Kdy: pátek 10. a sobota 11. dubna 2026
Kde: Brno, Sibiř

Brněnský Noise Fest, který pořádá Obstík z Usnu?, je už na hlukové scéně poměrně zavedeným pojmem. Pokud se nepletu, v částečně přerušované podobě (covid a tak žejo) se koná už od roku 2014. Z roku 2018 dokonce na Marastu najdete report. Tehdy se akce konala ještě v Altbaru, ale poslední ročníky našly útočiště na Sibiři.

Osobně Noise Fest sleduju už pár let a vždycky si říkám, že bych se jej rád i zúčastnil. Pokaždé mi do toho ale vlezla buďto nějaká zahraniční akce nebo jiná povinnost. Když jsem se ale někdy během loňského roku s Obstíkem potkal, a prozradil mi letošní termín s dostatečným předstihem, výrazně jsem si jej vyznačil v kalendáři, abych jej už nevynechal, a dokonce jsem byl i poctěn možností si zde sám zahlučit.

Kdo někdy na Sibiři byl, asi ví, že se pro podobně okrajovou akci jedná o docela velký klub. Do samotného sálu s pódiem se klidně pár nižších stovek návštěvníků vleze. K tomu tu je příjemný bar s dobrým pivem z brněnského pivovaru Stern a dokonce i fajn slivovicí. Sibiř samozřejmě patří k prostorům, který svůj název nemá jen tak náhodou. Vždy, když jsem tu byl, zde byla zima jak prase. Překvapením tedy budiž, že jak na baru, tak i v samotném sále je nově topení, takže zde už úplně nezmrznete.

Letos se jinak opět jednalo o dvoudenní akci se sedmi interprety v pátek a dokonce patnácti projekty v sobotu. Osobně jsem do Brna vyrazil hned po práci, ať stíhám ideálně co nejvíce i z pátečního programu. Ale znáš to, pátek, D1, ucpaný příjezd do moravské metropole. Úplně první dva sety, tedy český Curtain a slovinský Robrrr_, satanužel nestíhám.

Když ale přicházím do klubu na třetí Kashu, překvapuje mě, že se rozhodně nejedná o klasické koncertní provedení, kdy všichni hrají na vyvýšeném pódiu. Většina gearu byla rozložená normálně mezi diváky a téměř všichni interpreti, až na pár výjimek, hráli uprostřed lidí.

Dává to ale jasný smysl. Jednak neřešíš odposlechy a další nesmysly, když se slyšíš rovnou z PAčka. Plus to i ušetří čas při přestavbách, když netaháš krámy tam a zpátky, ale rovnou je vše po ruce. I to umožnilo takový frkot, jako např. desetiminutové sety navazující na sebe pouze s pětiminutovými pauzami. Navíc to i působilo pestřeji, když najednou hrál někdo uprostřed sálu, pak zase na pódiu anebo v rohu, případně na backline postavěný po straně místnosti.

Vzhledem k většímu počtu vystupujících těžko říct, kolik zde bylo platících, ale tipuji, že v pátek mohlo dorazit kolem padesáti návštěvníků a v sobotu možná necelé kilo? Páteční vstupné bylo jinak za čtyři stovky a sobota za šest set, což sice není úplně málo, ale když zvážím, kolik zde hrálo lidí a jaký problém musí být tohle zaplatit, je to vlastně ještě dost v pohodě.

A ještě než se dostanu k psaní o jednotlivých interpretech, jejichž popis bude tentokrát ještě kratší než jejich sety - klidně jen pět minut bordelu a čau, dá se říct, že páteční večer byl o něco klidnější a sobota naopak napěchovaná harsh noisy. Prý to tak i kvůli několika přesunům a změnám na poslední chvíli vyšlo. Většinou se pořadatel snaží o větší variabilitu i během jednotlivých dní, protože pozorně poslouchat jen harsh noise přes sedm hodin v kuse snad nevydrží ani ti největší střelci. Ale osobně si mohu hned takhle v úvodu pochválit, že to byl fakt velmi vydatný očistec.

