5. září byl pro thrashery zásadní den. Vyšly totiž 3 skvělé nahrávky, ve kterých si každý najde to své a které navzdory stylové příslušnosti jsou úplně jiné. A protože nejstarší má přednost, začneme nejdříve u…

Datum vydání: 5. září 2025
Label: Reversed Records
Žánr: thrash metal

Po 34 letech se s novou deskou vrací Dark Angel a mnozí je znají především kvůli tomu, že bicí obsluhuje legendární Gene Hoglan. Nová podoba kapely se ale od předchozí tvorby dost liší.

Nejzásadnější změnu spatřuji ve zpěvu, který je na rozdíl od poslední desky mnohem hrubší, míň zpěvný a přímočařejší. Neobsahuje žádná vibrata a pompézní heavymetalové popěvky. Osobně tuto změnu vítám, protože právě zpěv byl důvod, proč jsem se do kapely nikdy pořádně nedostal. Změn dostála i muzika, která je mnohem agresivnější a má až slayerovský střih.

První, co mě uhodilo do očí, je dost ohavný obal, který byl zcela evidentně vytvořen v AI. S obalem koresponduje i poněkud sterilnější zvuk, zejména pak strašně dominantní, chemicky namlaskaný kopák. Normálně namlaskané kopáky zbožňuji, tady mi to ale přijde až moc. Při dalších posleších jsem si na něj ale zvykl a postupem času jsem ho začal mít i docela rád, protože výborně podtrhuje Genovu vynikající hru.

První dvě skladby Extinction Level Event a Circular Firing Squad jsou klasické thrashové vypalovačky. Na začátek desky dobrá volba. Zajímavější to ale začne být až s Woke Up to Blood, která se nese ve středním tempu, kde Gene Hoglan skvěle vyhrává kopáky do riffů, aby se nakonec úplně utrhl ze řetězu. Apex Predator je zase opět rychlá thrashovka, ve které má Ron Rinehart až hc/punkové frázování, a deska opět zpomaluje u Sea of Heads, kterou mám z celé desky asi nejraději. Dočkáme se zde i zpěvnějšího refrénu a dýchla tu na mě nálada Testament. Altavistic a Scalar Weaponry jsou zase opět klasické thrashové pecky ve standardním tempu, kde ale postrádám nějakou zajímavější nadstavbu nebo zvrat. Hned po nich ale následuje Scarface the Room, která má naopak neotřelý skočný rytmus a temnou náladu dotváří zajímavé sbory a kytarové harmonie. Podobně je to i v pomalé a houpavé E Pluribus Nemo, která dává vzpomenout na starší desky - zejména zpěvem a složitější kompoziční vrstvou. Dark Angel mi v tomto opět připomínají Testament.