5. září byl pro thrashery zásadní den. Vyšly totiž 3 skvělé nahrávky, ve kterých si každý najde to své a které navzdory stylové příslušnosti jsou úplně jiné. A Dark Angel nejsou jediní, kdo se vrátili po delší době, protože na album další kapely jsme si museli počkat celých 9 let…

Žánr: thrash metal

Řeč je o Condition Critical. A za 9 let se toho stalo hodně. Především stihl odejít a znovu se vrátit zpěvák a kytarista Ryan Taylor, kterého někteří můžou znát z působení v Malevolent Creation nebo Lich King. Pokud jste o této bandě neslyšeli, tak vězte, že se jim říká Demolition Hammer Jr., tedy navazují na legendární kapelu z New Yorku. Podle mě se jim ale toto označení podařilo už dávno překročit a vyvinuli si svůj vlastní styl.

Hudebně se zde především stereotypu na rozdíl od Dark Angel nedočkáme. Naopak na to, že je Degeneration Chamber v podstatě klasická thrashová deska, skladby jsou velmi rozdílné a bezpečně je od sebe poznáte, protože obsahují spoustu změn a zvratů. Například klipovka Postmortal Stimulation, která začíná pomalou mocnou riffáží, se přes klasickou thrashovinu a výborné sólo dostane ke šlapavému crossoveru.

Deska má trochu modernější zvuk, který nicméně nepůsobí sterilně. Perfektně se hodí k jejich kombinaci klasického thrashe s nahoupanějšími a šlapavými crossoverovými momenty ve stylu Anthrax nebo S.O.D. Typickými příklady jsou skladby Decostructive Horrors a Hydroponic Mutation. Tuto symbiózu skvěle doplňuje zpěv Ryana Taylora, který má někdy až skoro rapové frázování, jindy střídá řvané pasáže s barvou hlasu podobnou Billy Milanovi.

Deska mě i po spousty posleších stále drží ve střehu a ani vteřinu nenudí. Třeba druhý singl Cryonic Intestinal Preservation začíná rychlým riffem, ale místo toho, aby se přidala klasická tupačka, se vše zpomalí a skladba pokračuje ve středním tempu. Většina skladeb nemá pevnou strukturu sloka/refrén, naopak chvíli nepostojí na místě a neustále posluchače zásobuje smrští skvělých riffů. I přes spoustu změn ale skladby výborně drží pohromadě.

Celá deska je protkaná skvělými sóly Tonyho Barhouma, který se vymakal do formy připomínající raná léta Arnolda Schwarzeneggera. Bubeník Ryan Donato ozvláštňuje svojí hru i občasnými klepačkami, které jen podtrhují pestrost skladeb – v tomto směru mezi nejpestřejší patří Incubation Disposal. Skvělý zvuk ale doplňuje signifikantní zvonivá basa Mikea Drehera, která je sice velmi průrazná, ale výborně zapadá do celkového soundu, aniž by riffy rušila. Díky všem těmto aspektům deska neuvěřitelně šlape a těch 34 minut uteče tak rychle, že se ani nenadějete a budete chtít poslech opakovat.