Kdy: pátek 21. a sobota 22. srpna 2026
Kde: Slovensko, Kaštel v Moravanech nad Váhom

Kolikrát jsem už na Marastu psal, jak rád jezdím na festival Hradby Samoty? Netřeba na tuto rétorickou otázku hledat přesnou odpověď, ale řekněme, že párkrát už ano. V rámci nemetalových akcí se určitě jedná o festival, který jsem za svůj život navštívil nejvíckrát a kam jsem se bez ohledu na místo jeho konání vždy rád vracel. A když jsem po své loňské absenci zjistil, že se letos budou Hradby konat už popatnácté, rychle jsem zpozorněl a vyznačil si nezvyklý srpnový termín v kalendáři.

No a co čert nechtěl, krátce poté se mi dokonce ozval Waldemar s dotazem, zda si na letošním ročníku nechceme s Voluptas zahrát. Okamžitě tedy přemlouvám zbytek kapely, ať na tuto nabídku kývne. Vozit black metal na Hradby Samoty je možná trochu kontraproduktivní, ale i tahle hudba zde v minulosti měla své místo, tak proč by ne. Navíc se nám podařilo ukecat i dvojici hostů, abychom zde mohli zahrát v rozšířené sestavě, což snad bylo zajímavé i pro další fanoušky tohoto experimentálního audiovizuálního festivalu.

Původně se měl patnáctý ročník konat v Jelšavě, tedy až na východní půlce Slovenska. Po mnoha měsících příprav a několika předchozích státními financemi podporovaných ročnících však přišla nemilá informace, že letos byl grant pro Hradby Samoty zrušen. Pořadatelé tedy řešili otázku, zda v organizaci festivalu vůbec pokračovat, ale naštěstí se rozhodli, že jej i letos zachovají, jen došlo k několika změnám.

Tou hlavní byla změna lokace. Namísto Jelšavy se festival vrátil do Moravan nad Váhom. Tedy do dlouholetým návštěvníkům dobře známého kaštelu, kde se konaly výborné ročníky IX a X. Osobně jsem měl Moravany spolu s Rosicemi ze všech lokací Hradeb úplně nejraději, tudíž jsem za tuto změnu ve výsledku i rád. Navíc se sem z Prahy dostanete podstatně snadněji, takže jak se říká, vše zlé je k něčemu dobré.

Absence grantu ovlivnila i samotný program festivalu, který byl zkrácený z třídenního programu na pouhé dva dny. Oproti některým minulým ročníkům zde chyběla i nějaká větší jména, ale nakonec zde byla klasicky dvě pódia, na kterých se za víkend vystřídalo přes třicet různých umělců. Nechyběla ani výstava, videomappingy a nějaký doprovodný program, tudíž téměř klasické Hradby Samoty, které máme rádi a kde si jistě téměř každý návštěvník našel něco svého.

My tentokrát vyrazili v pátek ráno z Prahy a i přes nesmyslné zdržení v moravské metropoli dorážíme do areálu někdy kolem druhé odpoledne, tedy ještě před oficiálním začátkem programu. Rychle si postavíme stan pod korunami stromů v rozlehlém parku, objednáme si první pivíčka a jdeme se družit s kamarády, se kterými jsme se nějakou dobu neviděli a samozřejmě se také jdeme podívat na nějaké ty koncerty.

Ještě než se dostanu k samotnému hudebnímu programu, asi se hodí zmínit, jak to zde bylo s jídlem, pitím a tak různě. Určitě musím tentokrát pochválit výběr piv. Čekal jsem, že zde budou mít opět piešťanský pivovar ŽiWELL, ale nakonec jsme zde v průběhu víkendu měli možnost ochutnat fakt široký výběr piv z různých pivovarů. Klasikou byla desítka ležák, ale byly zde i různé ejly, ipy a dokonce i kyseláče. Za tohle z mého pohledu fakt velký plus a až na jednu divně kyselou apu, která mi zrovna nejela, bych řekl, že všechna piva byla na festivalové poměry rozhodně nadprůměrně dobrá. Mínusem budiž, že se na piva dost dlouho čekalo. Zvlášť, pokud jste chtěli nějaké konkrétní, které teklo fakt pomalu, postáli jste si ve frontě klidně déle než deset minut. To je u Hradeb ale takový evergreen a většinou jsme to vyřešili objednávkou typu: “na které pivo se čeká nejkratší dobu?”