Jo a taky se s dovolením odkážu na YouTube playlist od Maroša, který poctivě zdokumentoval aspoň pár minut z každého koncertu. A byť se v těch mobilních videích mnohdy část z toho sonického tlaku ztratí, pokud vás opravdu zajímá, jak jednotlivé věci zněly, možná bude lepší si je rovnou pustit, než si o nich číst.

Kasha je ukrajinská slečna, která měla před sebou na zemi rozložený mix, nějaký vokální efekt, možná i looper a věnovala se převážně svým hlasovým kreacím. A byť její set začal klidněji, spíše lehkými zpěvy, smíchem a nějakou recitací, konec se jí s narůstající intenzitou a výkřiky podařilo dost slušně vygradovat.

Český Dystopia Research už hrál na klasičtější setup s gearem rozloženým na stolku. Ten se pro změnu prezentoval spíše klidnějšími, trochu pulzujícími plochami na rozmezí drone ambientu, ale trocha hluku tam byla taky. Nejvtipnější chvílí jeho koncertu byl však moment, kdy mu začal zvonit budík značící konec jeho setu, který se mu nedařilo vypnout.

Největším střelcem pátečního večera byl ale pravděpodobně Dán Uranes. Ten hrál hodně agresivní noise, kterému nechyběla hromada rozsekaných pauz, kvílení, ani občasná rytmika. Na jeho setu bylo ovšem hodně znatelné rozdělení do obou stereo kanálů, které zároveň ovlivňovaly bílá světla, která měl pověšená před bednami. Ta se rozsvěcela podle toho, jak zrovna hrál. Někdy jen vlevo, vpravo, případně i zároveň. Při tepajícím rytmu zase do tmy různě blikala. Hodně super.

Totálně nadšený jsem byl ale také z italského dua Cani Dei Portici. Ti do nás ve složení kytara a bicí nasázeli hodně poctivý převážně instrumentální noise rock. Jak kytarové bedny, tak bicí měli postavené normálně mezi lidmi, což přidalo jejich natlakované a místy dobře skřípající hudbě potřebný přímý kontakt s davem, který jim zobal snad každý tón. Jejich koncertu nechyběly riffy, energicky nasypané bicí, práce s hlukovými efekty, ale ani sludge momenty. Jo, i tato kapela potvrzuje, že je Itálie nejen díky Zu, OvO nebo Morkobot noiserocková velmoc.

O závěr pátečního programu se pak postaral Grasha a jeho Blind Ruler Cursed Land. Na rozdíl od svého Flying Circusu zde nehlučí, ale věnuje se podstatně klidnější hudbě. Hlavní složku teď tvoří temnější folk, ale najdou se zde i ambientnější a martial industrial prvky. Nejvíce mi však jeho set evokoval Dead Can Dance, a to včetně hry na zvonkohru, flétnu a další nástroje. Kvůli své projekci byl jediný páteční interpret, kterého jsem viděl hrát nahoře na pódiu. A nebojte, byť už nezpívá v goregrindových Balbulkách, ani zde o pohled na jeho nahé tělo nepřijdete ;-)

Kolem jedenácté je finito a následuje solidní afterparty někdy do tří ráno. V sobotu na Sibiř dorážím krátce po poledni kvůli zvukovce a pak jdeme na pizzu hned vedle do vedlejší pizzerie La cucina nera, kterou rozhodně doporučuju.

Ve čtyři odpoledne sobotní program startuje slovinské duo Posebna Šola. Ti hrají na nějak podomácku zbastlený strunný nástroj, jeden ze členů hrkal s na počítač napojenou krabičkou. Zdá se, že jim nějak vypadává zvuk, působí to trochu zmateně. Rozhodně plus za to, že zde mají i nějaký DIY input, ale zrovna na mě to úplně nezapůsobilo.

To druhý projekt Odjinud byl hned o něčem jiným. Vlastně se jednalo o spolupráci Martina Režného aka Säkkikangas s bubeníkem Kryštofem Kočtářem. Jejich kolaborace spočívá v hodně free hře na bicí, která se pohybuje od klidnějšího bubnování až po třískání hlava nehlava, doplněné modulárními syntezátory. Vzhledem k tomu, že Martin patří mezi nejlepší modular noisaře u nás, samo o sobě tohle kombo bylo vydatné. Nejlepším momentem pro mě ale bylo, když jsem uslyšel, jak synťáky začíná proudit mikrofonem snímaný kravál z činelů. Super.

