Kdy: 7. říjen 2025
Kde: Praha, O2 Aréna
Fotky: galerie Jiří Platzer, Nadrom (mobil)

Úterní večer byl večer kontrastů. Nejdříve komornější, ale výtečný set Megadeth a následně ambiciózní, rozmáchlá a profesionální stadiónová show Disturbed s výborným vizuálem, solidním zvukem a skvělým Draimanem.

Když bylo oznámeno, že v O2 aréně budou hrát Disturbed a speciální host (nebo předkapela, chcete-li) budou Megadeth, způsobilo to nejedno protáhlé obočí. Jedno z nich bylo samozřejmě i to moje a o koncert jsem na nějakou dobu ztratil zájem. Nicméně to nebylo poprvé, co Megadeth přijeli jako předkapela uskupení z úplně jiného žánru. Nedávno se podobný scénář odehráli i s  Five Finger Death Punch. Na rozdíl od Disturbed, které mám vlastně docela rád, mě ale toto spojení natolik urazilo, že bych koncert vynechal.

V těchto spojeních lze najít jednoznačný algoritmus v tom, že syn Davea Mustaina dělá manažera oběma zmíněným kapelám. Vzhledem k tomu, že poslední měsíce trpím slušnou Megadethídou, která se ještě umocnila oznámením jejich konce, rozhodl jsem se navzdory jejich kratšímu setu využít možnost Megadeth vidět s vědomím, že to může být naposledy.

Kapely nemají moc podobnou základnu fanoušků a na návštěvnosti MEGADETH to bylo jasně vidět. Mě to ale absolutně nevadilo. Vymetené stání u pódia totiž udělalo z koncertu Megadeth až skoro komorní záležitost rovnající se klubovému zážitku. Chápu, že Megadeth mé nadšení nesdíleli, ale myslím, že s tím i tak trochu počítali. Naopak je to pro ně šance oslovit úplně nové publikum, ke kterému by se jinak nedostali.

Banda okolo zrzavého drtiče strun set odpálila přesně na čas v 19 hodin, a sice otvírákem Skin o’ My Teeth z alba Countdown to Extinction. Musím říct, že O2 arénu opravdu nemusím a téměř vždy mě v této hale zklamal zvuk. Hned od prvních tónů mi ale bylo jasné, že tentokrát to bude jinak.

Krystalicky čistý zvuk, kde bylo naprosto všemu rozumět, a to včetně kopáku i virblu, který bývá v halách díky přemíře bas dost často nečitelný. Okamžitě se mi na obličeji vyloudil přiblblý úsměv, který nezmizel až do konce vystoupení. Vidět svoje hrdiny takhle blízko byl pro mě opravdu zážitek.

Ihned po Skin o’ My Teeth navazuje koncertní tutovka Wake Up Dead. Tahle pecka živě nikdy nezklame. Našponované kytary, které pálí a melou, jako by měl být zítra konec světa, v kombinaci s nekompromisní rytmikou jsou přesně to, co od nich chcete slyšet. Tyto esence ještě umocňuje Dirk Verbeuren, který do partů Megadeth vnáší vlastní invence a především neskutečný drive. Díky tomu staré skladby působí neskutečně svěže a aktuálně.

Při Sweating Bullets se Dave Mustaine zase naplno vyřádil ve svém pověstném recitování. Ano, zvláště ve zpívaných refrénech má jeho zpěv bezpochyby rezervy, občas ujede tónina nebo intenzita, nicméně stále zvládne tuto rytmickou mašinu solidně doprovodit a v rámci toho, jaké to má celé neskutečně koule, mu to rádi odpustíte. V Hangar 18 naproti tomu skvěle vynikaly vrstvené kompozice kytar, především pak mladého kytaristy Teemu Mäntysaariho. Nemohu si pomoct, ale ze všech kytaristů Megadeth mi právě tento nejvíc připomíná legendárního Martyho Friedmana.

