Kdy: 12. listopad 2026
Kde: Praha, MeetFactory
Pořádali: Obscure Promotion
Fotky: Adam
Ulč
Vyprodaný večer ve smíchovské MeetFactory hostil čtyři kapely. Mohlo by se zdát, že často komplikovaný žánr tech death táhne, ale pravdou je, že šílenství okolo kanadského rychlíku stále neutichá a kapele se daří. Evropské turné Archspire s podtitulem European Vacation nabídlo sestavu, v níž si fanoušci vybrali a našli společného jmenovatele.
Večer otevřela portugalská brutal mlátička ANALEPSY, kterou na našich stránkách s novými singly
pravidelně anoncujeme, a tak jsem se u pár skladeb i chytl. Doslova. Ten večer
jsem totiž kapely v podstatě odsledoval od baru, neb rozdrcený nárt mi
nedovolil se vydat do zákoutí moshe blíž k podiu, což v daném místě
mohl odnést zvuk.
Na Analepsy jsem se ale na část setu dobelhal při úvodní Cryogenic
Rebirth až k zábranám u sloupu a chvíli je, než se prostor dozaplnil,
sledoval i z bližšího místa. Kapela je to už
zkušená a především sehraná, proto je ani otevírací slot nezaskočil a
v podstatě hned od začátku šel večer do plných bez jakéhokoli pocitu tzv. zahřívající
předkapely.
Slamově zaměřený kvartet ale do tvorby vpravuje i brutal death a techniku
včetně běhavých riffů, takže se nejedná o klasické plácání „slámy“. Muzika tím
nepostrádá dynamiku a nějaké překvapení, takže všechny skladby, navíc podpořené
vynikajícím bubnováním Belgičana Léo Luyckxe, zněly zábavně, i když toho „džn
džn“ obsahují plno.
Zazněly dva nebo tři znovunahrané songy ze splitu s Kraanium
(určitě Doomsday
Protocol), něco z poslední desky Quiescence (snad Locus
of Dawning a Stretched and Devoured) a také poslední singl a aktuálně za
čtyři roky jediná novinka Recursive
Singularity. I když do té doby nehrálo celé PA, Analepsy vyzněli dobře a do
show vlítli s dobrou energií. Bez cavyků si mohou dovolit své vlastní
headline shows.
ARCHSPIRE mám rád, to je asi z recenzí poznat, ale hlavním tahákem pro
mě byli THE ZENITH PASSAGE, které
jsem ještě neviděl a kteří hlavně patří mezi pár kapel, které tenhle žánr mají
šanci zas posunout. A jejich roboticky přesný tech death se strojovými riffy a
progresivními vstupy vyzněl také dobře.
V úvodu „hraného intra“ The Axiom of Error si ještě trošičku sedal zvuk,
ale oba díly Divinertia už zněly prakticky bez výhrad. A protože i na ně jsem
se dobelhal až k zábranám ke sloupu ke Christopheru Beattiemu, i tady šlo slyšet, že
ještě nehraje komplet PA a přídavné repráky na sloupech jsou v offu. A
tady malou poznámku.
Vlivem toho, že se kapely čím dál víc uchylují ke hraní přes Kemper
apod., chybějící backline na podiu způsobuje, že zvuk se prostě do
fanoušků neopírá a tlak z chybějících aparátů se fyzicky nepřenáší,
nerozvibrovává vnitřnosti a neprostupuje tělem. Třeba ke kapele plné nadřených
akademiků jako The Zenith Passage to ještě sedí, ale u power muziky, kterou
hráli Analepsy, byť vyzněli dobře, či Crown Magnetar, to bezpochyby chybí.
Několikrát mi na mysl během večera vyskočil charakter okleštěného zvuku z hrajícího
walkmana, který kdysi použila Metallica
na …and Justice for All. Metal má ve své energii a síle také tlačit, ale tohle
je vlastně taková zácpa. Tento systém, ačkoli muzikantům nabízí komfort si zvuk
pro sebe individuálně do in-earu doladit, sedí na velká podia, ale
v klubech, kde u hráčů vepředu cítíte i zapocenou příď, to chybí. No ale
jdeme dál.
