Datum vydání: 30. květen 2025
Label: I, Voidhanger Records
Žánr: black metal

Triptych Onirik, nad jehož posledním dílem, deskou Curling Serpents Under Stone, se setkáváme, je velkolepé dílo, které si zaslouží pozornost. Jeho druhou část The Fire Cult Beyond Eternity tu (dle svého blahého zvyku +-) perfektně rozebral kolega Adolf. Já dnes připojím pár slov k dílu třetímu.

Ohlédnutí za triptychem je však třeba zahájit u dílu prvního. Casket Dream Veneration je album (s naprosto obludným obalem mmch) od Onirik nejodvážnějším a pro jeho dráhu určujícím. Slyšíme na něm kroucené harmonie a ne zcela pravidelné a zneklidňující bicí, snad tak trošku si půjčující atmosféru od Blut aus Nord. Onirik se tu nebál gradace vytáhnout úplně jiným směrem, než kam by zvyk velel. Nalákal tak milovníky Ved Buens Ende, směroplatných tvůrců „paralelní druhé vlny“. Další album Onirik – již zmíněné Fire Cult Beyond Eternity – tuto pozici potvrdilo a dotáhlo mnoho naznačených stezek až do krásně trpkých konců. Jde o skvělou desku, která si pro poctivého posluchače nechává překvapení k mnohačetným poslechům.

Pojďme ale již zakleknout na aktuální desku. Zaráží na ní hned několik věcí. V první řadě je to z celé trilogie dílo, nic si nenalhávejme, nejslabší.  Má také nejmenší ambice. O nějakém tvůrčím vrcholu, který bych intuitivně od závěru trilogie čekal, nemůže být řeči.

Deska se rozehraje velice konzervativním black metalem. Tvůrce se vzdává snah žánrové hranice překračovat nebo kroutit. To je tím překvapivější, že na dvou předchozích deskách obojí dokázal s velmi obratnou vehemencí. Svíjející se hadi pod kamenem nenabídnou na cca půlhodinové ploše víc, než (neškodné?) variace na Satyricon bubáčky, a to ještě provedené na pár strun v riffech na sólové kytary. Riffo-sóla, která donekonečna štrikuje Onirik do všech svých osmi skladeb, jsou v podstatě otravná, ale umí se pořádně vrýt do paměti. Pokud jim propadnete a vycítíte v nich jakési nesvaté fluidum (to je můj případ), budete mít puzení donekonečna se k nim vracet. Patříte-li však k objektivnějším posluchačům, kteří žádají transgresi, budete zklamáni.

Příběh, který Onirk slibuje táhnout přes tři desky (a deset let!) má nyní gradovat, dle promomateriálu nikde jinde než přímo v samotném pekle. Dost možná pro někoho bude peklo poslouchat nekonečná pidlikavá sóla-riffy. Pokud ale odmítnu jízlivou pilulku, vůbec nechápu, jak se hudba Curling Serpents Under the Stone vztahuje k peklu. Dramaturgicky není vůbec pochopitelné, jak třetí díl trilogie zhudebňuje pekelnou hlubinu. Desku jsem slyšel nejméně dvacetkrát, ale že by evokovala cokoli infernálního se opravdu říct nedá. Není drsná, není temná, kvílení démonů se nekoná, ječení mučených duší nikde.

A hned navážu druhým, mně také zcela nejasným bodem – deska má být přiznanou poctou druhé vlně black metalu. Ale které norské či švédské kapely devadesátých let takhle vyklidněně pidlikaly? Snad bych našel pasáže Satyricon, možná Gehennah, ale v zásadě všechny kapely se v počátku devadesátých let hlavně snažily znít zle. Tahle deska zní různě, ale že by byla ZLÁ, to bych ani v náznaku neřekl.

Onirik nenahrál zlou desku, to ale ani náhodou neznamená, že nahrál špatnou desku. Zvukově je album velmi příjemné, zejména z vinylu mi ouška polaskala nadmíru přívětivým zvukem basa a organicky zní nejen mix celkově, ale obzvlášť Gonius Rex (jediný autor) umí perkusní a bicí nástroje.

Žehral jsem zpočátku na příliš dlouhé a nikam nevedoucí skladby, abych posléze pochopil, že tvůrčím postupem Onirik je nekonečný průchod spletitým labyrintem melodie. Nedráždí se už disharmoniemi ani podivnými dvojhlasy – na to si Gonius pořídil vedlejší projekt Noite (kde tak trochu naznačuje, kam by se mohl Onirik posunout v paralelním vesmíru). Onirik je čistým a na poslech vlastně veskrze příjemným black metalem. Já osobně v něm cítím příchuť jakési důležité nesvatosti, která mě opakovaně nutí materiál poslouchat, až se mi vpil hluboko pod kůži. Na jednu stranu na novou desku Onirik nedám dopustit, ze strany druhé (objektivnější?) ji však musím také hanit.

Na kroutící se hady pod kamenem je možné hledět ze dvou stran. Mohou být nedostatečně progresivní, mohou být málo dráždiví. Také ale jsou velmi příjemní na poslech, laskavě se svíjí v nekonečných spirálách, aby zasáhli boltce pozitivně naladěných posluchačů.