráli Deftones Meshuggah“ (markantní to je v A Parasitic Dream, kde se ze sekaček plynule přejde do starších Opeth). Zkrátka chytit se za srdéčko a protřepat u toho palici.

Deska možná trochu klame tělem, protože v její první půlce, potažmo hned v úvodu, převažuje hakenovský feeling. Až v jejím průběhu kapela odhrnuje záclonu, za níž se skrývají temnější i techničtější odstíny minulosti. A jak tomu bývá zvykem u všech podobně eklektických nahrávek, i tady je třeba hodně poslechů na prokousání se labyrintem aranží, změn rytmů, nálad a stylů. Ve srovnání s tímto počinem zní předchozí Empyrean až monotónně; možná je to i díky tomu, že se na skládání podílel vedle Schaefera i druhý kytarista Sam Mooradian. A Xenotaph jednoznačně pomohlo také to, že její stopáž jen lehce přesáhne 40 minut. Tentokrát žádné opusy, kde by se muselo krátit, prostříhávat a vyhazovat nadbytečnou vatu. Nic nepřebývá, nic nechybí. Fallujah zariskovali, opustili dobytá území a vydali se za horizont.

PS: Jak to kapele šlape živě, se budeme moct přesvědčit 18. února 2026 v pražském Rock Café.