Co se jídla týče, tak se zde najedli jak vegani, tak masožravci. Já měl v pátek nějaký guláš a bánh mì, v sobotu pak boršč. Ale měli zde také veganské sushi a další drobnosti. Co se nabídky týče, tak super. Mínusem budiž, že se v sobotu večer poměrně brzo přestalo vařit (možná došly suroviny?) a prodávaly se jen zbytky. Ve chvíli, kdy měl člověk na závěr hlavního programu největší hlad, se musel tedy spokojit jen s málem. Naštěstí zde i v tuhle dobu stále šlo aspoň něco sehnat.

Jedním z plusů, co ale rozhodně musím zmínit, je více nových toalet přímo v kaštele. Oproti předchozím ročníkům zde záchodů určitě přibylo a nebyla nutnost sem ani vozit provizorní Toiky. Výstava obrazů a dalšího umění zde rovněž nechyběla, byť byla v omezenějším rozsahu než dříve, což bylo dáno hlavně tím, že ne všechny místnosti byly tentokrát přístupné. No a asi jediným mínusem, který bych vypíchl, byl tentokrát poměrně skromný merch, který navíc zavíral už někdy kolem deváté. Pokud jste tedy např. dokoukali set kapely, která dohrála po deváté, a chtěli jste se podívat, zda nemá k prodeji nějaká CDčka nebo něco jiného, zjistili jste, že už máte smůlu. To je ale jen taková drobnost, která rozhodně nepokazila jinak pohodový zážitek z velmi příjemného festivalu.

pátek 21. srpna 2026

Pojďme ale konečně i k nějaké té hudbě. Jako první hrál v parku na velké venkovní stage projekt FUTURE SOUND OF PETRŽALKA. Tenhle hodinu a půl dlouhý set většina lidí pozorovala z dálky, při stavění stanů nebo při pití prvního piva. Jednalo se o elektro s různými hláškami nastříhanými do techno zvuků. Jeho zvukovka byla relativně tvrdá - pamatuju si na sampl vyžadující “viac kopákov!”, ale samotný set až taková palba nebyla, byť některým momentům jsem se celkem upřímně zasmál. Celou dobu zde ale nestojíme a vydáme se na prohlídku areálu a výstavy.

Do té bylo třeba vstoupit z druhé strany než obvykle, tedy ne z nádvoří kaštelu, ale přes balkón nad parkem. Oproti předchozím ročníkům se nerozkládala přes více pater, ale byla rozložena jen v několika místnostech v přízemí. Mohli jsme zde vidět nějaké nad lávou se roztékající lebky, zářivými barvami zdobené komiksácky vypadající kostlivce, nějaké prostorové instalace, dinosauří koláže, ale také velké černobílé hentai. Kromě samotné vnitřní výstavy bylo ale také hodně instalací a soch v samotném parku. Některé zde zůstaly z minula, ale všiml jsem si i pár nových.

Poté se jdeme podívat do vnitřní stage, kde jako první hraje HNILOMORNA. Dungeon synth projekt Lukáše z Námölu, který však není až tak extra dungeon synthový, jak by se na první dojem mohlo zdát. Lukáš totiž nehraje na synťáky, ale celou svou hudbu tvoří přes silně zefektovanou baskytaru. Na tu pomalu brnká a nechává ji i delší dobu znít, až z toho místy vylejzají téměř drone ambientní plochy. Žádné kýčovité klávesy, žádný archaický drum machine.