Oproti standardnímu vystoupení neměli Megadeth žádné pódiové vychytávky, což ještě více navodilo komorní klubovou atmosféru. Dokonce ani nevyužívali celou délku prodlouženého pódia. Kytaristi se vydali na výlet do předsunutého mola jen jednou, ale o to víc jsem si tento moment užíval. Být pár metrů od svého celoživotního idolu byl vskutku neopakovatelný zážitek.

Do setu se vešla i Angry Again ze soundtracku The Last Action Hero, která se v poslední době dostala do hlavní páteře jejich setů a netřeba se tomu divit, protože živě perfektně funguje. Opět je zde prostor pro Mustainovu pěveckou variabilitu a zvláště se zpěvným refrénem se popral se ctí. Nariffovanná She-Wolf dostala jako jediný zástupce alba Cryptic Writings překvapivě přednost před hitovkou Trust. Zde se totiž můžou kytaristi opět vyřádit v sólech.

Několikrát byl zmiňován i skvělý nový singl Tipping Point, ale tato skladba bohužel nakonec nezazněla. On byl vlastně celý setlist složen výhradně ze starých skladeb. Z novější tvorby jsme se dočkali pouze We’ll be Back z předchozí desky, naproti tomu osvědčené pecky Tornado of Souls a Symphony of Destruction v setlistu v žádném případě nemohly chybět. Zvláště pak Symphony of Destruction opravdu nemilosrdně drtila.

Na předním pódiu se při skladbě Peace Sells předvedl také staronový basák James LoMenzo. Musím říct, že ze mě stále nezmizela pachuť z toho, jakým způsobem byl z kapely vypaktován David Ellefson, kterého považuji za jednoho z nejlepších basáků na světě a do Megadeth jednoznačně patří. LoMenzo je pro mě náplast, ale náplast více než solidní. Není prostě tak osobitý a průrazný jako Ellefson, jehož si v muzice vždy najdete.

A jedenáctiskladbový set nemohlo uzavřít nic jiného než Holy Wars…The Punishment Due. Sólová přestřelka na konci skladby byla skvělou tečkou za jejich hodinovým setem.

Setlist: Skin o' My Teeth, , Wake Up Dead, Sweating Bullets, Hangar 18, Angry Again, She-Wolf, Tornado of Souls, We'll Be Back, Symphony of Destruction, Peace Sells, Holy Wars... The Punishment Due

Po občerstvení a třičtvrtěhodinové pauze pro změnu scény jsem dorazil do sálu a zjistil, že lidí znatelně přibylo. Najednou vše zhaslo a spustil se předfilm. DISTURBED na tomto turné oslavují 25. výročí svojí první desky The Sickness a kapela ji hraje v celé délce.

Zpěvák David Draiman byl přivezen ve svěrací kazajce a masce ve stylu doktora Lectera a ihned po sundání masky rozezpíval první věc Voices. Jestliže jsem tvrdil, že vystoupení Megadeth bylo komorní, tak pro Disturbed platí pravý opak.

Když začnu u zvuku, měl mnohem větší basy, celkově mnohem víc uzpůsoben pro větší stadiony. Ze začátku mi přišlo, že samply dostávaly větší prostor na úkory riffů, což mi nevadilo, protože to dávalo muzice elektroničtější feeling, což fungovalo zejména u druhé rytmické věci The Game. Ve druhé půlce mi ale zase naopak přišlo, že kytar přibylo a riffy byly plnotučnější.

Show byla hodně strukturovaná a obsahovala spoustu různých inter a předmluv, například před další pomalejší věcí Stupify. Největší ohlas samozřejmě sklidila největší hitovka Down with the Sickness s ikonickým řevem „Uaaa“. A musím říct, že David Draiman zpíval opravdu výborně. Jak v melodických pasážích, řevech a i v pískově vyzpívávaných refrénech. Bavil mě zejména ve Violence Fetish a Fear, které jsou tvrdší a zde měly refrény opravdu sílu. Jemnější polohu zase převedl v Numb, aby vzápětí přešel do jeho signifikantního pískového refrénu. Nezaznamenal jsem absolutně žádný výkyv.

