Datum vydání: 13. únor 2026
Vydali: Alpha Classics / Outhere Music
Žánr: contemporary, modern classical
Délka: 60:14

Jihokorejská skladatelka Unsuk Chin dle všeho patří k zavedeným pojmům (post-)moderní, soudobé kompozice nebo chcete-li „klasiky“ 20. a 21. století už více než 20 let. Její skladby byly interpretovány mnoha světovými ansámbly, získala spoustu ocenění atd. Její diskografie čítá asi 16 položek – některé nahrávky sdílí s díly („splitka“) svého učitele, György Ligetiho, dále Pierra Bouleze, Oliviera Messiaena, ale také s Olgou Neuwirth a Sun Ra.

Do mých uší se poprvé dostala asi až v letech 2019-20. Tehdy její skladbu Gougalōn uvedl orchestr BERG - a to dokonce 2x během jednoho večera – což je dobrej nápad, zvlášť pomalejší jedinec jako já to pak má šanci trochu líp pobrat, při opakování si všímá dalších souvislostí a detailů apod.

Počátek její spolupráce s Ensemble Intercontemporain se váže až k roku 1994, ve kterém hrál/i její skladbu Fantaisie Mecanique. Tento věhlasný pařížský ansámbl lze slyšet jak na jejím první albu Akrostichon – Wortspiel z roku 2005, tak na zatím poslední, letos vydané sbírce, nesoucí jméno skladatelky - tudíž jde asi o její reprezentativní portrét (?). Jde o výběr tří skladeb z let 2002-2012, které zmíněný orchestr nahrál v únoru 2025 v Pařížské filharmonii. Každá z nich má okolo 20 minut.

Že jde o žákyni velkého Györgyho (dle Bertranda Chamayou dokonce nejoblíbenější) je znát. Zvláště v Gougalōn, ale i v dalších skladbách se dá slyšet dílčí podobnost s Ligetiho tvorbou, především tou pozdější, značně eklektickou a často též rytmicky výraznou ze 70. i pozdějších let 20. století, kdy se inspiroval mj. i africkou hudbou (jeho syn v tom pokračuje). Sama Chin v rozhovoru uvedla, že studenti jím byli vedeni spíše k poslechu starší klasiky, jazzu, různé starověké, neevropské tradiční hudby atd. než avantgardy. Vzdálenější spojitost se dá u Chin vnímat i s dalším „folkloristou“, Bélou Bartókem (mj. s jeho Podivuhodným mandarínem), ale i Stravinským a Xenakisem.

Oproti zmíněným ale Korejka očekávatelně čerpá spíše z dálněvýchodních tradic včetně své domoviny, gamelanu apod., byť zmiňuje i Afriku a Indii. Skladby jsou převážně hodně dynamické. Hojně využívá energické, různou měrou podivné a potrhané rytmy, úderné vpády a jiné hrátky se zvukem bohatého arzenálu perkusí. Krom těch v západních orchestrech běžných (tympány, vibrafon aj.) i exotických - litofon, jávské gongy, japonské chrámové zvony a další. Ve 4. části Gougalōn dokonce dojde i na sólo na skleněné lahve a plechovky, záměrně připomínající pouliční umělce (viz podtitul a názvy kapitol skladby).

Některé party zní i lehce najazzle. Druhá, pomalá, pochmurnější věta Gougalōn se blíží noir atmosférám, třeba Milese Davise na Ascenseur… - a ten čarovný nástup flétny a klarinetů, trombón s dusítkem připomínající žabí žalozpěv atd. Třetí, naopak hodně svižná až splašená část místy evokuje i nějaký free jazz, rio či third stream. No a pátá zavání kouzelnou nerealitou ze světa za oponou od Kaboom Karavan.

Nicméně i přes zmíněné vlivy či náhodné podobnosti jde stále hlavně o západní „klasickou“ kompozici pro orchestr, převážně, možná i kompletně atonální. Jsou tu i táhlé, tajemné, nervní, napínavé, místy až trochu tísnivé úseky (nejvíc v 2. části Graffiti – Notturno Urbano), glissanda, mikro/polytonální klastry, spektrální čáry s témbry a další postupy z avantgardy/sonorismu 50. - 70. let.  Častý je dojem až kaleidoskopicky divnobarevné, mihotavé, hemživé psychedelie (slyš třeba hned úvod Double Concerto…) a záhadných, surreálných, magických vý/jevů a dějů.

Pořadí skladeb je zvoleno logicky. Úvodní Gougalōn je nejpřístupnější, zhruba napůl vážná, napůl groteskní (byť ne zas tolik jako třeba Ligetiho Le Grande Macabre). Má potenciál zaujmout na první poslech/y i necvičené ucho posluchače, který se s moderní/současnou „klasikou“ teprve seznamuje. Snazší orientaci pomáhá i rozdělení na tracky. Další dvě skladby už jsou spíše pro pokročilé. Já jsem asi něco na pomezí. I po více než 2 měsících velmi častého poslechu (vyšší desítky, někdy i 3-4x denně) se v Dvojkoncertu a Graffiti místy ztrácím i kvůli/díky (?) již zmíněné potrhanosti a nesnadné uchopitelnosti některých částí. Ale to je spíš konstatování než výtka, v obou skladbách už mám oblíbené pasáže, stále více je doceňuji a vlastně se v nich ztrácím rád.

Technická, hráčská i produkční/zvuková stránka (mix, master atd.) nahrávky je nepřekvapivě naprosto perfektní, tady asi nelze vytknout nic. Ve srovnání s 9 let starým záznamem Gougalōn též od Ensemble Intercontemporain rozhodně vede tato loni nahraná verze. Nepodstatné číselné hodnocení zastavuji na rozhraní hodně dobrý/super. Krom jiného i protože si více cením hudby s (ještě) temnější, nebo prostě ještě nějak jinou, „hlubší“ atmosférou. Ale i tak jde o nahrávku, která mě z letošního roku zatím zaujala a baví nejvíce.

Gougalōn zazní i tuto sobotu v DOXu, v rámci festivalu Pražské jaro v podání mezinárodního Ensemble Modern, který uvedl už v roce 2009 její (nekompletní) premiéru. Ve chvíli, kdy tenhle článek dopisuju je k mání posledních 19 vstupenek. Páteční program s Dvojkoncertem je vyprodaný.