Datum vydání: 19. červen 2026
Vydali: Iron Bonehead Productions
Žánr: war metal, black death metal
Délka: 43:59

Když jsem si udělal rychlý průměr z hodnocení námi zde nedávno recenzovaných desek, došel jsem k šokujícímu číslu 7,612. Co to znamená? Že za poslední cca dva měsíce – a ani při pohledu dál do minulosti by výsledek nebyl zásadně jiný – je téměř každá recenzovaná deska nadprůměrná. Náš autorský tým se samozřejmě snaží doporučovat spíše kvalitní nahrávky a nebřednout zbytečně bahnem podprůměru. Jenže občas je potřeba rozvířit i samotné bažinaté dno a připomenout si, že stále vychází obrovské množství průměrné i vysloveně mizerné hudby. Nu, a taky se nad ní trochu pobavit.

Kde jinde začít s ředěním kvality než u starého dobrého promo e-mailu. Mou oblíbenou disciplínu recenzí „naslepo“, která nám dala takové klenoty, jako byla recenze na Dark Goat, odpálím stylově: war metalem z Indie a Kanady, tvořícím svou „hudbu“ pod jménem Nirriti.

Za kapelou stojí zkušený bubeník Axaazaroth z Nuclearhammer (zde vystupující pod jménem Rakta), kytarista Virja, baskytarista Retas a především vokalista Bhasma, přičemž poslední tři jmenovaní pocházejí z Indie. Všichni mají dokonalou image, nábojáky kam se podíváš. Texty filozofické, obal správně šílený. Že by noví Tetragrammacide? Než jsem se pustil do prvního poslechu, těšil jsem se.

Oprávněně? Vykouzlilo album Nirriti blažený úsměv na mé strhané tváři? Úsměv věru vykouzlilo a nemohu říct, že je Dhrupad Anutpada je špatná deska. Je totiž příšerná.

Nabízelo by se potrénovat ostrovtip na téma, jak je tahle nahrávka debilní. Jenže ono to snad ani není potřeba, protože žádnou hudbu – jakkoli šílenou – vlastně neuslyšíte. Tichoučké a naivní přehmatávání mezi dvěma akordy je nekompromisně umláceno bicí soupravou, do které Rakta řeže jako smyslů zbavený. Sám o sobě by se tenhle bubenický výplach možná ještě dal snést, jenže i ten je následně totálně přeřván nesmyslně naechovaným vokálem.

Výsledek v tom nejhorším připomíná staré undergroundové nahrávky DG307, na nichž jsou slyšet jen břinkající činely a řev. V našem případě ovšem pětinásobně rozmnožené echo připomínající skřek postřeleného muflona. Vydržet čtyřiačtyřicet minut Bhasmovy agónie byla napoprvé výzva. Čtyři poslechy opravňující k napsání recenze jsem ale nakonec nastřádal a svým zvráceným způsobem jsem si tu desku vlastně užil.

To ale nic nemění na tom, že bez jakékoli nadsázky je Dhrupad Anutpada tím nejhorším, co jsem za posledních několik let slyšel. Jestli se tu drahý kolega pozastavoval nad tím, že se Lokabrenně dostalo požehnání tolika bodů (a připouštím, že jsem se v jejich případě nechal trochu unést), pak nechť polaská své ouško výtvorem Nirriti. Lokabrenna byla možná přeceněná. Nirriti je však připomínkou, že skutečné dno stále existuje.