Hnilomornu jsem viděl v posledním cca roce už potřetí a vždycky mě jeho dungeon bass bavil. Jednak atmosférou, tak vlastně i zvukově. Tentokrát si šlo dokonce jeho koncert i fyzicky užít, protože byl určitě z těch dosavadních nejhlasitější. Stejně jako před Evoken, i zde měl puštěnou svou sněžící projekci. Ta ale byla deformovaná různými efekty a puštěná i přes hromadu starých televizorů, které byly poskládané před pódiem.

Na venkovní stage následně hrál RICHARD HRONSKÝ. Hráč na fujaru, ze kterého žel moc nevidím. Nejdříve se věnujeme konzumaci slivovice, poté sedíme v parku v obří růžové cibuli (či co to vlastně bylo?) a když se přesunu před pódium, Richard akorát s fujarou nad hlavou děkuje za pozornost a loučí se.

KAMUFLÁŽ v pivnici však pozorně sleduju už od samotné zvukovky. Na tento nový společný projekt Dréna s Vyšehradem jsem byl velmi zvědavý. A byť jsem už měl tu možnost slyšet nějaké náznaky z jejich zkoušek, vlastně mě příjemně překvapilo, jak přísný jejich koncert byl. Vlastně můžu říct, že se jednalo o střet těch nejextrémnějších poloh obou umělců. U Erika fascinace noisem nikoho nepřekvapí, ale že i Dóda uslyším tvořit skřípající bordel, jsem ještě nedávno úplně nečekal.

Kamufláž byla jinak čistě militantní noise, a to jak vizuálně, tak i hudebně. Hromada kovových zvuků tvořených jak krabičkami, tak i ocelovými předměty. Erik s sebou měl své nové oblíbené kladivo, které v jednu chvíli jen položil na stůl, kde měl asi zapnuté nějaké snímače. Zvukař v danou chvíli nejspíše neměl moc nastavené nějaké limitery a ten náraz, co se ozval z beden, mi v tu chvíli málem urval uši. Následné mlácení kladivem už pak ani zdaleka nemělo takový účinek jako tento první nečekaný moment. Celkově se ale jinak jednalo o velmi vydatný i dostatečně hlasitý výplach.

Asi tedy pochopíte, že přeladit se po tomhle na koncert Jakuba ŠIMANSKÉHO, Michala VAL’KA a Jána PODRACKÉHO nebylo úplně snadné. Po hlukové náloži nás teď čekalo klidnější brnkání na akustické strunné nástroje a hra na flétnu. Uchu poměrně libozvučné, místy až téměř středověce znějící melodie se rozléhaly parkem. Bylo to milé, ale víš jak, už jsem se jedním uchem viděl opět na vnitřní stage a těšil se na další skřípance.

Tam totiž pokračovalo legendární uskupení HLUKOVÁ SEKCE. Ta se tentokrát sešla ve velmi rozsáhlé sestavě. U stolu stáli údajně umělci jako Noitt, Hlukár, Teapot, Yera, Chrup, Slovak Misanthrope a Instinct Primal. Píšu úmyslně “údajně”, protože neznám tvář úplně všech, ale minimálně šest jedinců jsem u stolu s gearem viděl určitě. Ve festivalovém programu byl psán rovněž Drén, ale ten, jelikož před pár minutami dohrál set s Kamufláží, se nechtěl znovu přepojovat na další stůl a podruhé hrát velmi podobnou “hudbu”.

I tak se tato kolaborace postarala o velmi pestrou paletu hluků, skřípanců, řevů a všemožných pazvuků. Nehráli nějak extra dlouho, v programu měli tentokrát místo hodinového hlučení jen půlhodinu. Co se hlasitosti týče, tak asi žádný zázrak, třeba předchozí Kamufláž byla určitě hlasitější. K ultra-brutálnímu znásilnění uší tedy nedošlo, ale aspoň bylo fajn, že šlo trochu více poznat, kdo vlastně co hraje. Úplně nejvíce hlučný byl paradoxně akustický prvek Honzy Krumla, který s sebou přivezl plechový plát, se kterým škubal mezi lidmi. A zvlášť, když se k vám přiblížil, to nakládalo dostatečně. Takže i když sice nemohu říct, že bych tentokrát odcházel ze setu Hlukové Sekce totálně zničený a hluchý, vyloženě zklamaný rovněž nejsem. Zážitek to určitě byl.

