Kdy: pátek 28. srpna 2026
Kde: Německo, Lipsko, UT Connewitz

Na koncertěu The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble jsem byl od jejich reunionu už dvakrát. Jednak jsem se zúčastnil jejich loňského exkluzivního živáku v Berlíně a následně jsem jel i na jejich vystoupení do bratislavského kostela. Když se ale objevila možnost vidět jednu z mých nejoblíbenějších kapel v jednom z mých nejoblíbenějších klubů v dojezdové vzdálenosti z Prahy, nerozmýšlel jsem se moc dlouho a koupil si lístek i na tento srpnový gig.

Řeč je samozřejmě o skvělém prostoru UT Connewitz v Lipsku, kde jsem již měl možnost vidět kapely typu Ved Buens Ende, Negative Plane, Sortilegia, Morbid a také ten úplně nejlepší koncert Mare. Na vyloženě nemetalové akci jsem zde ale ještě nebyl, tak jsem byl zvědavý, jak zde vyzní zrovna darkjazzík. Předem jsem ale věřil tomu, že to dopadne skvěle.

V pátek se jinak s očekáváním docela špatné dopravní situace moc nezdržujeme a skáčeme do auta už někdy kolem čtvrté. Vyjet z Prahy se nám naštěstí podařilo relativně rozumně, ale na dálnici do Drážďan chytáme nějakou bouračku v zúžení, takže se nám časová rezerva rozhodně hodila. Ono i Lipsko a jeho okolí je celkem rozbombardované a nějaká zajížďka nás čekala i tam. I tak jsme ale v Connewitzu kolem půl osmé, takže před koncertem stíháme sehnat i něco k jídlu, nakoupit merch, hodit jej do auta a vrátit se zpátky pár vteřin před začátkem předkapely.

Stejně jako v Bratislavě, i v Lipsku před hlavní kapelou vystoupilo duo ORGANZA RAY. Tedy vedlejší projekt trombonisty Hilaryho Jefferyho a básnířky Eleni Poulou. Když jsem je viděl na Slovensku, tak tam odehráli hodně krátký a celkem rozporuplný set, jehož největší přidanou hodnotou byl Hilaryho dronující trombon. Recitace Eleni i její synťáky mi poprvé přišly trochu rušivé.

V Lipsku rozhodně mohu říct, že synths dostaly o dost více prostoru než před měsícem a půl v kostele. Určitě zde výrazněji vylezly beaty a celkově to už byla více hudba než jen divná recitace. Laciných textů Eleni rovněž odvykládala dost - pamatuji si důraz na výrazy jako lake, graffiti, misery atd.

Trombon tentokrát sice až tolik prostoru nedostal, ale Hilary kromě svého hlavního nástroje hrál dost na trubku a také na jakési foukací klávesy (po googlení se rychle dozvídám, že se jedná o melodiku). V celkovém zvuku ale podstatně více vyzněly dunivé beaty než drone tvořený dechovými nástroji.

Ve výsledku mi to ale tolik nevadilo a pulzující podoba kapely mi sedla více než ta bratislavská. Nevadilo mi tedy, že zde hráli asi dvakrát déle. Furt to nebyl úplný vrchol umění, některé ty recitace a Eleniny výkřiky byly trochu na pěst, ale zase závěrečné techno s trubkou bylo fakt pěkné. Příjemný předkrm před hlavním chodem, a to i s párem plyšových králíčků na pódiu. :)

No a jak zahrála hlavní hvězda večera? Někdo, kdo četl můj letošní report z Bratislavy nebo viděl nějaká videa z jiných koncertů, by mohl být lehce zklamaný při zjištění, že tentokrát hráli THE KILIMANJARO DARKJAZZ ENSEMBLE jen v pětičlenné sestavě.

V Lipsku chyběla cellistka Michaela Bos a kapela tedy vystoupila jako kvintet, stejně jako v Berlíně. Vadilo to? Hele, někomu možná ano, rozhodně nemohu říct, že by cello v Bratislavě nebylo přidanou hodnotou, a to zvlášť v táhlejších dronujících pasážích. Jenže vzhledem k tomu, jak v Německu kapela vyzněla, ani nevím, zda by tam přítomnost cella dávala větší smysl.

Mohu pouze spekulovat o tom, zda se jednalo o záměr kapely, zvukaře, nebo celkový sound ovlivnil i samotný klub s celkem specifickou akustikou, ale ze všech těch tří koncertů TKDE, které jsem za poslední rok viděl, byl ten v Lipsku nejvíce rytmický a nejtvrdší. U první třetiny zhruba sto minut dlouhého setu to zatím nebylo až tak znatelné, hrály se spíše klidnější, atmosféričtější skladby, kde beaty nehrají až tak zásadní roli. Ale s přibývajícím časem bylo Kilimandžáro tvrdší a tvrdší.

