Datum vydání: 22. únor 2026
Label: vlastní vydání, Sect Entropy (MC)
Žánr: black metal, war metal
Délka: 49:52 

Sturla Viðar není na islandské blackmetalové scéně neznámým jménem. Působil jako baskytarista ve Svartidauði a podílel se také na desce Sól án Varma. Lokabrenna je však jeho sólovým projektem – a zatím působí především jako ryze osobní a snad díky tomu nekompromisní výpověď.

Lze jen doufat, že se projekt časem rozroste do plnohodnotné kapely. Už teď ale Sturla předkládá intenzivní manifest: proud nenávistné energie, v němž se běsy nezkrotně derou na povrch a nacházejí svou hudební podobu. Pokud je v roce 2026 ještě možné mluvit o albu, které dokáže „zhmotnit tmu“, pak je to právě padesátiminutová Acephalic Apocrypha.

Deska však není pouhou warmetalovou smrští bez dalšího významu. Naopak – nese v sobě jistou ambivalenci, něco jako „strukturovaný chaos“. Sturla totiž nerezignuje na hudbu v tradičnějším slova smyslu.

Úvodní Nights of the Gnashing Teeth (vydaná i jako singl) a následná Eldritch Armaments I: Anti-God Indoctrination představují temný, drtivý death metal balancující na hraně war metalu. Obě skladby stojí na bazálních rytmech a dobrých riffech, které jsou zasazené do syrového, neuhlazeného zvuku. I otrlý posluchač dostává pořádně naloženo.

Třetí Spread Blood Eagle přináší výraznou změnu dynamiky. Bezmála patnáctiminutová kompozice se rozvíjí pomaleji, pracuje s atmosférou a dává vyniknout výbornému, táhlému riffu. Právě tady se nejvíc ukazuje schopnost budovat napětí a pracovat s prostorem – pro mě jde zároveň o nejzajímavější moment celé desky.

Skutečnou výzvou je závěrečná, více než dvacetiminutová The Indifferent Stars Above. Pro někoho může působit až utlumeně, a slyšel jsem ji označenou jako „post-metal“ (ehm). Ve skutečnosti zůstává věrná nenávistné antihudební podstatě – jen ji podává v rozvolněnější, táhlejší formě. Paradoxně právě tady dostává posluchač lok vzduchu, ačkoliv by se spíš nabízelo ještě víc na krček přitlačit. Kombinace vlivů připomínajících Ondskapt a Teitanblood by přitom snadno unesla i mnohem drtivější finále.

Rozepisovat se dál o vlastních sympatiích k Lokabrenna je vlastně zbytečné. Stačí říct jediné: Acephalic Apocrypha je pořádná nenávistná mrda a jestli je vám jejich padesát minut moc, pusťte si verzi bez poslední skladby.