Následně nás venku čekal první black metal festivalu. Na pódium přišli PORENUT. Slovenská kapela, která má na kontě už čtyři řadové desky, ale naživo jsem je tentokrát viděl úplně poprvé. I ze samotných nahrávek a jednotlivých textů je zřejmé, že se tato banda nebere úplně stoprocentně vážně. Když jsme ale měli možnost vidět zpěváka, jak na stage přišel s Tesco igelitkou přetáhlou přes hlavu, potvrdilo to mé tušení dvojnásob. Ona i co se songwritingu týče, tak je hudba Porenut správně jebnutá. Nevím, zda bych ji vyloženě nazval avantgardní, ale těch podivných kytarových motivů má v sobě více než dost.

Neznamená to však, že by to byla totální blbost. Furt se primárně jedná o black metal, a když mu jde člověk aspoň trochu naproti, tak si jej může dobře užít. K tomu třeba říct, že výkony jednotlivých hudebníků byly dost slušné. Část členů dokonce působí v jedné z nejlepších slovenských kapel, a to Ceremony of Silence. Bubeník naživo taky ukázal, že umí dobře hrát. Škoda jen, že kytary řvaly více z pódia než ze samotného ozvučení. Tohle bych si dovedl představit i hlasitější, byť chápu, že zde byly nějaké limity.

Když po konci metalu zamíříme opět do vnitřní stage, tak nás místo hluků už konečně čeká i nějaká tancovačka. Svou párty tam rozjížděl HEYKAL. Měl zde hodinu a půl dlouhý set, který jsem nevydržel úplně celý, jelikož se kryl s dalším jménem na venkovní stage, ale reálně mě jeho rychta bavila dost. Nebyla přehnaně rychlá, ale hodně rytmická a s výraznými motivy. Slyšel jsem zde drum & bass prvky, možná i nějaký tribal industrial a neurofunk. Dobrý, nezajímat mě, co se děje venku, klidně zde vydržím podstatně delší dobu.

PSYCHEDELIC RAINBOW WARRIOR PEACE FORCE byla ovšem taky velice zajímavá zábava. Asi s čistým svědomím nemohu říct, že to bylo objektivně fakt dobré, ale zasmáli jsme se u toho dost. Jedná se o maďarské duo, které do techna a další rozbité elektroniky pouští různé samply doplněné projekcí. Dočkali jsme se mj. aji maďarské verze Horsta Fuchse a jeho teleshoppingu, jak opakuje samé nesmyslné hlášky, kterým se zvlášť po požití pár kapek alkoholu nešlo nechlámat.

PRWPF si evidentně komičnost svého jazyka sami uvědomují, a tak do nás pouští jednu absurdní věc za druhou. Další přidanou hodnotou u jejich koncertu byl navíc i stroj na bublinky, který byl propojený s kouřostrojem a různě barevnými světly. Prostě přesně to, co kolem desáté večer potřebuješ k tomu, abys v sobě probudil své infantilní já a nadšeně si na Hradbách Samoty zatrsal.

Tím pro mě v pátek program na hlavní stage reálně skončil. Hrál zde ještě projekt Zima x Josiphson, ale kolem toho jsem pouze prošel a neměl moc náladu se do podobné hudby pořádně ponořit, tudíž popis raději vynechám.