Slovak Misanthrope pak zase rozjel dost syrový harsh noise s tunou distorze, kterej hodně vydatně hučel a skřípal. Na stole několik pedálů a různých snímačů, do kterých nonstop rýpal. Jeho set se tedy furt zvukově měnil, hvízdal, zasekával a zintenzivňoval až do té doby, než jej utnul. Jo, tenhle aktivnější přístup k bordelu mám rád.

Dán Jcakiiee pokračoval v podobném přístupu, jen měl k relativně jednoduchému setupu ještě napojenou jakousi plechovou poklici s naběračkou, takže ve svém zvuku měl více kovových prvků a o to více pískal. V druhé půlce svého setu pak vyskočil na stůl, z kterého mu jednotlivé věci pomalu začínaly padat, ale i tak v této poloze zvládl pokračovat ve svém bordelu ještě pár dalších minut.

V případě 3 Onany Boys šlo pro změnu o další z normálních kapel. No, normálních? Prostě složení kytara, basa, bicí, vokál a synťáky. Navzdory názvu jich tedy bylo pět. V sestavě mj. Obstík s baskytarou nebo Viki z Massoly za bicími. No a prasili do nás naprosto nekompromisní nagrindovaný noisecore. Hromada krátkých songů, samé palby a řev. Prostě model Sedem Minút Strachu a podobně. Totální námrd a za chvíli bylo hotovo. Přesně, co by sis od podobné kapely představoval a přál.

Následně jsem hrál já se svým Z setem. Hodnocení, jaké to bylo, nechám na ostatních. Objektivně snad jen můžu říct, že víc než na noisu stálo mé vystoupení spíše na loopování jekotů, blackmetalových řevů a nějakého toho Attilovského hrdelního mručení, což je spíše něco pro metalisty než pro hlukaře. Tak snad se to někomu líbilo i tady.

Polka Monaw ale také pokračovala v experimentování s hlasem. Podobně jako páteční Kasha měla svůj setup kompletně položený na zemi a začala s křičením do mikrofonu. Ten doplňovala jakási zacyklená synth smyčka, kterou postupně upravovala. Ke konci svého setu ale, tuším přes Kaosspad, pustila hodně rychlý beat, který taky začala prasit. Poměrně zajímavé.

Dále se už ale jelo hodně v harsh noise stylu. Řek Animal Nun měl na svém pultu poměrně bohatý setup různých přístrojů, k čemuž ještě celou dobu poklepával do jakési zapojené kovové krabičky. Sice mi přišlo, že jeho hra nebyla až tak vizuálně zajímavá, většinu času hlavně otáčel s jedním kolečkem a sem tam něco přepl. I tak to byl jeden z nevydatnějších a nejkonzistentnějších hluků celého festivalu, který neměl daleko k harsh noise wall. A bude to znít sice v kontextu podobné hudby jako oxymoron, ale Animal Nun byl i přes solidní hlasitost zároveň hrozně příjemný na poslech.

Parádní noise ale předvedl také zvukař festivalu Testube. Ten si naopak sedl pouze ke kabely popropojovanému mixu, do kterého měl zapojenou jen jednu krabičku a nějaké snímače. Většinu času pak především kroutil s mixem, vypínal a upravoval jednotlivé kanály, ale ten výsledek, včetně bohatosti veškerých pazvuků, byl rozhodně obdivuhodný. Rovněž bych řekl, že jedna z nejlepších věcí víkendu, byť tu těch highlightů bylo více.

Dánka Bootycall těch krabiček měla na stole víc a rozhodně se je nebála pořádně pomučit. Místy s nimi lítala zleva doprava, třískala jakýmsi kovovým boxem a rovněž řádně prznila i mixák. Tvorba ohavného pištění a skřípotu jí šla velmi dobře. Taky patřila k těm, co hráli krátce, ale intenzivně. A to až do té doby, než vše vytavila na maximum a pak všechny své pedály skopala ze stolu.

