Datum vydání: 14. únor 2026
Vydali: vlastní vydání DIY
Žánr: death metal
Délka: 35:07

Slováci Realms of Chaos zaujali před šesti lety debutem The Seed. Ten zdařile pracoval s tradicemi amerického death metalu, jaký hrál prim někdy kolem roku 2000. Ke slyšení byly vlivy Morbid Angel, Hate Eternal, občas snad i Suffocation. Zkrátka to surovější zpoza Atlantiku. Ne přímo old school, ne temnota tandemu Immolation – Incantation, ale nářez řekněme spolehlivě konzervativního střihu.

Po šesti letech se skupina z centra Slovenského národního povstání, tedy Banské Bystrici, vrací s albem Torment of Belligerence. Za něj jsou, kromě řvoucího kytaristy a ústřední postavy souboru Martina, zodpovědní basák Ondrej Hanko, který na scéně u našich východních sousedů prošel už kde čím (myšleno hudebně, samozřejmě), dále tajemná kytarová entita od sympaticky ujetých blackmetalistů Porenut vystupující pod jménem Brzoza, a technicky více než zdatný zkušený bubeník Miroslav Raučina, známý hlavně od nitranských death-grinderů Abortion.

Název i obal nové desky Realms of Chaos se zdají reflektovat stíny nad dnešní dobou, zhmotnělé do zlověstné podoby atomového hřibu a všeobecné válečné zkázy. Ve světě death metalu nic nového, zároveň ale osvědčená tematika, která funguje. A lze to říct i o pětatřiceti minutách kovu smrti, který Realms of Chaos servírují.

Jedná se o sedm na poměry žánru středně dlouhých skladeb a dvě krátká intermezza, která by na desce podle mého soudu nemusela být a nic by se nestalo, zároveň mě ale jejich přítomnost nijak nepohoršuje. Skladatelsky se kapela víceméně drží výraziva nastoleného na The Seed s tím, že tentokrát poněkud přibylo sól i vysloveně melodických riffů (třeba hned v úvodní The Cacophony of Pandemonium) a Raučinovy bicí znějí zároveň techničtěji i zběsileji. Instrumentální kvality všech zúčastněných ostatně není na místě zpochybňovat. Martin Dolný o nich přesvědčil už ve své předchozí kapele The Infinite Within, jejíž album Bestial Void Inevitability z roku 2014 mám dodnes rád, a ani zbylí dva členové nijak nezaostávají. Ocenění zaslouží i Martinův suverénní, sytý growling.

Stránkou, kterou by snad bylo možné zkritizovat, zároveň ji ale vnímám jako otázku vkusu, je kompozice jednotlivých skladeb, které sice nabízejí silné, správně důrazné riffy s dostatečným dotykem nevlídné atmostéry, zároveň ale tu a tam trpí lepením motivů k sobě, které ne vždy prospívá gradaci a soudržnosti hudby. Někdy se to podaří, jako třeba v druhé The Crumbling of Stones s působivým zlověstným zpomalením ve střední pasáži, někdy to vyznívá spíš jako drobné mínus. Mám na mysli hlavně sóla v otevírací skladbě a také v Mutually Assured Destruction. Druhé z nich sice svým orientálním přídechem umně křísí z hrobky ducha faraona Nile, nejsem si ale jistý, jestli se to v této konkrétní skladbě tak úplně hodí. Podobně vyznívají thrashmetalové vlivy v páté The Discarding Death. Výborně oproti tomu funguje závěrečná Uberous Desolation. Ta nabízí asi nejhlubší ponor do pochmurných nálad, což u vyvrcholení deathmetalových alb obvykle funguje a není důvod na tom cokoliv měnit. Zároveň si celou dobu udržuje vnitřní napětí a přes použití široké škály výrazových prostředků drží pohromadě. Takhle by to šlo.

Závěrem se sluší ztratit pár slov o zvuku. Není vůbec špatný. Hlavně kytary řežou a drtí jako těžké stroje na tatranské pile. Tak docela se nepodařilo nazvučení bicích, které až příliš připomínají umělé klikání, a konkrétně rytmičák je na můj vkus příliš vytažený do výšek. V tomto ohledu si troufnu říct, že na The Seed zněly bubny lépe. Je to škoda, protože hráčský výkon bubeníka je na letošní desce Realms of Chaos opravdu výborný.

Shrnuto, Martinovi a spol. se deska podařila. Konzervativní (spíš, než staroškolský) death metal zní oproti The Seed sebejistěji, o něco dravěji, snad i ambiciózněji. Umím si představit, že spousta recenzentů bude Realms of Chaos vyčítat absenci inovace a experimentu, na to ale já v případě tohoto pojetí extrémní muziky nehraju a dávám palec nahoru.