5. září byl pro thrashery zásadní den. Vyšly totiž 3 skvělé nahrávky, ve kterých si každý najde to své a které navzdory stylové příslušnosti jsou úplně jiné. Na poslední kapelu budeme cestovat až do exotické Brazílie.

Datum vydání: 5. září 2025
Label: Kill Again Records
Žánr: thrash metal

Na třetí dlouhohrající desku Violator jsme si museli počkat ještě déle než u Condition Critical, trvalo to celých 12 let. Ačkoli jsou tito Brazilci mnohem mladší kapelou než Dark Angel, přichází s tou nejryzejší a nejvíc old school formou tohoto stylu.

Hned od prvních tónů je samozřejmě jasné, že Violator nezapřou své kořeny tamních velikánů – Sepultury. A to nejen jižanskou neurvalostí, ale i zvukem. Pokud by vám někdo řekl, že nahrávka vyšla v roce 89 okolo Beneath the Remains, klidně mu budete věřit. Žádné moderní vychytávky zde nečekejte, tohle je opravdu old school až na půdu.

Deska na vás hned v úvodu vyflusne kvapík Hang the Merchants of Illusion a než se z něho stihnete vzpamatovat, už do vás pumpuje Cult of Death, který nabízí až blackové harmonie. Skladby jsou poměrně dlouhé, okolo pěti minut, nicméně pro ně platí totéž co pro Condition Critical. Jsou opravdu bohaté, pestré a zábavné. Kromě Sepultury zde cítím i náladu zapomenuté švédské thrashovky Hypnosia, zejména pak ve skladbě Persecution Personality, kde je hodně výrazný a skvěle nafrázovaný zpěv Poney Rat Crucifiera. Je sice taky hodně old school, ale dostatečně agresivní a nesklouzává k heavymetalovým ječákům.

Mou nejoblíbenější skladbou je však určitě Destroy the Altar. Skladba je protkaná nasekaným riffem, který je opravdu nakažlivý, neskutečně šlape a milovníci pověstného „džn“ si u něho prostě musí chrochtat blahem. Singl The Evil Order je zase načichlý zlem a stahuje do plesnivých kobek satanistického kultu. Dostáváme se tu až do death/blackových vod a ze stínu po mě pokukoval i starý Arakain. Desku uzavírá šest a půl minut dlouhá kompozice Vengeance Storm, z níž na mě dýchla atmosféra stařičké pecky Sepultury Inquisition Symphony.

Violator se vytasili se skvělou poctou oldschoolovému brazilskému thrashi, za který by se nemuseli stydět ani dvakrát služebně starší harcovníci. Album je opravdu rychlé a téměř po celých 40 minut nesundá nohu z plynu, neobsahuje žádnou vyloženě pomalou skladbu, není ale v žádném případě monotónní. Má spoustu skvělých nápadů a tupačky umně kombinuje se sepulturovskými šlapačkami. Byť je celá deska výborná a oproti svému předchůdci mnohem přímočařejší, démoničtější a satanštější, předchozí Scenarios of Brutality nastavila laťku hodně vysoko a stále pro mě zůstává tím nejlepším v jejich diskografii. Je to ale opravdu těsné.