Po obou dílech na poměry Zenith až djenty-groovových Divinertia nasadili
pro jejich styl riffování jednu z nejsignifikantnějších věcí Lexicontagion,
v jejíž polovině se člověk zasnil a nechal unést fusion sólováním a atmosférami.
Pak se kvintet přesunul k novému singlu Fleshbound
Reliquary, který vzbuzuje očekávání už jen proto, že už to bude rok od jeho
vydání. Kde je, kurňa, nová deska?! Následovala titulní, klidnější věc ze stále
aktuální platně Datalysium, v níž si na mikrofon střihl clean Justin
McKinney, která byla následována pro kapelu druhou nejsignifikantnější věcí Algorithmic
Salvation. I v ní Justin McKinney sází atmosférické fusion sólo.
Po celou dobu koncertu byla krásně slyšet i basa Brandona Giffina (live Cynic), Dereku Rydquistovi bylo doslova rozumět každé slovo a u sól ani komplexního riffingu obou kytaristů jsem nezaznamenal přehmat. Jedinou výhradu můžu mít ne k výkonu, ale stylu hry bubeníka Maximilliana Sepulvedy, který je sice stroj, ale minimálně v těch progy/fusion pasážích bych uvítal víc free spontaneity a feelingu. The Zenith Passage patří k nejslibnějším prospektům na tech scéně a nikdo, kdo tuhle kapelu neviděl (nebo dokonce neslyšel), nemůže pochopit, jak přesně a přitom uvolněně se naživo dá hrát technicky extrémně náročná hudba. Asi nemusím dodávat, že jsem odcházel v kapse s umačkaným plyšákem s emblémem TZP. Tohle byl teda koncert!
Třetí na řadě byli CROWN MAGNETAR. Při dnešním míchání žánrů i v rámci agenturního skládání turné tah pochopitelný (viz hned nedělní koncert Suffo), i když fanoušci death metalu by si na soupisce asi přáli někoho jiného. A to i v rámci deathcoru. Ale v Crown Magnetar aktuálně tvoří kytarista Rob Maramonte, který fungoval ve Fallujah až do EP Nomadic a potom v The Zenith Passage, z nichž odešel při přípravách Datalysium.
Je toto propojení ale znát v hudbě? Ano i ne, spíše však ne. Nová
deska The
Hollowing of Godflesh mě nijak zásadně nezaujala z poslechu a ani živě
to nebylo o moc výraznější. Formace zpěváka Dana Tuckera to totiž spíš tlačí do
testosteronu a její muzika je především o tlaku, který vyvíjí brutálními
breakdown slamy, které sem tam zpestří nějaký techničtější riff (Domination) či
temnější deathcore „včelín“.
Prvních pět věcí Kanaďané hráli z nové desky a hranatý Dan později nadšeně
zmiňuje, že jde o nejlepší zastávku turné. Ano, odezva byla silná a vyprodaný
sál v tu chvíli byl fakt naplněn a s kapelou spolupracoval. Jenže
přičiněním nastaveného mustru, jak CM tvoří, muzika živě zní sterilně a musím
říct, že orientovat se v množství podobných motivů je pro boomera složité
asi jako pro mladého coristu rozpoznávat odnože death metalu. Při něm je ale určitě
nutné zmínit Matta Kilnera (Iniquitous
Deeds, Nithing, Vitriol)
za bicími, jehož jméno znalým napoví, v jakém tempu a jak masírsky Crown
Magnetar s jeho neúprosnou rytmikou zněli. Byl to násilný powerlifting buldozérující tlak s opravdu brutálním growlem.
A pak už večer patřil jen a jen kanadskému šinkansenu ARCHSPIRE. Vyprodaný sál se v tu chvíli ještě víc zaplnil a Kanaďané, jak je jejich dobrým zvykem, pokud jste je už viděli, do nás natlačili místy brutální, ale vždy technicky precizní muziku.
Už jsem to někde psal, po konci Necrophagist tahle kapela usedla na trůn a aktuálně se svým heslem Stay Tech patří nejen mezi historicky nejvýraznější položky tech deathu (a death metalu), ale jejich kapitolu v historii smrtikovu už nikdo nesmaže.
