Kde: Slovensko, Bratislava, Klariský Kostol
Kdy: sobota 4. července 2026

Když loni proběhl první koncert The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble & The Mount Fuji Doomjazz Corporation po dvanáctileté pauze, nemohl jsem jej vynechat. Na Marastu samozřejmě najdete můj report z Berlína, a to včetně úvodu, ve kterém rozebírám, co pro mě tato kapela znamená. Necelý rok po exkluzivním reunionovém koncertu se naštěstí ukazuje, že ona exkluzivita platila pouze pro loňský rok a více fanoušků v dalších zemích bude mít další možnost toto darkjazzové těleso naživo rovněž vidět.

Na rok 2026 oznámili Kilimanjaro dokonce dvanáct koncertů. Pět z nich již zvládli odehrát na konci května a na začátku července, další budou následovat v srpnu a říjnu. Nejbližší z již uskutečněných gigů proběhl v sobotu 4. července v Bratislavě, a to v Kostele Povýšení svatého Kříže, též známého jako Kostel klarisek, který dnes funguje jako koncertní síň. No a jelikož jsem opětovnou možnost vidět TKDE a navíc v kostele nemohl vynechat, pochopitelně jsme se znovu vydali na menší výlet.

V Bratislavě jsem byl již nesčetněkrát, takže byť se jednalo o víkend, nějakou turistiku vynecháváme a přijeli jsme z Moravy vyloženě na otočku. Ke kostelu přicházíme s několikaminutovým předstihem ještě před otvíračkou, což se ukázalo jako rozumný tah. Jednak jsem si před vstupem mohl koupit jejich 4LP se záznamem z loňského Berlína a také po otevření dveří zabral docela rozumný flek. Lidí zde čekalo poměrně dost a úplně do první řady jsem se necpal. Podařilo se nám ale usadit někde v páté řadě, odkud šlo na kapelu stále dobře vidět a hlavně na nás směřovalo PAčko, díky čemuž jsme si mohli užít fakt super zvuk.

Jak zněl koncert v zadních řadách, nemohu komentovat, ale jelikož jsem si všiml i dalších reproduktorů, které byly rozmístěné po celé délce kostela, věřím, že si i pozdě příchozí návštěvníci užili kvalitního ozvučení. Že byl koncert na sezení, je na tomto místě pochopitelné. Osobně jsem s tím byl v míru, byť na některé pasáže bych si i docela zapařil. Takhle se mi kvůli vyšší teplotě a plastovým sedačkám zapařilo akorát pozadí, což mi ale skvělý zážitek z koncertu nepokazilo.

Před tím, než ale začali hrát TKDE, vystoupila ještě předkapela ORGANZA RAY. Jedná se vlastně o jeden z vedlejších projektů, za kterým stojí trombonista Hilary Jeffery spolu s Eleni Poulou. Jejich set byl poměrně krátký, trval asi jen něco přes 15 minut. A byť se opravdu jednalo jen o velmi lehký předkrm před hlavním chodem, minimálně Hilary zde předvedl, že se svým nástrojem umí divy.

Ten zde hrál primárně drone ambientní avšak mocné plochy, které Eleni lehce doplňovala synťáky a hlavně recitací. Její přednes byl hodně zaměřen na výrazné repetice konkrétních slov. Možná škoda, že jsem se moc nesoustředil na samotný text, který zde byl pravděpodobně důležitější než hudba, a tak mi celkem unikl hlavní význam jejich performance, která byla dost minimalistická. Ke konci jsme se dočkali i pár živějších beatů.

Následovala krátká pauza a velmi brzy přišli na kostelní pódium všichni členové THE KILIMANJARO DARKJAZZ ENSEMBLE. Ještě než jsme mohli slyšet první tóny jejich koncertu, okamžitě mě zaujal fakt, že oproti Berlínu hráli v lehce rozšířené sestavě. Vedle hlavní pětice stála na levé straně ještě maďarská cellistka Michaela Bos, která evidentně nahradila Ninu Hitz, jež hrávala na cello v Kilimanjaru v minulosti. Michaela mimochodem v minulosti spolupracovala např. také s Thy Catafalque.

A byť asi nemohu říct, že by přítomnost cella byla pro kapelu jakkoliv nezbytná a že by mi jeho absence třeba na loňském koncertě vadila, minimálně v Bratislavě pomohlo ke zhutnění celkového soundu. To šlo koneckonců poznat hned od samotného začátku, který tvořil táhlejší dronující úvod. Tipuji, že šlo o improvizovanou část, která hodně připomínala polohy The Mount Fuji Doomjazz Corporation.