Následně měla hrát Gnever aka Laura Hatting, která rovněž mohla festival zpestřit nablacklou podivností. Ale jelikož kvůli zdravotním potížím nemůže reálně zpívat, na poslední chvíli ji nahradil RDKPL. Ano, tato legenda českého noisu známá např. z Napalmed, Eine Stunde Merzbauten a dalších projektů. V Brně se ukázal sólově v podobném setupu jako jsem ho viděl nedávno v Praze. Tedy tentokrát bez nějakého plechového harampádí, ale před sebou měl prsty ovládaný dotykový syntezátor SOMA Enner, samozřejmě napojený na další efekty. A během dvacetiminutového setu nám v krásném triku harsh noise předvedl, jak se dělá hlukový masterclass.

Je krátce po deváté, dvanáct setů už za námi a ještě nás čekají poslední tři koncerty. Ty se už ale po hromadě harshnoisových výplachů nesly v odlišném duchu. Pokračovala německá kapela Don Vito, která si po levé straně klubu poskládala svůj apec, zapla duhovými barvami svítící disco kouli a rozjela až nakažlivě pozitivní noise rock. Na to, že jsem tohle trio nikdy v životě neslyšel, okamžitě si mě kompletně omotali kolem prstu a já celý jejich koncert nadšeně protančil a usmíval se jako smyslů zbavený. Perfektně nakopnutá rytmika, velmi zábavné kytarové i basové postupy, mathcorová rozlámanost a hlukové skřípání samozřejmě také nechybělo. Výtečné.

Následující Lorenzo Abattoir, v programu trochu nepřesně uvedený jako ritual noise, poté předvedl asi nejabstraktnější nebo nejexperimentálnější set. Noise ani jakýkoliv ritual ambient to úplně nebyl, naopak patřil k dalším umělcům, který primárně pracoval se svým hlasem. Místo zpěvů nebo řevů ovšem hlavně nahrával své vdechy a jakoby zvířecí pazvuky. Ty také různě loopoval a doplňoval např. bušením do desky. Výsledek byl tedy někde napůl cesty mezi koncertem Sturle Dagsland a návštěvou zoo. Rozhodně nemohu říct, že by to nebylo zajímavé.

Úplný závěr festivalu pak patřil setu Rouilleux. Český zvukový experimentátor, který v minulosti hrával i ve vícečlenné sestavě, tentokrát vystoupil sám s kytarou a dalšími doplňky. Věnoval se především drone ambientním polohám, které se prolnuly i do folkovějších vod. A byť mi vlastně nevadí, že celý program ukončil klidnějším koncertem (ne vše musí být totální bordel), trochu mě mrzí, že ze své hry nevystříkal ještě o něco více. Jak zvuk jeho kytary, tak i jeho hlas je poměrně pěkný, ale tak nějak mi přišlo, že jednotlivé plochy převaloval odnikud nikam bez většího vývoje a najednou skončil. Ale nevadí, třeba jsem to jen tentokrát nepochopil.

Po konci pak samozřejmě ještě pokračuje afterparty na baru s místním osazenstvem, které obohatil svou účastí i Vaněna. Pijeme pivíčka, rozebíráme black metal, dochází i na nějaké sladké panáky a tak podobně. V neděli pak v Brně ještě navštívíme Vodojemy Žlutý kopec, které byly nedávno znovuotevřeny a pokud máte rádi monumentální “opuštěnou” architekturu, která téměř navazuje katedrální dojem, rozhodně lze jejich návštěvu doporučit. Jo, zde by se nějaká hluková nebo industriální akce dělala nádherně.

Závěrem lze festival jednoznačně pochválit. Někdo by sice mohl říct, že se jednalo pouze o několik hodin hluku a bordelu, což je samozřejmě tak trochu pravda, ale ve výsledku mě variabilita mezi umělci až příjemně překvapila. Ono kolikrát i mezi těmi nejagresivnějšími harsh noisy dovedly jen drobné rozdíly dané koncerty zajímavě zpestřit a odlišit. A jestli máte někdo touhu něco podobného zažít a dostatečně se pročistit bordelem, pak je brněnský Noise Fest pro vás přesně tou ideální volbou. A abych pravdu řekl, kromě Hlukových Mystérií, které pořádá Martin Režný, mě snad ani nenapadá jiná další akce, která by vám u nás podobné množství noisu nabízela.