Když jsme se následně přesunuli zase dovnitř, tak nás čekal první a jediný noise rock / core námrd letošního ročníku. ATOMIC CANDY CREEPS je v základu duo kytara a bicí, které využívá i nějakých synťáků a samozřejmě také uřvaného vokálu. Songy hráli poměrně krátké a samozřejmě úderné. Bonusem jejich koncertu na Hradbách Samoty budiž překvapení v podobě hostujícího Chrupa. Tento noisař, který byl rovněž součástí Hlukové Sekce, se ke kapele přidal a obohatil její set ještě dalším sonickým bordelem. Přiznám se, že zde byly pasáže, kde jsem si nebyl úplně jistý, kdo co hraje a zda dané zvuky vycházejí z kytarového aparátu či z Chrupových krabiček, ale výplach to byl hezký.

Poté se zde zjevil umělec jménem TROJANOVSKX, který údajně propojuje zvuk, světlo a pohyb do audiovizuální performance. Přišel tedy oblečený v jakémsi tajemném kostýmu s rukavicemi, na kterých měl svítíci diody a drátky. A podle toho, jak se hýbal, pravděpodobně ovládal i samotnou hudbu. Takhle na papíru to zní docela zajímavě a aji naživo mě to aspoň ze začátku bavilo. Čím déle ovšem hrál a hýbal se, tím více mi přišlo, že se zvuky s jeho pohyby rozcházejí. Spíše než performanci, při které svým tělem a světlem vytváří a modifikuje zvuky, mi to více evokovalo tanec naučený do předpřipravené zvukové složky. Nechci rozhodně tvrdit, že zde žádné audiovizuální propojení nebylo, ale asi jsem od toho čekal víc.

Kdo mě však velmi mile překvapil, tak to bylo POLSKE SALTO. Jedná se o docela nový kolaborační projekt autorů Sniffah a Onnn. Počítám, že tato jména čtenářům Marastu moc neřeknou, ale když zmíním, že Sniffah = Adam z Beton a Morbid Angel Dust, možná už někdo z vás zpozorní. Tady však nedrží v rukou bubenické paličky, ale věnuje spolu se svým parťákem poměrně svižnému teknu. Z těch tancovaček, co jsem letos na Hradbách Samoty viděl, bylo Polske Salto asi nejrychlejší a nejpestřejší. Nejelo se sice do nějakých extrémů, ale rozhodně žádná rychta, u které bych usínal. Objevily se i nějaké rytmické rozbitosti a lehce deformované pasáže. Jelikož jsem byl tenhle rok poměrně ospalý a ani jeden den jsem nevydržel až do konce programu, nemohu říct, zda se v pozdějších hodinách neobjevili ještě lepší střelci, ale za mě to letos ze všech tuctuc setů Polske Salto vyhrálo.

sobota 22. srpna 2026

V sobotu krátce po probuzení nás čekala příjemná hudební rozcvička, kterou měl na starost SAMČO BRAT DÁŽĎOVIEK. Ten si venku v parku před čajovnou rozložil svou sbírku hudebních nástrojů a s hromadou dalších lidí se pustil do společného workshopu. S heslem: “vše je hudební nástroj a všichni jsme hudebníci” se tvořila absolutní hudba na různé hračky, trubky, nástroje a já nevím na co vše. To, co zde předváděli jednotlivci, byl samozřejmě nesmysl, ale dohromady to i díky Samčovu kurátorování tvořilo zajímavou magii. Zvlášť u některých popěvků typu “toto je hudobné dielo!” se člověk nemohl nesmát. Brada Pitta jsme se sice tentokrát nedočkali, ale odcházeli jsme rozhodně obohaceni.

Následně jsme aspoň na chvíli opustili festival, abychom si dali něco pořádného k snědku. Gazdovský hostinec, kde jsme kdysi v minulosti měli super vyprážaný oštiepok za pár eur sice měl otevřeno, ale v sobotu se rozhodl nevařit. Blízký restaurant Tematín nás ale naštěstí pohostil a vše, co jsme si zde dali, bylo super.