Tímhle a dalším, předpokládám, že úplně novým noirovějším songem, nahradili otvírák The Nothing Changes, který mám sice dost rád, ale díky celkovému vyznění mi tahle změna vlastně nevadila. Jednak dobře, že kapela evidentně nechce hrát furt to samé a hlavně tyhle dronující pasáže v Bratislavě makaly ještě víc než posledně. Zvlášť v momentech, kde se do toho opřel trombon, cello a synťáky zároveň, to fakt adekvátně hlasitě vibrovalo. A super, že kromě samotného úvodu se podobné chvíle během koncertu zopakovaly vícekrát.

Samozřejmě došlo také na několik známých skladeb, na které většina návštěvníků čekala. Jako první poznávám Celladoor, na který Kilimanjaro navázali hitovkou Embers. Zde Charlotte dost hezky zdvojovala svůj zpěv, ale i Gideonovy beaty mi zde přišly ostřejší a výraznější než v Berlíně. Dále nechyběly songy jako Lead Squid, Sirocco a samozřejmě ani populární Lobby. A byť si to možná i částečně idealizuji, ve většině případů mi fakt přišlo, že to naživo vyznělo ještě lépe než z nahrávek.

Tu zněl Charlottin zefektovaný hlas jako kvílící meluzína, tu zase přibyly výraznější synths, jednotlivé motivy se protahují a remixují. No a úplně nejlepší byly beztak improvizované pasáže mezi skladbami, které byly opravdu Sunn O))) jak noha. Asi jediný song, u kterého mi přišlo, že se tentokrát úplně nevydařil, byl můj nejoblíbenější Pearls for Swine. Ten i v Berlíně TKDE dostatečně zrekonstruovali, ale k lepšímu. V Bratislavě hůř vyzněla hlavní melodická kytarová linka, naopak zde bylo více trombonu a hlavně závěrečný noisy beat působil jako až moc velký chaos, avšak v negativním slova smyslu. I tak mi ale zrovna u téhle pasáže přišlo fakt nepatřičné sedět bez možnosti si hezky zatrsat.

V úplném závěru se ale opět vracíme k té v daný večer pravděpodobně nejsilnější poloze, a to k totální dronovačce trombonu, cella a dalších nástrojů. Když se z veškerých vibrací začínal chvět nejen kostel, ale i celá hora Fuji, tak to těžce vládlo a sedícímu člověku se najednou automaticky začaly zvedat hrozící ruce nad hlavu. Pak nastoupily beaty, hukot se přetvořil ve skladbu The MacGuffin a The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble svůj set po cca hodině a půl končí.

Potlesk, děkovačka a postupný odchod domů. Další koncert Kilimanjara, se kterým lze být nadmíru spokojený, za námi. Jako návštěvník, který se zúčastnil loňské reunionové show, si sice nemůžu nepostesknout nad tím, že až tak geniální jako o další hodinu delší berlínský koncert to tentokrát nebylo, ale že by jej Bratislava překonala, jsem ani nepočítal. I tak mě ale potěšilo, že minimálně některé výše zmíněné momenty zde zafungovaly ještě o něco lépe.

Kostel určitě rovněž přidal koncertu plusové body. Škoda jen, že zde hráli bez jakýchkoliv reflektorů, pouze za přítomnosti přirozeného světla, což vzhledem k tomu, že venku ani po konci ještě nebyla úplná tma, až tak nevadilo. I tak si ale myslím, že vhodné osvětlení by atmosféru koncertu mohlo ještě o chlup pozvednout.

Opravdovou bídu si zaslouží pouze hromada návštěvníků, která při předkapele postupně courala po kostele a hned po posledním tónu Kilimanjara uprchla předními dveřmi ven. Kdo ví, kdyby chvíli počkali a zatleskali, třeba bychom se podobně jako v Berlíně i tentokrát dočkali nějakého přídavku. A byť zde hromada lidí zůstala a nadšeně tleskala, když kapela viděla, jak dav lidí okamžitě po posledním songu odchází pryč, asi už neměla potřebu o dalším hraní ani přemýšlet.

Já lehce využiju situace, zajdu se s kapelou pozdravit, prohodíme pár slov a vzpomínáme na naše setkání před třinácti lety. Říkám, že by bylo super, kdyby dorazili aji do Prahy, načež dva z nich odpovídají, že tam určitě zahrají. Detaily nerozebíráme, takže nevím, zda to byla jen zdvořilostní odpověď, nebo už něco konkrétního plánují. To se asi dozvíme až s časem. Je ale rozhodně dobře, že se dali opět dohromady. Jejich současná koncertní forma je skvělá a já se už teď těším na to, až se opět uvidíme na konci srpna v Lipsku.