Datum vydání: 26. květen 2025
Label: La Boîte à Malice
Žánr: rock in opposition, progressive rock, avant rock

Žaka Dupóna (?) už jsme tu měli, konkrétně v roce 2011 s jejich Demon Hardi. Zpětně přemýšlím, jestli i ta šestka pro ně nebyla příliš shovívavá. Asi jo, ale historie už se neptá. No a jak se tak už stává, kola osudu si zahrála hezkou hru a na jaře koukám, že nedaleko mého hnízda právě tahle partička vystupuje.

Nestálo to ani nějak moc peněz a kulturu v okolí člověk aby těžko pohledal. Rozhodl jsem se tedy podpořit básníky a mrknout se, jak jim to šlape živě. Vlastně jsem si tak nějak pamatoval, a následně i ověřil, že tehdejší postoj zmiňoval něco v tom smyslu, že živá prezentace by mohla být o nějaký stupeň lepší. Respektive - měla by být, protože album fakt nešlapalo tak zcela.

A teď k těm kolům. V rámci přípravy jsem se mrknul, co od onoho pravěku vydali a koukám, že zrovinka vloni novinku. Ideál, patrně budou hrát hlavně nové věci, tedy easy money. Jenže to album vůbec nezní jako Demon Hardi, respektive zní tak, jak si myslím, že to album znít mělo. Živá prezentace byla famózní. To už tak překvapivé nebylo, protože - a k tomu se dostaneme – je Toucan naprosto jiný level.

Na pódiu stojí/sedí trojice věkově mladších muzikantů a toho večera klub naprosto rozeberou v epických záchvatech rozhodně toho lepšího, co se v aktuální sortě RIO dá slyšet. Po akci s nimi dám řeč a rovnou se přiznávám, že Demon Hardi tak nějak stálo za starou belu, ale že novinka je nepoměrně zábavnější a koncert jako takový patřil rozhodně do vysokého standardu. Reakcí jsou takové pobavené úsměvy a komentář ve smyslu „Demon Hardi was too progy, wasn´t it?“ a vysvětlení, že měli v kapele takového starého pána, který si tak nějak prostě bez ohledu na zájem zbytku hrál pořád dokola to samé. Odkýval jsem to a raději jsme řešili nějaká polská sprostá slova.

Oni se prostě zbavili Prebeta, toho zatroleného kytaristy, který posílal snahu zbytku kapely do kopru a (kvůli) kterému jsem nemohl tak přijít Demon Hardi na chuť.

Je až neuvěřitelné, jak tahle personální změna kapele prospěla a poslala ji do zcela jiných dimenzí. Toucan je konečně tím, čím chtěla zbylá trojice na nahrávce být. Zbavili se toho jha, odhodili těžkou železnou kouli z nohy a vydali nahrávku, která konečně splňuje potřebné parametry, o kterých jsem tehdy psal. Čitelné odkazy k Magmě (hlavně příznačně pojmenovaná Zombie) a Etron Fou Leloublan jsou přiznané a evidentní, tentokrát je ale nesvazuje klec sólo onanií Prebeta, naopak z pozadí vystoupí neskutečná pohoda, se kterou se prezentuje Arnaud M'Doihoma na base a Thomas Larsen za škopkem. Stejně tak Pozzoliho projev je najednou samozřejmý, nerušivý, perfektně doplňující hudebně ústřední dvojici.

Toucan není next gen RIO, to asi nejsou jejich ambice. Je to ale sakra poctivá práce s doplňkem, že živě je to ještě o stupínek větší mrda, hlavně když akci zakončí skvěle rozebírající titulní Toucan. Budiž tohle ukázka toho, že některá kapela začne znít skutečně dobře až kdesi na osmém albu a občas je dobré i jako posluchač nezahodit flintu do žita.