Datum vydání: 29. červen 2026
Label: independent
Žánr: industrial metal, avantgarde prog, ambient, psychedelic stoner metal, krautrock
Délka: 40:02

Psát recenzi během vlny veder dá zabrat. Sedíš před počítačem, přemýšlíš, co napsat, abys jen neopakoval, co jsi napsal dřív, a potíš se. Potíš se, i když sedíš v nejstudenější místnosti bytu, potíš se, i když na sobě máš jen trenky, potíš se, i když tě nic nenapadá, i když se ani nesnažíš o kloudnou myšlenku.

Koukáš z okna na druhou stranu ulice, zrovna se tam opírá slunko, do všech těch chodníků, silnic a zdí, který ho dychtivě nasávají. A vzpomínáš, jak když jsi byl malý kluk, všichni dospělí o slunku mluvili s nadšením a říkali ti, jak důležitý je si ho užít, jít se projít, sednout na kolo, odjet na chatu. A říkáš si jaká to všechno byla jedna velká lež, jak slunce vůbec činnost nepodněcuje, naopak, jak ji slunce končí, slunce nejenže život nemá rádo, ono ho přímo nesnáší a cíleně potlačuje, fyzicky zatlačuje do stínů, brlohů, a bytů, jen aby stíny, brlohy a byty postupně rozpálilo, a pomalu v nich život upeklo.

Tahle myšlenka tě vrátí zpátky do rozhicovanýho bytu, ve kterým teplota přes noc neklesne pod devětadvacet stupňů, i když je venku po ránu hezkých dvacet tři. A říkáš si, že za všechno nemůže jen slunko, že vinu je potřeba klást i architektům a městským plánovačům, kteří si žijí na předměstích v barácích se stinnými zahrádkami, ve kterých odpočívají po dnech tvrdý práce, práce, během které budují tepelné pasti, pasti, do kterých chytají ostatní a nechají je v nich dusit. Všechny ty byty, který nejdou vyvětrat ani tři dny poté, co skončila vlna veder, všechny ty prosklený budovy, který odráží slunko zpět do ulic, všechna ta náměstí vylitá betonem, všechny ty široký silnice z černýho asfaltu.

A když si vzpomeneš na ty silnice, tak si uvědomíš, že za všechno přece nemůžou jen městští plánovači, že městští plánovači jsou vlastně jen figurky v rukou společnosti, v rukou všech těch lidí, kteří tvrdí, že autem absolutně musí jezdit, v rukou všech těch lidí, kteří auta inzerují, prodávají a vyrábí, kteří vyrábí auta která, když v nich na sluníčku necháš dítě nebo psa, tak je za pár minut nemilosrdně usmrtí…

A během tohohle proudu vědomí ztratíš náladu psát recenze na takzvané ‘letní’ nahrávky, ať už jde obživnutou elektro-punk dvojici Point Line Plane nebo o vznětlivý indie-rap Briana Ennalse a Blockheada (k tomu se tedy ještě vrátím, protože rychle roste do desek roku). Dostaneš náladu napsat něco potemnělýho, chladnýho, odtažitýho, něco, co tě přiblíží k pozdně nočním hodinám, kdy město aspoň trochu vychladne, něco, co tě zvedne z rozpálenýho betonu k noční obloze.

A tak přichází ke slovu nová deska Combat Astronomy, Convivial Discipline. Studená, odlištěná hypnóza, která zní trochu jako kdyby Meshuggah hráli křížence krautrocku a stoneru. Základem je namotávací, nepravidelná rytmika a hutný, podladěný kytary, který sekají riffy ve středních tempech, aniž by se zbytečně otíraly o melodie a další podobný nemístnosti. Nadstavbu tvoří nenápadný synťákový podmazy, který drží správně odtažitou, zneklidňující notu. Tmelí to zastřený zvuk, který se nesnaží posluchače na první dobrou oslnit, spíše nechává nápady přirozeně plynout a nabírat na síle.

Potřeba je pochválit zejména péči o detail. Zašmodrchaný riff doprovází překvapivě přímočaré, skoro až pochodové bubny. Chladnou stěnu hluku naruší jemný, ale hrozně chytlavý synťákový nápad. Závěr skladby se nečekaně rozplizne v zneklidňující ambient. U podobně repetitivní hudby jsou to právě takový ty drobný osvěžující nápady, který vtáhnou, který dělají rozdíl mezi nudou a ponorem. A tady je jich dostatek na to, aby ses ponořit mohl.

A tak můžeš s klidem zavřít oči, zapomenout na rozpálený beton a vydat se na cestu noční oblohou. Prostorem, kde neexistuje tření ani odpor, kde když pohyb jednou začne, tak je ho těžké zastavit. Mezi obrysy obřích těles složených z neznámých minerálů a plynů, skrze labyrint přitažlivých sil, ve kterým se tělesa pohybují po neviditelných křivkách, ve kterým zdánlivě jednoduchý pohyby závisí na složitých rovnicích a výpočtech. Za znepokojivých zvuků z vysílače, možná jen vesmírný šum, možná pokus o kontakt.

Ale lhal bych, kdybych řekl, že se tepla sálající z černého asfaltu zbavíš úplně – to už při takhle vysokých teplotách prostě nejde. I Convivial Discipline přiznává - víc než kdy dřív - svoje kořeny v přímočařejších, zemitějších odnožích rockový hudby. Ozvěny pouštního stoneru a barevnější psychedelie nejdou přeslechnout, třeba ve čtvrtý Sanctuary, snad nejhitovější skladbě, co kdy Combat Astronomy nahráli.