Datum vydání: 24. února 2025
Vydali: diy/vlastní vydání
Žánr: atmospheric sludge/doom metal, post-metal/hardcore

Montréálsko-québecký kvintet Show of Bedlam bude nejspíš inspirovaný, nebo se prostě v mnohém podobá atmo sludge/doom/post-metal/hardcore fotrům Neurosis, vzhledem k ženskému vokálu se ke srovnání nabízí společná deska s Jarboe a nebo taky Battle of Mice. Jak kytarovými postupy, tak rytmicky – mj. tribál-šamanským bubnováním i zapojením ambient/(post-)industrial/noisy synthů a elektroniky zmíněné různou měrou připomene. A nebo i Dark Castle (Surrender).

Hlas a projev Pauliny Richards mi ale sedí víc než Christmas a Jarboe – je většinou hlubší (i výšky ok), méně přehrává, působí víc... důstojně, dominantně? Zvláště v Ceremony se její vrstvené i efekty zkreslené vokály psychedelicky prolínají, část připomíná zaklínání, trochu jak Alzbeth z The Moon Lay Hidden… nebo i Mimosa z Den Der Hale, zkrátka „witch feel“ opět přítomen (+).  Ale umí i dobře hc/metalově zařvat.

Co do kytarových, rytmických i aranžérských nápadů a vývoje skladeb je deska promakaná tak akorát, dobře pracuje s dynamikou a náladami. Jsou tu reverbové goth/post vybrnkávky (2.), zefektovaná atmo tremola i odlehčenější psychedelie (3.), těžké, skřípavější, různě frázované riffy, dostatečně naléhavé a zapamatovatelné motivy v kytarách i zpěvu (mj. v Triade – asi nej skladba). I ambientní/noisy části se povedly, zvláště Elevation se synth-varhanami (Glass/Hecker/Frost feel?).

Necelých 35 minut uteče jako nic a někdy si to dám hned znova. Zvukově vše v pořádku, nemám výtek (François C. Fortin). Psych ruina artwork fajn (G. Pilote). La Cathédrale Enghloutie není deska, která by mě kdovíjak překvapila, nebo nějak „sundala“, ale jistou sílu má. Prostě fakt dobrá, nenudící žánrovka, na který mi nic nevadí (což je vzácné).