Ale není se čemu divit, Archspire od svých počátků makají a věří své vizi a pilují ji. A to mohu potvrdit už 15 let nazpět, kdy jsem je v Black Psu viděl coby předkapelu Decapitated a Aborted. Dnes to dospělo do fáze, kdy byste počet triček v sálu nespočítali a při zájmu u jejich merche jich do budoucna budete potkávat ještě více. Co se od doby Klánovic změnilo?
Vlastně ne příliš. Jak jsem napsal, Archspire své vizi věří a pilují ji. Jen ještě zrychlili včetně Petersova kulometného vokálu a ještě přidali na chytlavosti: zvýraznili melodiku, čisté kytary a přidali na prohloubení a akcentaci epických kytarových nápěvů. A zprofesionalizovali se. Pokud bych je viděl podruhé či potřetí, asi by mě jejich koncert smetl do kolen, ale tentokrát i přesto, že šlo o maximálně profesionální a úctyhodný výkon nepostrádající údernost ani chytlavost, jsem z koncertu odcházel s pocitem, že příště mohu vynechat.
Na vině jsou asi dvě věci. Tu první jsem zmiňoval už v recenzi Too Fast to Die, a to podlazenější a hutnější kytary, které i naživo nevyznívaly tak jasně jako v minulosti. A pak tempo Archspire, v němž přespříliš muziky doprovází gravity-blasty, které při delším poslechu způsobují placatění hudby (ztrátu dynamiky) a sterilizují ji asi jako nadbytečná tlakovka Crown Magnetar. Spencer #2 je lepší bubeník než #1 a těžko s tím něco udělá, protože takto je muzika vizionářů z Vancouveru prostě nastavena.
Ale možná je na vině místo, kde jsem stál - obvykle totiž koncerty kvůli zranění netrávím jen pozorováním v bezpečí od baru. Být v centru dění, kde by se do mě opřel zvuk už z plně hrajícího PA, kde lítaly nafukovací Stay Tech balóny, kde Oli do davu střílel z megabublifuku a mohl si pořádně užít ekvilibristiku Deana, Tobiho a Jareda i pořádně opticky, třeba bych to nikdy nevyřkl. (Raději si ale dám 5x Leviticus otčenáš a poprosím pána Techa o odpuštění.)
A co se hrálo? Po intru z Terminátora to Archspire rozjíždí rovnou s Drone Corpse Aviator a Oli nastupuje v kožichu, který mu vydrží až do přídavku. Jsou to technická jatka přehrávaná na >> (Fast Forward), ale Archspire přitom hýří úsměvy. Vedle čtyř skladeb z posledních desek Bleed the Future (Drone Corpse Aviator, Bleed the Future, Golden Mouth of Ruin, A.U.M.) a aktuální Too Fast to Die (Liminal Cypher, Red Goliath, Limb of Leviticus, Carrion Ladder) také tři věci z Relentless Mutation (Involuntary Doppelgänger, Human Murmuration, Remote Tumour Seeker) a na přetřes během večera přišly i dva mikro-covery v podání úvodů Come as You Are od Nirvany a Run to the Hills od Iron Maiden. Z All Shall Align ani Lucid Collective ani nota, ale zásadně asi vadí, beztak fans mají najeté hlavně tři poslední desky.
Jen vlastně už tak nějak nešlo jen o koncert, ale spíš představení. Archspire totiž do show zapojili i bedňáka, který plnil roli narušitele Oliho vtipů (úvod nového songu, svítící tabulka applause u sól kytaristů) a uvádění (soutěž v pití piva říznutého Becherem z vlastní boty, přehrání vzkazů od mámy ze záznamníku telefonu jako intro pro A.U.M. nebo několik „komerčních“ vstupů pro fiktivní cashback apku ad.).
Hlavní ale ten večer byla hudba. Té bez zvukových kolapsů bylo rozumět, a i když je death metal muzika specifická, všichni zúčastnění prokázali jeho rozmanitost a ve vyprodané hale měli své věrné, které v žádném případě nezklamali včetně mě. Týká se to tedy i těch, na jejichž adresu jsem utrousil něco kritiky. Jinak skvělý večer.
Vložit komentář