Ještě než jsme se propracovali k první rychtě, přišla řada na hitovku Embers. Kámo, to byla fakt nádhera a tímhle songem to zde TKDE vyhráli. Charlotte tentokrát před sebou neměla jen jeden mikrofon, ale rovnou dva. Ten jeden během většiny skladeb proháněla různými efekty a modifikovala jej, aby posilnil atmosféru celkové hudby. Zrovna na Embers ale přistoupila k mikrofonu postavenému na separátním stojanu a začala zpívat čistě bez jakýchkoliv příkras. O to silněji ovšem její hlas vyzněl. Celá pěvecká linka byla úžasná, ale zvlášť při posledních dvou repeticích “dying embers”, do kterých se ještě více opřela, mi až vyhrkly slzy. Nešlo ale jen o samotný zpěv, i následná dronující pasáž a subtilní kytara hrající melodickou linku byly fakt krásné.

Pak to ale přišlo. S nástupem další velmi známé a populární skladby Lobby najednou vylezla ona výrazná rytmika, o které jsem psal výše a já regulérně můžu začít tancovat jako na diskotéce. Jasně, žádná tupá tucka, The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble vždy mnohem více pracovali s downtempem a trip hopem než s regulérním technem. Ale jednak díky zvuku, tak i díky protažení jednotlivých pasáží, zde byli fakt nejrytmičtější. Zrovna zmíněnou Lobby natáhli asi na deset minut, kde poslední třetinu fakt tvořily hlavně Gideonovy modulární synťáky a beaty.

Jo, jestli jsem si v reportu z Berlína lehce posteskl nad tím, že zrovna jeho pasáže mohly být ještě o něco hlasitější, v Lipsku jsem si to dostatečně vynahradil. A místy jsem fakt jen zíral, co vše s těmi svými moduláry dovede vytvořit. Právem se pro mě Gideon spolu s Charlotte stali hlavními aktéry pátečního koncertu. Jason mě samozřejmě potěšil svým tričkem Portal a také tím, že se zde více věnoval svému thereminu. Hilary, který střídal trombon s trubkou, rovněž kapele přidával potřebnou atmosféru a tíhu, byť ne tak drtivě jako v Bratislavě. I Eelcova kytara šla slyšet spíše jemněji, ale o to příjemněji ve správných chvílích pohladila po uších.

Zhruba v půlce setu ale kapela začala hrát otvírák z Here Be Dragons, tedy další celkem dlouhou skladbu Lead Quid. I ta byla obohacena velmi tvrdými beaty, které na mě chvílemi působily, skoro jako kdybych poslouchal staré Godflesh. Co to jako má být? The Kilimanjaro Techno Ensemble? Někdo, koho primárně baví kapelní dark jazz a jejich ambientnější polohy, by možná nevěřícně kroutil hlavou. Já jsem ale fakt nadšený, protože tohle, byť zde TKDE hráli téměř stejné songy jako minule, byl zase úplně jiný koncert.

Jo, tohle je u současné živé podoby The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble skvělé. Nejen že zahrají fanouškům jejich oblíbené songy, oni je fakt dostatečně upravují a přidávají tam nečekané prvky, které na každém koncertu vyzněly jinak a gig v Lipsku se všemi svými beaty a rytmickými rozbitostmi tomu byl, zvlášť po hodně dronující Bratislavě, dobrým příkladem.

Na můj nejoblíbenější track Pearls for Swine samozřejmě také opět došlo a ano, i jeho konec zde vyzněl zase úplně jinak než v minulosti. Tentokrát nabral vygradovaný závěr celkem fofry spolu s hromadou kvílení pocházejícího jak z trubky, tak z dalších nástrojů. Snad bych řekl, že tu Gideon pustil něco, co mi s trochou přehánění připomínalo až breakcore.

Na poslední cca půlhodinu se set zase uklidnil, objevilo se opět i několik drone ambient poloh a úplný konec dle očekávání patřil asi patnáctiminutové verzi songu The MacGuffin. Podobně jako v Berlíně, i v Lipsku se ke kapele připojil druhý trombonista. Jednalo se však o jiného hráče. A podobně jako loni, i tentokrát konec vystoupení ozářil silný, do davu puštěný reflektor. Ne však zelený jako v Berlíně, ale pouze bílý, který svítil jen z levé strany pódia. Tohle bylo trochu divné a řekl bych, že opakovaný vtip není vtipem, ale ne že by mi to jakkoliv pokazilo zážitek z jinak výborného koncertu. Naopak osvětlení po zbytek času včetně dodatečné světelné instalace za jednotlivými členy bylo v UT Connewitz moc pěkné.

Všechny byly skvělé a zároveň jiné. Asi nemohu říct, který byl lepší a který horší. Všechny svým specifickým vyzněním mohly jinak uspokojit odlišné publikum. Samozřejmě ten loňský, i díky tomu, že byl první, nejdelší a nejvíce speciální, si pravděpodobně uchovám v paměti nejvíce, ale všechny měly něco do sebe a měly svá nej. A ten páteční, kromě všech výše zmíněných pozitiv, má další přidané body i za to, že se mi zde podařilo po třinácti letech pořídit aktualizované foto s Charlotte a Gideonem.