Kdy: 11. květen .2025
Kde: Praha, O2 Arena
Fotky: Kateřina Fialová pro Live Nation CZ

S jakým nastavením je nejvhodnější vejít do chřtánu gigantických prostor O2 Arény, když se jeden chystá konečně dosvědčit představení švédského kolosu Ghost? Měl by snad člověk očekávat big beat s lesklým ověnčením, okázale tvrdé, byť uchu uzpůsobené metalové kázání nebo pouhou satanistickou kytarovou zábavu, která v rámci své teologie nehodlá a nechce chodit zbytečně do hloubky, nýbrž jít k podstatě člověka jako takové?

Je až s podivem, pro kolik lidí není dnes stále jasné, že by Ghost neměli brát prizmatem temného metalu, ale spíše jako pop s evidentními rockovými vlivy, kde je riff a pokřivený majestát lemem, což utvrzuje unikátní ráz celkové kapely. I přesto jsou sítě plné memů, ve kterých detektory kovu při kontaktu s vévodícím papežem neregistrují žádný „metal“, kdy postavy opatřené logy Behemoth a Belphegor kopou do figury s nálepkou Ghost, která se svíjí na zemi a snaží se bránit křehkým štítem z potupné šikany. Jako kdyby nejeden žánrový ochránce podvědomě tušil, že jeho vlastní kovové brnění nebude mít do houževnatosti daleko od chráničů členů Dark Funeral.

Reporty z jiných platforem pokryly všechny nezanedbatelné atributy nedělního koncertu – od zahuhlanosti zvuku v úvodu, přes výpravu a (ne)vyváženost voleného repertoáru, po spekulace, zda jeden z podpůrných vokálů patří Gabriele Gunčíkové. Zbývá se tak zamyslet nad nadhodnotami. Nad tím, jak Ghost fungují ve smyslu opulentní mše, při které se notná masa oddává egregoru a v pudovém tanci prochází katarzí, při které alespoň na chvíli opadává semknutí status quo, morální rámec a křesťanské programování. Vše samozřejmě s ohledem na konzumenta, který běžně neloví v sofistikovanější a náročnějších uměleckých projevech.

Už během kráčení v přilehlých ulicích arény lze pozorovat, že většina návštěvníků doráží na událost, která je pro ně více než pouhým koncertem. Běžný merch tady pravidelně střídají kostýmy, které by se mohly z fleku objevit na pódiu. Náboženská oddanost neplyne jen z fanouškovské zručnosti, jejím puncem je i obsazenost stánku s merchem, kde lidé nemají problém zakoupit triko za 1 200 Kč a více.

Nutno říct, že je tento fanatismus opojný. Už jeho aura dokáže povýšit vystoupení na jinou úroveň, snad i trochu vyplňuje pozici předskoku, který se v daný večer nekonal. Nevadilo to. Nejen z tohoto důvodu, ale i proto, že Ghost za večer dokáží čestně pokrýt více rolí – zejména pak dvě: jednu, kdy jde o kapelu zprostředkovávající rohatou zábavu, a druhou, kdy ožívá onen nekalý ceremoniál se svým třpytem, ikonografií a kázáním. Polohy navíc rozbíjí momenty, kdy kapela v menším zastává své tvrdší, temnější i vzdušnější podoby. V mezičase bylo možno také spekulovat o tom, jak se nová inkarnace liší od té předchozí – nejvíce asi v tom, že introvertnější a introspektivnější Papa V Perpetua neoplývá showmanstvím, komunikuje méně a znatelně o svých autorských schopnostech pochybuje – shazováním výpravy i repertoáru.

Největší očekávání a zájem pochopitelně padá na chvíle, ve kterých dochází k vykořistění církevního majestátu. Ten poprvé zafunguje nejvíc, kdy se Papa V Perpetua vynoří ze tmy zpoza bubeníka a ve svém nejopulentnějším rouše zdánlivě levituje a opravdu káže. Paradoxně zde se v největší síle dostavil dojem obrazu Johna Martina: Satan Presiding at the Infernal Council, který Ghost umně karikují na přebalu singlu Year Zero. Samotná skladba (společně s Ritual) poté podobnou silou navozuje dojem potutelné mše, kdy se temná atmosféra mísí s chytlavostí, kterou umí vystřihnout snad jen Ghost. Vše posílilo také stržení zadní opony. Pokrčený cár odkryl projekci promítající infernální vitráž, která se v ohnivém závěru rozsypala (to vše se falešné pozitivitě následně zopakovalo při He Is). Papež byl v tomto momentě v popředí, aby mohl kývat kadidelnicí a lépe interagovat s obecenstvem, které se kolektivně ztrácelo v pokřicích „Hail Satan“!

Punc zprohýbaného ceremoniálu dobíhá u pomyslného konce show, během Monstrance Clock, kterou lze považovat za někdejší „oduševnělý“ vrchol katalogu Forgeho projektu. Dobře zde šlo nabýt dojmu, že Papa šalamounsky přetvořil pohled na metalovou oddanost. Tu si Ghost svým způsobem pořád uchovává, nepůsobí ale ortodoxně nebo sektářsky. Ceremoniál je tady pro všechny, není třeba se pasovat s mnoha výzvami rázu abrazivního nebo uměleckého, které jinak dělí „zrno od plev“. Dojem jakési spirituality tak pochopitelně ztrácí na síle, nejde však ani očekávat, že by gigant jako Ghost zprostředkoval posluchači výsostnou magickou zkušenost jako extrémní a jinak vyhraněné spolky. Danou ztrátovost ovšem Ghost dohání svou bezbřehou zábavností, což dokládá finální trojskladbový encore, který staví a roztancovává i sedící, což je svým způsobem – ve vyprchávajících sakrálních odstínech – také katarzní.