Datum vydání: 29. květen 2026
Label: Skin Graft Records
Žánr: synth punk, no wave, noise rock, electro
Délka: 33:59
Střih. Právě poslouchám Trencher When Dracula Thinks Looks At Me v omláceným MP3 diskmanu, napůl černým, napůl stříbrným, s modře podsvíceným displejem. Nastřelený bicí, přidušenej řev, ušmrdlaná basa, zvukově podzemní kanál, ale na to jsem zvyklej. Na co nejsem zvyklej, jsou ty osmibitový synťáky, který valej soundtrack ze starejch počítačovej her. Jak vystřihlý z Prince of Persia nebo Golden Axe, nebo jak se ty arkády jmenovaly. Dost mě to baví.
Střih. Přítelkyně mi na mým prvním notebooku pouští Anthologie des 3 Perchoir od Duchess Says. Stačí pár poslechů, abych na tu desku přísahal jak na život svý mámy. Bicí a basa si to rozdávaj na pomezí punku a diskotéky, kytara střídá nabroušený riffy a pokřivený melodie, synťáky to protínaj jak sirény ambulancí. Výbornej je vokál, kterej připomíná starý riot grrrrl věci, holka týrá hlasivky ale hezky. Chceš tancovat, nebo vysklít výlohu? Ano, obojí.
Střih. Stojím před hlavní festivalovou stage Paredes de Coura v portugalským městečku stejnýho jména. Sluníčko praží, pot leje, pivo v ruce teplá. Koukám na Crystal Castles, lidi si to užívaj, a já si říkám, jak můžou hudební novoty zestárnout, když přejdou do mainstreamu. Jako jo, technicky je to taky nasraná párty s osmibitovejma syňtákama, ale hrany jsou tu moc obroušený. Nuda.
Střih. K práci mi z bedniček hrajou nový Genghis Tron, Signal Fire se to myslím jmenuje, a úplně mě bolí, jak je to opatrný. Kde je ta barevná synťáková divočina z Board Up The House, kde jsou ty nesmysly na pomezí grindcoru a elektra z Dead Mountain Mouth?
Střih. Sedím na schodech před Botanique klubem v Bruselu, na venkovním pódiu právě hraje Kap Bambino, elektropunk, kterej frčel tak před patnácti dvaceti lety, a teď znovu obživl. Je to ještě o dost horší než Crystal Castles před lety na Paredes de Coura. Některý hudební trendy měly zůstat pohřbený, nestárnou dobře.
Střih. Z bandcampu
si do bezdrátovejch špuntů pouštím eponymní debut Point Line Plane, znovuvydanej
letos, po 23 letech, na Skingraft Records. Časem se propadám zpátky až někam
k Trencher. Bicí to odpalujou v tanečním rytmu, jen aby se po chvíli
rozsypaly, nejdřív na kousky a pak do rychlosti, intenzita na max. Synťáky si
vystačej s osmibitovejma melodiema a různejma variacema na chrčení modemu, místy
je to skoro až dětsky naivní, místy je to poctivej hluk. Vokál balancuje na
hraně řevu a falešnýho zpěvu, hlasivky přeskakujou podle toho, jak moc se do
toho borec zrovna opře. Je to nespoutaný, možná to k sobě na první dobrou
úplně nepasuje, ale co už, chytlavý je to až běda. Některý vály ne a ne dostat z hlavy.
Střih. Dva roky
po tom, co Point Line Plane obživli na Skingraft Records, vyndavám jejich
zbrusu novou desku z obalu a zapínám gramofon. Zajímá mě, jestli za těch
pětadvacet let od debutu zestárli, zopatrněli, nebo snad prodali duši…
Vložit komentář