Kvůli obědu jsme tedy přišli o velkou část prvních dvou vystupujících na hlavní stage. Vrátili jsme se akorát ve chvíli, kdy končilo DUO KALICH. Toto uskupení do davu zrovna blastilo poslední hit, během kterého zpívalo “Keď viem, čo Ježiš pre mňa vykonal, ja nemôžem už nikdy späť. Haleluja!” Dokonce v průběhu skladby naběhla před pódium skupina lidí, která zde rozjela pěknou pařbu. Jooo, hezkypěkně, ale více skladeb než tuhle bych asi nevydržel.

Následující trio NIČITEĽ už ale odehrálo opět serióznější koncert. Ve složení baskytara, bicí a ženský zpěv rozjelo poměrně vkusný mix sludge, hardcoru, ale i temnějších, lehce blackových prvků. Díky tomu, že nemají kytaru, tak zněli docela netradičně, ale nemohu říct, že by mi zde další strunný nástroj vyloženě chyběl. I melodií zvládal baskytarista odehrát dost, zpěvačka rovněž ječela solidně. Horší to bylo s nějakou intenzivnější hlasitostí a tlakem. Kvůli slabším bednám to prostě před pódium tolik nelezlo. Přitom, když jsem obešel stage, tak zezadu to řvalo dost, takže na stage to evidentně valilo solidně, jen ven už tolik ne.

Vnitřní stage pak odstartoval BATOR EGG, což je vlastně zpěvák z Pakosteň, kterého ještě doprovázel s klávesami Peter z Cancer Void a další kytarista. Velkou část setu jsem prokecal u piva a viděl jen kousek, ze kterého si pamatuju hlavně dobře ujetý a úmyslně falešný Batorekův zpěv. Něco ve stylu - to je tak špatné, až to je vlastně dobré?

Následující set ERIKA PÁNČIHO jsem taky neviděl celý, ale byl to hodně vyklidněný koncert. Na zemi měl poskládané modulární synťáky, u kterých dřepěl a postupně rozvíjel lehce pulzující, trochu melodické a dost ambientní zvuky. Přesně taková ta hudba, u které můžete rozjímat někde v parku a odpočívat bez potřeby soustředěně koukat na to, co se děje na pódiu. Jo, i tyhle věci bývají na Hradbách fajn.

Power electronics duo YPERIT naopak předvedlo o dost přísnější set, který mi v danou chvíli velmi dobře sedl. V jejich hudbě bylo poměrně dost rytmických prvků, takový chladný kovový industrial, ale samozřejmě aji dost skřípanců a hlukových ploch. Ne vyloženě noise, ani techno, celkem vkusná fúze někde na půl cesty. K tomu měli puštěnou různými šumy zprasenou projekci, která se k jejich koncertu taky hodila. Jo, dobré to bylo.

Pak už pomalu přicházel čas na to se začít chystat s Voluptas na náš set. Během toho, co začínala KASHA, jsme akorát tahali k pódiu svoje věci, takže jsem na ni nemohl soustředěně koukat, ale bylo evidentní, že na Hradbách Samoty odehrála hodně jiný koncert než v dubnu v Brně. Na Noise Festu měla set, během kterého vsedě a v civilním oblečení pracovala se svým hlasem. V Moravanech měla nachystanou performanci, během které byla  kompletně namodro nabarvená na před pódiem rozloženém igelitu. Zpěvu se rovněž věnovala a dle dostupných fotek to vypadá, že její představení mělo i nějaký divadelní charakter s doplňujícím kostýmem atd. Já se ovšem v danou chvíli musel přesunout do horní části kaštelu, kde se právě chystalo něco mnohem unikátnějšího.