Jeho pohyb po pódiu není nijak agresivní, spíš je to takové hodně aktivní pochodování po pódiu, ale k muzice to sedí a může se naplno věnovat zpěvu. Na rozdíl od Davea Mustaina, který přední pódium navštívil jen jednou, David Draiman zde trávil většinu koncertu a stejně tak kytarista Dan Donegan s basákem Johnem Moyerem. Je to samozřejmě dáno skladbou kapely a také rozmáchlejší pódiovou show. A ta byla opravdu hodně vymakaná. Vlastně jsem ani netušil, jak je ta kapela velká.

Na pódiu se promítalo jakési lešení s ohni a v kombinaci s promakanou světelnou show vše působilo opravdu impozantně. A to ještě nebylo zdaleka vše. Jeden z nejikoničtějších momentů koncertu byl jednoznačně cover Tears for Fears – Shout!, který celý sál rozeskákal a rozezpíval. Ač takové věci normálně nepraktikuji, musím říct, že jsem se také na okamžik nechal strhnout a taky si trochu zazpíval.

Před posledním songem byl David Draiman popraven na elektrickém křesle, a poté, co vstal se zkrvavenou hlavou z elektrického křesla, rozjel Meaning of Life, hodně tvrdou a elektro-rytmickou věc někde mezi Static-X a Fear Factory. Skvělý konec první části vystoupení.

Po odehrání celé desky byla naplánována patnáctiminutová pauza, po které měla následovat druhá část setu. Otevíral ho letošní nový singl I Will not Break. Příjemná elektro-rocková pecka, která slušně odsýpá. Při následující skladbě Bad Man z poslední desky se ale začaly dít věci. Nad pódium vystoupala obří socha jejich ikonického maskota, který si říká The Guy a zůstala zde až do konce setu. Pódiová show byla opravdu super a nemuseli by se za ní stydět ani Iron Maiden.

Hrálo se hodně coverů. Kromě zmiňovaného Shout! zazněla ještě Land of Confusion od Genesis a jejich největší tahák - The Sound of Silence od Simon & Garfunkel. Musím říct, že tento cover mi přišel vždy trošku slizký a upřímně se mi po něm na nějakou dobu začali Disturbed trochu zajídat. Musím ale říct, že live provedení bylo opravdu skvělé - na obrazovce kostelní svíčky, pak se objevil hořící klavír. David Draiman zazpíval skvěle, hodně experimentoval s tóninami a polohami hlasu, za což také sklidil zasloužený ohlas.

Při skladbě The Light Drainman vyzval publikum k rozsvícení mobilů a zapalovačů, jinak se ale ve druhém setu nejvíc hrálo z alba Indestructible. Zazněla titulní skladba a na závěr zazněla pecka Inside the Fire, kterou mám osobně velmi rád. Refrén opět zpíval celý sál. Trochu mě mrzí, že nic nezaznělo z mojí nejoblíbenější desky Believe, ale u takto tematického setu se to dá pochopit. Oni z ní ale ani tak moc nehrají.

Úterní večer byl večer kontrastů. Nejdříve komorní set Megadeth, který ale navzdory své délce nabídl větší kontakt s kapelou a až klubový zážitek oproštěný od všech moderních pódiových vychytávek, kde promlouvala pouze muzika. Ryze fanouškovský zážitek, na který nikdy nezapomenu. Kdyby právě tento koncert Megadeth měl být můj poslední, mohu s tím asi v klidu zemřít. Plnotučný koncert jsem si totiž naplno užil předloni v Pardubicích. Ale oba koncerty byly skvělé a každý úplně jinak. Disturbed naopak nabídli ambiciózní, rozmáchlou a profesionální stadiónovou show s výborným vizuálem, solidním zvukem a skvělým Draimanem. Povedený večer, který mě donutil přehodnotit mou averzi vůči O2 aréně.

Setlist: 1. část - The Sickness: Voices, The Game, Stupify, Down With the Sickness, Violence Fetish, Fear, Numb, Want, Conflict, Shout 2000 (Tears for Fears cover), Droppin' Plates, Meaning of Life

2. část - Greatest Hits: I Will Not Break, Bad Man, Land of Confusion (Genesis cover), Indestructible, The Sound of Silence (Simon & Garfunkel cover), The Light, Inside the Fire