Datum vydání: 5. prosinec 2025
Label: Terratur Possessions
Žánr: black metal
Stopáž: 42:11

Darvaza už dekádu spojuje dva z nejplodnějších mozků blackmetalové scény: norského Wraatha a italského Omegu. Za tu dobu se kapela pro oba členy stala prioritní, a to zejména z perspektivy živého vystupování. V rámci četnosti zastávek se Darvaza může porovnávat s tak vytíženými koncertními stálicemi jako Marduk nebo Mayhem.

Z pohledu čistě hudebního lze pak Darvazu vnímat jako snahu o spojení agrese Wraathových One Tail, One Head a duchovní povznesenosti, se kterou Omega pracuje v Chaos Invocation nebo Nubivagant. Za výsledkem jde dvojice přes rock n’ rollový tah a ty nejzákladnější žánrové postupy, ve kterých nechybí tremola, sypačky a občasné přepady do hellhammerovských středních temp.

Darvaza původně označuje oázu, u které se nachází kráter přezdívaný The Door to Hell s hořícím zemním plynem o teplotě okolo 1000 stupňů Celsia. Tato palčivá síla je příznačná i pro kapelu. Nejpotentněji se otiskla do prvotního triptychu krátkých nahrávek. Skladbám dodnes patří drtivá většina prostoru ze setlistů. Dvojice už zde definovala rozpoznatelný zvuk, u kterého jde zahrozit pěstí i padnout na kolena v jakémsi mystickém pomatení. Minimalistické rovnici navzdory.

S odstupem času lze soudit, že Wraath s Omegou umí tvořit lépe po menších dávkách, kdy mohou silné nápady spojovat v rámci jedné skladby, a tak lépe pracovat s dynamikou, atmosférou i spirituálním přesahem. Na dlouhohrajícím debutu se pak energie často vytrácí, mělní se totiž na úkor delší stopáže, kde se jednotlivé stopy často odvíjejí od jednoho nápadu, a nepřecházejí tak do jiných rovin jako třeba stále nejsilnější Towards the Darkest Mystery.

We Are Him je v porovnání s debutem dynamičtější, lépe přepíná mezi dvěma póly, přičemž nabízí větší porci variability. Blood of No-one je typickou koncertní burcovačkou, Slaying Heaven pak stojí v kontrastu a nabízí meditativnější tvář Darvaza, což podporuje i nové začlenění syntetického doprovodu po vzoru Burzum.

Čistší a průraznější produkce dodává celku větší ráz, vyšší míra srozumitelnosti pak umožňuje více zabředávat do textů, které jsou ve své prostotě navýsost efektní. Například mantra v poslední části Chaos.Fire.Devotion s ústřední frází „Don’t mistake“ patří mezi nejsilnější momenty celého repertoáru.

We Are Him se ale i přesto nadále pasuje s problémem pramenícím z rozmělnění, kdy určité kompozice nenesou dost silné nápady, a tak plynou spíše odnikud nikam. V případě novinky jde zejména o první a poslední skladby, což celek podráží. Síly plynoucí ze žánrové zaťatosti je zde ale pořád dostatek. Převedení materiálu do živé podoby energii pravděpodobně podpoří ještě více.