Do Moravan se totiž po letech vrátil nejkultovnější hlukově pekařský projekt MOUČNEJ DĚDEK. Nikdy předem neoznámen, v programu nikde neuveden, ale opět se postaral o dost možná nejvydatnější zážitek z celého festivalu. V ještě bohatší sestavě, než měla páteční Hluková Sekce, upekl Dědek hlukový set, na který se nezapomíná. Mezi jednotlivými členy šlo najít střelce jako Usnu?, Chrupa, Vyšehrada, Noitta, Totengräbera, Magadan, MW, Karla Brauna a další. Hudebně? Harsh noise s tunou skřípanců, řevů a dokonce i mlácení do kovových předmětů. K tomu nechyběl ani Karlův přednes básně “Moučnej Dědek jede tmou”, která byla založena, no vy asi víte, na jaké předloze :)

A co se pekařské performance týče, tak ta také proběhla poctivě. Začalo se s přípravou těsta z mouky s vodou, z kterého pak vzniklo tělo moučného dědka obklopující do noisového bordelu zapojený mikrofon. Moučný dědek byl různě deformován, vhozen do dechového nástroje, následně z něj vyjmut, rozpatlán po těle hlavního pekaře a na závěr uložen do ohniště i s mikrofonem, kde se pak pekl celou noc. Kdo byl přítomen, tak už na Moučného Dědka nikdy nezapomene. Kdo chyběl, může pouze litovat, že promeškal absolutní vrchol letošních Hradeb Samoty.

Sotva byl Moučnej Dědek upečen, už jsem musel zdrhat na venkovní pódium kvůli zvukovce a našemu koncertu. K Voluptas se samozřejmě nevyjadřuji, o to ať se raději postarají ostatní. Já jen touto formou ještě jednou děkuji našim hostům Danielovi a Ondrovi za to, že s námi Hradby Samoty dali, Waldemarovi s Katkou za pozvání a zvukaři za super zvuk na pódiu. Na to, že nás tam tentokrát bylo šest včetně saxofonu a houslí, tak jsme vše dobře slyšeli a odezvu po koncertě taky měli od fanoušků skvělou.

Satanužel jsem kvůli tomu neviděl výroční set DRÉN, který byl údajně krátký a ničivý, a to doslova. Erik má totiž novou přítelkyni, kterou velmi miluje a která celkem výrazně ovlivnila vyznění jeho koncertu. Přítelkyně se jmenuje kladivo a na závěr jeho asi šestiminutového hlučení rozmlátila celý mix, který pak skončil v davu. Video z jeho koncertu je online a je samozřejmě krásné.

Kvůli následnému balení věcí a hladu jsem vynechal i pár dalších věcí, co hráli na vnitřní stage, na hlavní hvězdy festivalu jsem se ale ze zajímavosti šel samozřejmě podívat. DARJA KAZIMIRA & ZURA MAKHARADZE byly posledními interpretkami, které na venkovním pódiu vystoupily. Jejich album Minotaur - Ananke zde v recenzi vychvaloval AddSatan, takže se úplně nemusím pouštět do vysvětlování, co vlastně tyto slečny tvoří za hudbu. Nemohu říct, že bych osobně této záležitosti také tolik propadl, ale rozhodně mi to přijde zajímavé a byl jsem zvědavý, jak to bude fungovat naživo. Třeba, kdyby se k celku přidala i nějaká performance.

Hele, nechci říct, že to byla blbost a že jsem si v jejich koncertě nenašel aspoň něco, co by mi nepřišlo dobré, ale že bych si z tohoto živáku odnesl nějaký vyloženě silnější zážitek, říct nejspíše nemohu. Možná jsem to jenom nepochopil, ale na to, že zde hrály na hromadu obřích ručně dělaných bubnů, které jim zapůjčil Jeden Kmen a své zvukovce věnovaly fakt dost času, byl výsledný zvuk poněkud podivný.

Navíc mi místo jakéhokoliv čarodějnického zaříkání, případně nějakého rituálu a promyšlenější hry přišlo, že se do perkusí třískalo fakt dost náhodně. Co se vokálu týče, nějaké přirovnání k Diamandě Galás a Lise Gerrard mi po tomhle koncertu taky přijde dost přitažené za vlasy. Nějaké skřeky zde sice byly, ale opět taky spíše náhodné než větší pěvecké umění. K tomu si Kazimira dopomáhala i jakýmsi před sebou postaveným efektem. No hele, celé jsem to nedokoukal, ale někdo jiný je třeba ocenil víc.

