Kdy: 18. února 2026
Kde: Praha, Rock Café
Pořádali: Obscure Promotion

Přiznám se, že jsem poměrně dlouho váhal, jestli na pražskou zastávku americké tech/snové kanonády Fallujah vyrazit. Line-up aktuálního evropského turné je totiž poskládaný diplomaticky řečeno zvláštně. Melodičtí smrťáci In Mourning jsou vzhledem k současnému zjemnění Fallujah ještě logickou volbou (má je taky rád pěvec Kyle Schaefer), větší otazníky visely nad zařazením headlinera – Finů Omnium Gatherum. Těm v kontextu ostatních spolků už víc čouhá sláma z bot.

Zajímavostí a překvapením však bylo, když jsem se během show dozvěděl, že Skandinávci si o účasti Amíků sami řekli. Nakonec proč ne… Nicméně když jsem si řekl, že by bylo fajn pro Marast vyzpovídat zakládajícího kytaristu Fallujah Scotta Carstairse (se sepsáním otázek vydatně pomohl znalec jejich tvorby Bizzaro), motivace vyrazit do matičky Prahy se znásobila. Už loni mě totiž chytlo setkávání s muzikanty „face to face“, když jsem na Brutal Assaultu odchytil Malignancy a Car Bomb.

Takže? Rockaféčko se před půl sedmou plní, na první dobrou chytlavý melodický metal očividně táhne, při největším návalu tipuju návštěvnost 150 – 200 hlav. Jede se na čas, v sedm startují In Mourning. Role úvodního supportu je pro skupinu se sedmi deskami na kontě až nevděčná, hrací čas mají lehce přes půl hodinky.

Produkce Švédů mě baví zhruba od páté řadovky Garden of Storms, kdy už své songy vyladili do vypinkaného konglomerátu melodic deathu, doomu a power/prog prvků. Řekněme takové „béčko“ starších Opeth v období Deliverance/Blackwater Park? Může být, také tady se střídají agresivnější polohy střednětempého death metalu od Åkerfeldta se zpívanými popěvky. Napadají mě ale i Amorphis, ovšem bez aktuálního mainstreamového kolotočářského prefabrikovaného cukrkandlu. Skandinávskou scénu mají holt In Mourning v malíku, v groovy pasážích si ale nemůžu nevzpomenout na Nevermore.

Setlist je pevně daný, pět songů a balíme. Tři songy jsou ze stále aktuálního alba The Immortal – nejvíc bavila Silver Crescent s prvotřídním ústředním riffem jak z pera Jeffa Loomise, naopak North Star až přespříliš zaváněla kapesníčkovým sentimentem (frontman Tobias Netzell hrající v kapuci to ovšem odzpíval na jedničku).

Nicméně ohlas byl obrovský, bylo vidět, že lidi přišli už na první kapelu. K mínusům vystoupení musím přičíst trošku neadekvátní zvuk – na to, že nejde o nijak dramaticky složitou muziku to byla poměrně přepálená koule. In Mourning mají tři kytary (na basu prý zaskakoval borec z Omnium Gatherum), čekal jsem větší cirkulárku. Možná trochu za očekáváním, z desek se mi to zamlouvá víc.

 Jestliže bych u In Mourning kytar ubral (což by paradoxně jejich uzemňující efekt umocnilo), u Fallujah bych naopak razantně přidal. Hoši totiž teď hrajou živě bez basy, takže pověstné gule chyběly. Zvukař se probral až cca po pěti minutách, kdy Scott Carstairs začal hrát svoje trademarkově snové sólo, které nebylo vůbec slyšet. Pak už se to srovnalo, když v mixu dostal „přidáno“ i druhý sekerník Sam Mooradian. Myslím však, že ten, kdo neměl dostatečně naposloucháno, se v hudbě Nashvillských musel ztratit. Krčím rameny, holt zvuková daň za prog/tech deathovou jízdu, málokdy se to povede na 100 %.

Oproti vizáži Skandinávských jsou Fallujah vizuálně o poznání větší „hodňouškové“, k čemuž přispěl i novic za bicími Andrew Ramirez, tomu bych tipoval maximálně 25 let. Ovšem ve srovnání s Kevinem Alexanderem nebo Andrewem Bairdem člověk nezaznamenal pražádný rozdíl. Suverénní blast od A až do Z a podle Schaefera v kapele už asi zůstane natrvalo.

Setlist logicky nejvíc těžil z poslední suprové placky Xenotaph (celkem pět kousků), takže úvod obstaral její začátek In Stars We Drown a hned po ní Kaleidoscopic Waves. Kyle dokazuje, jak se vyzpíval, žádné přešlapy á la Burton C. Bell, přechody z melodických linek do growlu nebo ječáků dává s přehledem, když kapela vytáhne žolíka z fošny Dreamless v podobě The Void Alone, nahrazuje s prstem v nose i tamní ženskou linku. Bomba. Vedle Dreamless (z ní zazněla rovnější Amber Gaze) se dostalo i na dva kousky z Empyrean.

Ohlas měli Fallujah také velký, i když ani u nich se nekonal žádný moshpit (ten jsem nezaznamenal ani u headlinera – i když z nich jsem viděl prd), jen kývání řepou a nějaké to hrození pěstičkami. No jo, spíš šlo o poslechovku, protože u Fallujah se toho (hlavně v kytarových linkách) děje tolik!

Koukat na hru Carstairse je balzám na duši, páka je u něj v permanenci, tatíček Holdsworth z něj musí mít radost. Co dál? Blížíme se ke konci setu, zazní Sapphire z přelomového The Flesh Prevails, ale přišlo mi, že ze všech skladeb vyzněla tak nějak naprázdno. Samotný finiš obstarala úžasná titulka Xenotaph, nejdřív techdeathové šílenství, pak majestátní melancholický riff s dvojšlapkovým kobercem. Lepší zakončení si nešlo přát.

Omlouvám se headlinerům Omnium Gatherum, poněvadž jsem z jejich setu viděl cca jen jeden song. Nekomplikovaný metálek (promo materiály dokonce připouští i popové vlivy, což vlastně nelze rozporovat) mě ale po té předchozí jízdě nemohl vtáhnout. Občas jsem si vybavil Soilwork, ale ti mi přijdou rozmanitější i hudebně zajímavější. Zvukově to bylo ošetřené ze všech asi nejvíc na pohodu, lidi se bavili, dobrá dobrá.

Já si ale vzal na paškál sekerníka Carstairse, zalezli jsme do backstage a pokecali o jeho hudebních vlivech a mnoha detailech z minulosti Fallujah. Výsledkem bylo 40minutové povídání, na které se brzy můžete na stránkách Marastu těšit. Nakonec fajnově strávený večer.