Datum vydání: 31. říjen 2025
Label: Lavadome Productions
Žánr: death metal
Čas: 38:17

Před nedávnem jsem v souvislosti s Beyond Mortal Dreams mluvil o jednom z nejlepších deathmetalových alb roku. To jsem ještě netušil, že skutečnou bombu odpálí Lavadome až na sklonku října v podobě desky Infrahumano. Ti představili prostě úchvatný a takřka bezchybný deathmetalový kolos. Je kořeněný (jako tato recenze vulgaritami) tou nejvybranější formou brutality.

Pojďme alespoň zlehka prozkoumat Hlubiny utrpení alias 38 minut nasypaného death metalu ze Španělska. Debut Infrahumano, Echoes of Decay, který vydávala kapela sama, jsem zaznamenal až s notným zpožděním, ve mně zanechal příjemnou vzpomínku. Nepřipravil mě ale na to, co Infrahumano rozpoutávají na svém druhém albu.

Jasně, jsme zvyklí, že Lavadome nevydává blbosti, že věci s jeho podpisem má smysl poslouchat, ale jen vzácně se stane, že deathmetalová deska takhle překročí žánrovou výseč, že má kromě techniky a brutálního tlaku i emocionální nadstavbu, která dokáže posluchače strhnout. Infrahumano tuhle emo složku má, a tak nejen že je co dokolečka poslouchat, že je co počítat a že je na vzdušné kytaře co vybrnkávat. Je především co prociťovat, co prožívat.

Nutnou podmínkou takového nekompromisního zážitku je kvalitní zvuk. Infrahumano jej mají temný a hutný (snad by někdo mohl říct i těžkopádný), takový, který ani v komplexnějších riffech nic nerozmělní. Ano, připouštím, že jsem se setkal i s názorem, že mix je na dnešní poměry „poněkud lo-fi“. Nu, v takovém případě se nedá dělat nic jiného, než dnešní poměry zatratit, protože mix nejenže není lo-fi, nejenže je naprosto v pořádku, on je (kurva!) vynikající. Bicí jsou po všech stránkách ošetřené, takže nepotkáte žádné mlaskání, žádné nedomrlé nedosypávání, z reproduktorů dostanete brilantní klepec daleko překračující „dnešní poměry“ plochých kobercových blastů. Od takto dobře nastavené podstaty se kytary snadno odráží k sytému riffingu a plynulému tremolo pickingu. Co jiného tady dodat než „mňam (do píči)“!

Vyloženě chytlavých a rychle zapamatovatelných momentů je naštěstí málo (Baptized in Acid je v tomto ohledu výjimkou), takže se deska neohraje a umožní nonstop headbanging při nekonečných posleších v autě na repeat. Oproti desce měsíce, kde jsem Infrahumano sice chválil, ale bodově podhodnotil, tedy musím výrazně ocenit trvanlivost materiálu.

Vyber z následujícího rezervoáru jakékoli kapely: {Hate Eternal, Entombed, Immolation,  Origin} a máš představu, kde berou Infrahumano sílu. Mě kromě těchto povinných reminiscencí deska nejvíc připomněl ultra-skvělé Riexhumation a také obě poslední desky moderních uctívačů DM kánonu Escarnium. Oproti své prvotině už Infrahumano jen málo upomínají na Deicide, což je pro mne další z mnoha významných plus.

Infrahumano a jejich Depths of Suffering je vedle Chaos Inception tím nejlepším, co death metal 2025 let po smrti bestie nabídl.