Kolem půlnoci pak večer pokračoval PROZAC. Konečně další techno/EBM, hezky pulzující, spíše v pomalejším tempu, ale dobře taneční. Celkem ideální v podobnou hodinu, osobně bych klidně přitvrdil a asi bych byl rád, kdyby bylo více proměnlivé, ale nějakou dobu jsem zde pařit vydržel. Jelikož ale hrál Prozac dost dlouho, šli jsme raději ven pozorovat, jak se v ohništi i nadále peče Moučnej Děděk a koukali při tom noční projekce na Kaštel, mezi kterými se párkrát objevilo i hezké Sauronovo oko.

Největším střelcem celého festivalu byl ale dle očekávání i předchozích zkušeností sám mistr YARRDESH. Začínal celkem se zpožděním, asi s hodinovou sekerou, ale opět to vyhrál na plné čáře a vlastně ve všech svých polohách. Svůj set začal noisovým intrem, které bylo skřípavější, hlasitější a intenzivnější než veškeré předchozí noisové sety. Pěkně poctivá lesní vichřice. No a pak pustil z PC breakcorové samply, které zase vyhrály cenu za nejlepší rychtu festivalu. A to, co hrál na kytaru, byl zase nejlepší festivalový metal.

Je pravda, že v úplně první skladbě ty samply byly solidní bordel a chvíli trvalo, než jim začalo jít pořádně rozumět, ale další dvě třetiny jeho setu byly fakt totální nálož. Dokonce došlo i na úplně novou skladbu Putin nemá nikdy dost (a já se ptám - čeho? tipuji znásilňování vlastního análu). Komu se každopádně líbí Techno a Blití po keťáku, ten bude i s novým materiálem jistě velmi spokojen. Skladby to jsou rozsáhlé, rytmicky rozlámané, plné disonantního skřípání i tremol, prostě všeho, co máme rádi. A už se těším, až se nejpozději na Hymnách Útrpných znovu potkáme!

Poslední interpret z letošních Hradeb Samoty, na kterého jsem vydržel, byl ještě MARAKI. Tento velmistr slovenského techna to kdysi právě v Moravanech naprosto ovládl nekompromisní palbou a i tentokrát potvrdil status svého jména. Sice má teď evidentně o něco pomalejší období, ale i tak to byla velmi pěkná tancovačka. Navíc doplněná tunou kouře a laserového vizuálního doprovodu. Když už se ale blížila čtvrtá hodina ráno, uznali jsme, že by bylo vhodné jít spát, když většinu nedělního dne pak strávím za volantem.

Ráno nás sice ze stanu vyhnal Čajovna soundsystem, který taky jel nekompromisní hlasitá pekla hned od rozednění. Snad aby lidi v areálu nechrápali a nezůstali až moc dlouho. My něco málo snědli a kolem jedenácté vyrazili. Cesta, která by měla ideálně trvat něco kolem čtyř hodin, nám kvůli dementnímu Brnu a zacpané D1 zabrala nakonec skoro hodin šest, ale to už je u nás v neděli taková klasika.

Ať si to ale shrneme. Hradby Samoty v roce 2026 i bez grantu potvrdily, že jsou velmi příjemným festivalem, na který je vždycky radost vyrazit. I bez lineupu plného velkých jmen zde uvidíte fajn sety, ať už jste fanoušky noisu, techna nebo klidnějších experimentálních věcí. Kaštel v Moravanech je fakt super místo a pokud je opravdu pravda, že si po letošku dá festival pauzu na kdo ví jak dlouhou dobu, jsem fakt rád, že jsme se sem letos opět podívali, a to dokonce i s Voluptas. Takže ještě jednou díky všem a budu doufat, že se v budoucnu opět dočkáme nějakého pokračování. Těch patnáct ročníků, z nichž jsem asi deset osobně navštívil, bylo pokaždé fakt super.