Datum vydání: 10. duben 2026
Vydali: Archspire
Žánr: extreme technical death metal
Délka: 39:24 

Rychlejší než smrt. Asi takový podtitul můžeme vnímat za novou deskou kanadských rychlíků a tech death stars Archspire. Jenže dnes už fanoušky extrému úžasnou technikou neopijete, protože složit technicky krkolomný riff, potažmo ho navíc natlačit do šíleného bpm dnes dokáže s kytarou (i za bicími) každý druhý třetí týpek, co si založí YouTube kanál. Hranice extrému se posouvají, a to nám Archspire poslední dekádu a půl dokazovali s každou deskou včetně kulometné Oliho rap-kadence, kterou dokonale vypiloval. Pokračují v tom i na novém albu?

Novinka je zasahuje v nové sestavě. V té se toho ale vlastně zas tolik neudálo, byť šlo o změnu diskutovanou. Spencer vyměnil Spencera, bubeník za bubeníka. Jsem tým Spencer (vtip), ovšem numerovaným jako #2. Spadám asi do menšiny, která změnu vítala, protože jako bubeník na Too Fast to Die vnímám bicí směrem rytmického posunu. Prewett styl kapely nastavil, ovšem pro mě občas v lehce křečovité snaze o maximalizaci bpm obecně vzato také poměrně uzavřel a nepovoloval do toho množství blast a gravity beatů příliš vnějších vstupů.

Ani Moore to nemá lehké, Archspire totiž ve svém hudebním sporťáku milují především pravý pedál, což letos dokazují víc než kdy jindy. Jenže Moore už v Inferi ukazoval, že umí hrát nejen rychle, ale i rytmicky, takže i na letošním námrdu z Vancouveru zavádí variabilnější bubnování. Nemohu říci vyloženě pestřejší, neb Archspire, když to lze, tlačí bpm nahoru a prostoru tam moc není, ale minimálně v breacích je slyšet myšlenka a někde dokonce i rytmika (Deadbolt the Backward). Pozitivně také vnímám analogizaci či organičtější zvuk tohoto jinak akustického nástroje.

Vrátím se k úvodu. Co dnes potřebujete, abyste se dostali se do středu zájmu posluchačů? Mít zmáklý marketing a samozřejmě taky to pověstné štěstíčko. A Archspire mají nejen to. Na své cestě za svou vizí vytrvali, zároveň posouvali hranice techniky a rychlosti a neúnavně koncertovali, aby se dostali k co největšímu množství fans. A tak poslední dekádu stoupali výš a výš, až se se svým heslem „Stay Tech“ stali synonymem novodobého tech deathu a k tomu navíc i „nejrychlejší kapelou na světě“, která nábor nového tlučmistra využila virálně až si mohla dovolit opustit svůj label a vydat si novou desku sama.

Aby vás fans ale brali, furt to není vše. Archspire nechybí humor, hudebně především všechny krkolomné ingredience (komplexní riffy plné sweepů) dokáží pospojovat – a pokud někdo bude sporovat že ne dobře, tak chytlavě určitě, osobitě rovněž. A letos snad úplně nejlíp, jak se jim to kdy podařilo. Too Fast to Die i přes technickou stránku vlastně nabízí poměrně srozumitelné písničky, v nichž pětice maximalizuje údernost, nájebovost a zapamatovatelnost. Přesto novinka za svými dvěma předchůdci pocitově v něčem zaostává.

Na vinu to kladu třem věcem. Zvuku, byť povedenému, kde kytary vysílají zas podlazenější tón, čímž některé úseky nelezou okamžitě do uší a čímž sebraly i část basového spektra, v němž tolik nevylézá virtuózní basa Jareda Smithe, a většímu využití extrémního death metalu (Anomalous Descent), kterým muziku hrubě tlačí dopředu. Vždy v jejich tvorbě tenhle prvek byl, ale na Too Fast to Die ho využívají víc, hlavně od středu alba dál. Vinou těchto presujících momentů mi deska nejdřív lehce padala a na vině je také - poslední třetí důvod - i to, co Archspire proslavuje. Rychlost. Kytarám v ní pak totiž užírá hutný a podlazený brutal zvuk prvotní zřetelnost, v níž předchozí Bleed the Future vítězí, a musíte tak víc poslouchat.

Žádná trága to ale není. Stačí fakt jen pár poslechů navíc, vrstvy se od sebe odlepí a muzika do vás naleze, takže teď už na Too Fast to Die oproti prvnímu dojmu nedám dopustit. Kanaďani ale už dřív pochopili, že větším zapojením brnkaček tvorbě dají nejen jiný nádech a provzdušní ji, takže i zvolňují, ne v rychlosti, ale tlaku, a přidávají na vyhrávkách a epických, enormně chytlavých nápěvech, které dodávají „tohle už z hlavy nedostanu“ motiv a šanci si hudbu užít a napojit se na ní. Ano, i takovejhle náser se dá prožít.

Archspire tedy nadále postupují k cíli. Svoji tvorbu i melodickou chytlavostí postupně zpřístupňují, což kompenzují zvyšujícím se tlakem a intenzitou (při prvních posleších jsem od předposlední věci už pomalu přestával vnímat), a titulní závěrečná skladba to svou nekompromisností potvrzuje víc než kterákoli. Too Fast to Die ale jinak zní o dost víc uspořádaně a není tak roztrhaná, čemuž v celistvosti napomáhá i zvukový charakter nahrávky. Po famózní úvodce Liminal Cypher a nablacklé Red Goliath tu máte Limb of Leviticus, kde navrch dávají asi nejlepší riff, jaký dosud napsali. Za čtyři roky vyhlížím další porci 400bpm extrému pro všechny.